ECLI:CZ:US:2016:2.US.2922.15.1
sp. zn. II. ÚS 2922/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pavky, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Štefánikova 14, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 22 Cdo 1622/2015-81, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014, č. j. 38 Co 277/2013-60, a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 2. 2013, č. j. 7 C 211/2012-28, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 29. 9. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nalézací soud vyhověl žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví druhého spoluvlastníka (Jakub Dvořák) k nemovitostem; stalo se tak přitom za situace, kdy stěžovatel byl žalovaným (tedy žalobu podal druhý spoluvlastník). Podstata ústavní stížnosti (ovšem bez odpovídající ústavněprávní reflexe) spočívá v tom, že stěžovatel podal o několik dnů později než žalobce vlastní návrh na vypořádání spoluvlastnictví k předmětnému nemovitému majetku, ovšem s tím rozdílem, že stěžovatel - oproti žalobci - navrhoval svěřit předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví za náhradu pro druhého spoluvlastníka. Za dané situace měl soud podle stěžovatele obě řízení spojit. Nadto prý prvostupňový soud nevysvětlil, proč vyhověl žalobě žalobce a nikoliv stěžovatele; jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Ani odvolací, ani dovolací soud pak naznačená pochybení prvostupňového soudu nenapravily, když rozhodnutí nalézacího soudu bylo k odvolání stěžovatele ve výroku o věci samé potvrzeno a stěžovatelovo následné dovolání bylo odmítnuto.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
4. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozhodnutích a ani v procesním postupu obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným ústavním východiskům, a rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně argumentačně přesvědčivé. Ústavní soud proto nenašel žádný důvod, pro který by mohl dospět k racionální domněnce o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.
5. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud především uvádí, že stěžovatel ve svém popisu situace zcela opomíjí, že jej okresní soud výslovně vyzval, aby se k žalobě spoluvlastníka vyjádřil a aby soudu sdělil, zda souhlasí, aby bylo rozhodnuto v nepřítomnosti účastníků řízení (bez nařízení jednání). Žalobce - druhý spoluvlastník - s takovým postupem souhlasil, stěžovatel se však k žalobě a ani k navrhovanému postupu nikterak nevyjádřil, ačkoliv mu byly obě výzvy řádně doručeny. Prvostupňový soud tedy podílové spoluvlastnictví zrušil a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a uložil mu zaplatit stěžovateli částku 105.501 Kč jako náhradu za jeho podíl. To, že stěžovatel podal několik dní po žalobci vlastní žalobu na zrušení a vypořádání předmětného spoluvlastnictví, nemohlo mít na žalobcem zahájené řízení samo o sobě vliv.
6. Dovozuje-li tedy stěžovatel, že soud prvního stupně měl jeho žalobu chápat jako vyjádření se k žalobě druhého spoluvlastníka, pak takovýto výklad - kromě procesní nerealizovatelnosti - má zjevně i materiální aspekt vylučující možnost bez dalšího vnímat stěžovatelovu pozdější žalobu jako vyjádření se k jiné soudní při (celou věc si totiž v obecné rovině bylo lze vysvětlit například i tak, že stěžovatel o žalobcově návrhu nevěděl a důležitý pro něj mohl být například pouze samotný aspekt zrušení a vypořádání spoluvlastnictví). Nadto - jak správně poznamenal v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud - obě zahájená řízení měla stejný předmět, jímž byl návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. V takovém případě bylo plně namístě podle ustanovení §83 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.) ve spojení s §104 o. s. ř. později zahájené řízení zastavit, což posléze také soud prvního stupně učinil (srovnej k tomu překážku věci zahájené, tzv. litispendenci). Ke dni rozhodování odvolacího soudu tak již otázka spojení věcí podle ustanovení §112 o. s. ř. pojmově ani nepřicházela do úvahy. Nad tento rámec Ústavní soud ostatně poznamenává, že účastník řízení nemá "právo na spojení věcí" neboť využití tohoto institutu je zcela na úvaze soudu.
7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu