ECLI:CZ:US:2016:2.US.2908.15.1
sp. zn. II. ÚS 2908/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Fekete, zastoupeného JUDr. Natašou Randlovou, advokátkou, sídlem Budějovická 1550/15a, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2015 č. j. 21 Cdo 3778/2014-252 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2014 č. j. 23 Co 452/2013-209, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Egon Zehnder Czech Republic, s.r.o., sídlem Na Příkopě 1096/21, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozsudků, jakož i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl na základě pracovní smlouvy ze dne 31. ledna 2005 zaměstnán u vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalované) na místě konzultanta. S odkazem na ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce byla dne 19. září 2011 vedlejší účastnicí stěžovateli doručena výpověď z pracovního poměru, přičemž jako důvod byly uvedeny organizační změny u vedlejší účastnice - nadbytečnost stěžovatele. Podkladem pro provedení organizační změny, na základě které došlo k výpovědi dané stěžovateli, bylo rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 16. září 2011. Na základě tohoto rozhodnutí mělo s účinností od 19. září 2011 dojít ke snížení pracovních míst konzultantů ze 3 na 2, tedy ke zrušení jednoho místa konzultanta. Důvodem pro provedení tohoto snížení měla být nízká ekonomická rentabilita a rozsah obchodních činností vedlejší účastnice. Stěžovatel s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasil, a podal obvodnímu soudu žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru. Obvodní soud stěžovateli vyhověl a rozhodl, že předmětná výpověď z pracovního poměru je neplatná a že pracovní poměr stěžovatele k vedlejší účastnici trvá. Tento rozsudek obvodního soudu vedlejší účastnice napadla odvoláním k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud shledal odvolání opodstatněným a rozsudek obvodního soudu změnil tak, že zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou dala vedlejší účastnice stěžovateli. Stěžovatel napadl tento rozsudek dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej rozsudkem zamítl.
II. Námitky stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud i Nejvyšší soud se svými rozsudky odchýlily od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, čímž porušily princip předvídatelnosti soudního rozhodování, který dle judikatury Ústavního soudu představuje součást práva na spravedlivý proces. Oba soudy totiž nerespektovaly rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013 sp. zn. 21 Cdo 444/2012, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce rozlišuje mezi různými druhy rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách (rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, rozhodnutí o změně technického vybavení, rozhodnutí o snížení zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, a rozhodnutí o jiných organizačních změnách). Mezi těmito rozhodnutími přitom existují rozdíly spočívající v různé příčině nadbytečnosti. Z této právní úpravy pak vyplývá povinnost zaměstnavatele tvrdit a prokázat, jaký konkrétní druh rozhodnutí byl přijat a že v důsledku jeho přijetí se stal konkrétní zaměstnanec nadbytečným. Stěžovatel tedy tvrdí, že vedlejší účastnice v rozporu s touto judikaturou neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní jednak k otázce příčinné souvislosti mezi reorganizací a nadbytečností stěžovatele a jednak se snažila změnit své tvrzení ohledně důvodu reorganizace a odchýlila se tak od důvodu, který byl uveden ve výpovědi z pracovního poměru stěžovateli.
4. Stěžovatel dále namítá, že organizační změna přijatá vedlejší účastnicí byla toliko fiktivní a jejím skutečným cílem bylo zbavit se stěžovatele, který měl dlouhodobé konflikty s jednatelkou vedlejší účastnice. Stěžovatel dodává, že jeho propuštění bylo nelogické, neboť on byl zkušeným zaměstnancem, který vedlejší účastnici generoval zisk. Zcela neefektivně, a tedy v rozporu s deklarovaným důvodem reorganizace, si vedlejší účastnice na místě konzultanta ponechala jiného zaměstnance, který však neměl potřebné zkušenosti pro dané místo. Oba soudy, jejichž rozsudky stěžovatel napadá, dle jeho názoru hodnotily důkazy v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
5. Dle stěžovatele bylo rozhodnutí městského soudu tzv. překvapivým rozhodnutím, neboť městský soud stěžovatele nepoučil o tom, že věc je možno hodnotit po právní stránce jinak než podle právního názoru stěžovatele. Stěžovatel tak nemohl účinně bránit své zájmy a propracovat své argumenty v těch částech, kde byly odlišné od právního názoru městského soudu. Městský soud měl tedy stěžovatele poučit o tom, že jím předložené důkazy či že jeho právní argumentace nejsou dostatečné.
6. Stěžovatel dále namítá, že městský soud zcela v rozporu se zásadou kontradiktornosti bez jakékoliv námitky vedlejší účastnice začal zpochybňovat její pasivní legitimaci v rámci daného sporu. Tímto jednáním de facto městský soud převzal roli vedlejší účastnice jako strany sporu, což je naprosto nepřípustné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. K námitce stěžovatele ohledně neunesení břemena tvrzení a břemena důkazního v otázce důvodů reorganizace a příčinné souvislosti mezi reorganizací a výpovědí z pracovního poměru stěžovatele, Ústavní soud uvádí následující. Odvolací soud doplnil dokazování, přičemž za zásadní považoval důkaz listinou Rozpočet na rok 2011 (z níž vyplývá, že obchodním záměrem žalované bylo ke dni 20. září 2010 fakticky provozovat činnost se třemi konzultanty) a důkaz dopisem ze dne 3. září 2011, jehož odesilatelem byla obchodní společnost Egon Zehnder International AG (jediný společník vedlejší účastnice) a adresátem byla vedlejší účastnice. V tomto dopise jediný společník vedlejší účastnice doporučil jiné směřování vedlejší účastnice, přechod z finančních služeb na informační technologie a "High-Tech" průmysl s ohledem na dotovaný provoz vedlejší účastnice, soběstačné financování a provozní úspory, dále navrácení k modelu nejvýš s jedním konzultantem v zaměstnaneckém poměru vzhledem ke třem stávajícím konzultantům s tím, že kontrola doporučení bude prováděna společníkem nejméně dvakrát za rok. Těmito důkazy tedy bylo prokázáno, že organizační změna nebyla toliko fiktivní, jak namítá stěžovatel, nýbrž byla přijata na základě doporučení směřovaného vůči vedlejší účastnici. Zároveň tímto byla prokázána změna obchodní orientace společnosti nově na informační technologie a "Hi-Tech" průmysl, což nebyla specializace stěžovatele. Ústavní soud na základě odůvodnění rozsudku městského soudu dospívá k závěru, že příčinná souvislost, jakož i důvod reorganizace byly dostatečně prokázány a napadená rozhodnutí v této souvislosti hodnotí jako ústavně konformní.
11. Pokud jde o námitku stěžovatele dovozující nelogičnost výpovědi z pracovního poměru, jelikož stěžovatel byl zaměstnancem zkušeným a společnosti generoval zisk, Ústavní soud tuto námitku hodnotí jako zcela irelevantní. Zaměstnavatel je oprávněn zvolit si konkrétního zaměstnance, který bude z důvodu nadbytečnosti propuštěn. Případnou nelogičnost výběru konkrétního zaměstnance, který má být propuštěn z pracovního poměru, nepřísluší přezkoumávat ani soudu obecnému, natož Ústavnímu soudu (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).
12. Namítá-li stěžovatel, že městský soud hodnotil jeho věc po právní stránce jinak než on a dovozuje, že měl být soudem o této skutečnosti poučen, aby se se způsobem hodnocení mohl lépe argumentačně vypořádat v souladu s §213b odst. 1 občanského soudního řádu, Ústavní soud nemůže této argumentaci stěžovatele přisvědčit. Městský soud totiž doplnil dokazování, na základě čehož vyhodnotil provedené důkazy jinak než soud prvního stupně, a tudíž jinak než stěžovatel. Městský soud měl v dané chvíli za to, že skutkový stav je již dostatečně objasněn, a neshledal tudíž, že by stěžovatel mohl svými dalšími důkazními návrhy svá sporná tvrzení lépe objasnit.
13. Pokud jde o zpochybnění pasivní legitimace vedlejší účastnice, Ústavní soud na základě prostudování rozsudku městského soudu dospěl k názoru, že k ničemu takovému nedošlo, neboť městský soud pouze konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k několika procesním pochybením, která však lze zhojit v řízení před soudem odvolacím. Městský soud v rámci zhojení těchto procesních vad toliko konstatoval, že má za prokázané, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byl platně uzavřen pracovní poměr, který měl přeshraniční povahu, na základě čehož městský soud následně dovozoval, jakým právem se měl pracovní poměr řídit. Dále v rámci této úvahy dovodil, že příslušnost českých soudů k projednání věci je dána čl. 19 odst. 1 "Nařízení Brusel I". Námitka stěžovatele je tedy nedůvodná.
14. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu