ECLI:CZ:US:2016:2.US.291.16.1
sp. zn. II. ÚS 291/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2015, č. j. 13 Co 82/2014-166, za účasti Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2016, která po doplnění podáním zástupce stěžovatele ze dne 13. 3. 2016 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na ochranu rodinného života a výchovu dětí.
2. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv v tom, že napadeným rozsudkem, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, nebylo vyhověno jeho návrhu na svěření dětí do střídavé výchovy obou rodičů, ač k takové úpravě byly dány všechny předpoklady, a styk s dětmi byl stěžovateli stanoven v rozsahu blížícím se z psychologického hlediska jeho úplnému vyloučení z podílu na výchově, tedy po dobu osmi hodin jednou za dva týdny, dvakrát jeden týden v době letních prázdnin a obdobně v době jarních prázdnin a vánočních a velikonočních svátků. Obecné soudy přitom nevysvětlily, proč je nutno výchovný vliv otce na děti eliminovat do té míry za situace, kdy i dle zjištění soudu děti mají k otci kladný vztah. V této souvislosti stěžovatel zcela odmítá závěr vyslovený v napadeném rozsudku, že jeho chování nesvědčí o tom, že by měl skutečný zájem mít děti v trvalé péči rovnocenně s matkou. Takové tvrzení dle stěžovatele nejenže postrádá oporu v provedeném dokazování, ale je v rozporu s tím, že se soudně domáhá širšího styku s nezletilými. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně děti nevyslechl vůbec a soud odvolací tak učinil způsobem, který je v rozporu s ustanovením §100 odst. 3 občanského soudního řádu, když výslech byl proveden bez přítomnosti rodičů za přítomnosti zástupce kolizního opatrovníka, který má dle tvrzení stěžovatele velmi dobré vztahy s matkou a jejím druhem a děti tak vypovídaly s vědomím, že matka bude s obsahem jejich výpovědi kolizním opatrovníkem bezprostředně po jednání seznámena, a čelily tak obavě z následného trestu, pokud by neuvedly před soudem přesně to, co si přeje matka a její současný druh. Tím, že byly děti vyslechnuty bez přítomnosti rodičů, avšak v přítomnosti zástupce kolizního opatrovníka, jehož děti vnímaly jako spojence matky, se soud současně zbavil možnosti zjistit správně a úplně skutkový stav. Další vadou napadeného rozsudku je dle stěžovatele absence odůvodnění, proč soudy nevyhověly jeho návrhu na přezkoumání výchovné způsobilosti obou rodičů znaleckým posudkem. Stěžovatel je přesvědčen, že také z tohoto důvodu napadené rozhodnutí nemůže obstát jako ústavně konformní.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu Brno - venkov, sp. zn. P 416/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. 7. 2013, č. j. P 416/2012-79, ve znění opravného usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 8. 2013, č. j. P 416/2012-87, byli nezletilí G., M., J. a L. V. svěřeni do výchovy matky (výrok I.) a stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu nezletilého G. 2300 Kč měsíčně, nezletilé M. 2300 Kč měsíčně, nezletilé J. 2000 Kč měsíčně a nezletilé L. 1700 Kč měsíčně (výrok II.). Dále pak soud upravil styk otce s dětmi v rozsahu vždy každý lichý týden v době od pátku od 16:00 hod. do neděle do 16:00 hod., o hlavních letních prázdninách dva týdny v měsíci červenci a dva týdny v měsíci srpnu, o vánočních svátcích v lichém roce od 25. 12. od 9:00 hod. do 26. 12. do 17:00 hod. a v sudém roce od 24. 12. od 9:00 hod. do 25. 12. do 9:00 hod. (výrok III.). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého G. 1400 Kč měsíčně, nezletilé M. 1400 Kč měsíčně, nezletilé J. 1200 Kč měsíčně a nezletilé L. 1000 Kč měsíčně. Ve výroku III. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými každý lichý víkend v neděli od 9:00 hod. do 17:00 hod., týden o jarních prázdninách v každém lichém roce, o velikonočních svátcích v sudém roce od pátku 9:00 hod. do pondělí 17:00 hod., v době letních prázdnin týden v měsíci červenci a týden v měsíci srpnu.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Brně nedošlo.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat „hodnocení“ dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto „vlastního“ hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání.
6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, resp. upravily pravidelný styk stěžovatele s nimi, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), na který ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odkazuje].
7. Ústavní soud připomíná, že hlavním kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy, kterého se stěžovatel ohledně svých dětí domáhá, není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a s tímto pravidlem koresponduje i jeho judikatura. Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou pro ni splněny veškeré zákonné podmínky, tj. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Ostatně ani z ustanovení §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudů (čl. 81 Ústavy), s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Jak již Ústavní soud zdůraznil kupř. ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015 (dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být soudy paušálně využívána jako forma „spravedlivého“ (a svým způsobem též „mechanického“) rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy „automaticky“ a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě.
8. V projednávané věci soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z výslechu rodičů, zpráv opatrovníka dětí, škol, které navštěvovaly, psychologa Mgr. Tělupila, dětské lékařky, a dovodil, že i když jsou oba rodiče výchovně způsobilí a také otec by zvládl péči o nezletilé děti, jejichž citová vazba k němu je dobrá, není v tomto konkrétním případě možná střídavá péče obou rodičů, a to z důvodu neutěšeného vzájemného vztahu mezi rodiči, kterým chybí jakákoliv vůle najít společnou cestu k vyřešení konfliktů. Nezletilé děti jsou tak vystavovány ze strany rodičů hádkám a sporům, což je pro ně psychicky stresující. Za této situace není střídavá výchova vhodná, neboť by při předávání dětí docházelo k opětovným neshodám, spory by rodiče řešili před dětmi, navíc by se nezletilé děti musely vždy pravidelně v intervalech dle střídání u jednoho z rodičů přizpůsobovat jiným podmínkám, než u druhého rodiče. Toto vše by pak mělo přímý negativní dopad na psychické zdraví nezletilých dětí a na formování jejich celkové osobnosti. K tomu soud dodal, že střídavá výchova má smysl pouze tam, kde dochází k plynulé a přirozené změně výchovného prostředí, kde na sebe navazují shodné názorové postoje rodičů a změna prostředí tak není výrazným zásahem do života dítěte. Soud proto svěřil všechny nezletilé do výchovy matky, neboť matka doposud intenzivněji, důsledněji a pečlivěji zajišťovala výhradní péči o nezletilé. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který zdůraznil, že je taktéž přáním dětí žít s matkou, která jim po rozvodu dokázala vytvořit vhodné podmínky pro jejich další rozvoj. Odvolací soud, který nezletilé G., M. a J. vyslechl při jednání dne 6. 8. 2015, vyslovil přesvědčení, že pokud upřednostňují zůstat u matky, jedná se bezpochyby o jejich skutečné přání, které plyne z toho, že mají v prostředí vytvořeném matkou klid a jsou zde řádně zajištěny všechny jejich potřeby, což zvláště vnímají po odchodu z konfliktního prostředí, v němž vyrůstali v posledním období soužití rodičů. V novém prostředí, tedy pětipokojovém bytě, kde žije nyní matka se svým přítelem, mají děti vždy po dvou svůj vlastní pokoj vybavený vším potřebným, děti jsou v tomto prostředí spokojené. Naproti tomu dům rodičů, který otec navrhuje jako místo, kde by s dětmi žil, není v současné době vhodný k přebývání. Odvolací soud upozornil, že střídavou výchovu nelze považovat za nejlepší řešení pro děti také proto, že narušení vztahů rodičů pokračuje a dosáhlo takové intenzity, že jsou děti vedené jako ohrožené ve smyslu §6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších přepisů.
9. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatele náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že nejsou dány důvody pro nařízení střídavé péče. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudy řádně neodůvodnily, proč je jeho styk s nezletilými výrazně omezen. Odvolací soud, který omezil styk otce s dětmi z víkendového na jednodenní, konstatoval, že otec u sebe nemá vytvořeny vhodné podmínky pro pobyt dětí přes noc a podmínky v domě jeho rodičů jsou značně nekomfortní. Kromě toho bylo zjištěno, že během doby, kdy měl stěžovatel o víkendech děti ke styku, věnoval se jim osobně přibližně v rozsahu jednoho dne. Odvolací soud naopak dovodil, že pokud jde o styk dětí s otcem během velikonočních a vánočních svátků, má i on právo s dětmi strávit část těchto svátků, kdy se scházívá i širší rodina, čímž bude udržován kontakt dětí s rodinou stěžovatele. Stejně tak odvolací soud umožnil napadeným rozhodnutím oproti předchozí úpravě stěžovateli strávit každý druhý rok s dětmi jarní prázdniny.
10. Pokud stěžovatel namítá, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, když děti nebyly vyslechnuty soudem prvního stupně a odvolacím soudem pouze za přítomnosti kolizního opatrovníka, Ústavní soud konstatuje, že vždy považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 Ústavní soud odvodil, že dokonce i za situace, kdy soud zjišťuje postoj (přání) nezletilého dítěte staršího 12 let, není vždy povinen přistoupit k výslechu nezletilého dítěte přímo při soudním jednání, aniž by mohl zohlednit skutková zjištění z již provedeného dokazování (zejména zjištění jeho postoje prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka) či další specifické okolnosti daného případu (kupříkladu hrozba psychické újmy nezletilého dítěte z výslechu před soudem), neboť míru rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte je nutné posuzovat případ od případu.
11. V projednávané věci byli v době, kdy byli vyslechnuti odvolacím soudem, nezletilí ve věku 14, 13 a 12 let. Pokud odvolací soud měl jejich postoj, jak jej sdělili při výslechu, za dostatečně zjištěný, nelze v tomto jeho postupu spatřovat ničeho protiústavního. Ústavní soud si z protokolu o jednání konaném před odvolacím soudem dne 6. 8. 2015 ověřil, že nezletilí G., M. a J. v podstatě shodně uvedli, že by rádi navštěvovali otce jedenkrát za dva měsíce na víkend, střídavou výchovu po týdnu odmítají, u matky jsou spokojení. Z ničeho přitom nevyplynulo, že by děti měly být ovlivněny skutečností, že kolizní opatrovnice je snad známou matky. Výhradami otce, že kolizní opatrovník bude nadržovat matce dětí, která již dříve na Městský úřad Kuřim docházela s žádostí o pomoc při řešení rodinných konfliktů, se zabýval ve svém usnesení ze dne ze dne 16. 4. 2013, č. j. 13 Co 60/2013-34, Krajský soud v Brně. Námitku podjatosti vůči konkrétnímu pracovníkovi Městského úřadu Kuřim coby koliznímu opatrovníkovi však stěžovatel v průběhu soudního řízení nevznesl. Stejně tak z vyžádaného soudního spisu nevyplývá, že by stěžovatel navrhoval důkaz znaleckým posudkem ohledně výchovné způsobilosti rodičů, tento důkaz navrhovala při jednání dne 26. 6. 2013 právní zástupkyně matky. Ať už však takový návrh na doplnění dokazování, který soud zamítl, podal kterýkoli z rodičů, Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srovnej. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].
12. Ústavní soud uzavírá, že za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, jak je tomu v dané věci, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují se závěry zjištěnými dokazováním a podloženými stanoviskem opatrovníka. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilých, podloženého doporučením psychologa, opatrovníka i jejich přáním. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí „absolutně konečných“ a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje „změnou poměrů. Odmítnutí ústavní stížnosti tedy nevylučuje pozdější možnost stěžovatele v případě změny poměrů domáhat se změny stávající úpravy styku s nezletilými dětmi.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu