ECLI:CZ:US:2016:2.US.2940.16.1
sp. zn. II. ÚS 2940/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Mgr. Miroslavem Pyskatým, advokátem se sídlem 1. máje 145, Řečany nad Labem, proti usnesení Exekutorského úřadu Jablonec nad Nisou ze dne 21. 7. 2016, č. j. 090 EX-303/09-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která (po odstranění vad k výzvě Ústavního soudu) splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o stanovení dražebního jednání ve věci oprávněné Paliva-Berhat a.s. proti povinné Quadro s.r.o. (dále též "povinná") na 22. 8. 2016.
2. Napadené usnesení exekutorského úřadu dle stěžovatele porušilo jeho ústavně zaručená práva a svobody podle čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Toto usnesení prý zasahuje do jeho vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem, které stěžovatel sice v roce 1993 prodal povinné, nicméně tato mu nezaplatila sjednanou kupní cenu a proto stěžovatel dne 5. 9. 1996 od kupní smlouvy písemně odstoupil, byť připouští, že nepodal příslušný návrh na vklad do katastru nemovitostí. Stěžovatel proto namítá, že exekutorský úřad nesprávně postihl v řízení o dražbě nemovitosti náležící do vlastnictví stěžovatele a nikoliv povinné. Tím se měl dopustit porušení jeho vlastnického práva.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně konstatuje, že obsah ústavní stížnosti je na samotné hraně její projednatelnosti, jelikož původní (rukou psané) podání následně advokát, určený Českou advokátní komorou, doplnil pouze tak, že stěžovatel setrvává na svém původním tvrzení a návrhu a i nadále namítá porušení svého vlastnického práva. Za této situace může samozřejmě Ústavní soud jen velmi obtížně podrobně hodnotit relevanci stížnostních námitek, a to skutkových i ústavněprávních.
6. Za podstatnou však Ústavní soud v nyní projednávané věci pokládá skutečnost, že napadené usnesení exekutorského úřadu obsahuje pouze termín dražebního jednání ve vztahu k předmětným nemovitostem. Tento termín (22. 8. 2016) přitom uplynul ještě před tím, nežli byla ústavní stížnost podána k poštovní přepravě (31. 8. 2016 - č. l. 6). K odstranění vad ústavní stížnosti (byť se shora uvedenou výhradou) pak došlo až dne 27. 9. 2016. Již tato samotná skutečnost proto postačuje pro konstatování zjevné neopodstatněnosti podaného návrhu, jelikož má-li být ústavní stížnost efektivním prostředkem k ochraně práv, nedává rozumný smysl, aby jí bylo zpětně rozhodováno o jednáních, která již byla fakticky zkonzumována.
7. Ústavní soud nemohl rovněž přehlédnout, že stěžovatel v předmětném exekučním řízení není jeho účastníkem, když se neplatnosti shora označené kupní smlouvy teprve neúspěšně domáhal v samostatném řízení před obecnými soudy, jejichž pravomocná rozhodnutí navrhuje zrušit v dosud neskončeném řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 120/16.
8. Konečně, Ústavní soud má za to, že zjevná neopodstatněnost této ústavní stížnosti plyne rovněž ze samotné povahy rozhodnutí, které je napadeno. Pokud totiž stěžovatel nyní napadá výhradně usnesení, kterým bylo pouze stanoveno datum dražebního jednání, aniž by však předtím byla např. napadena samotná dražební vyhláška, je zjevné, že ani případný vyhovující nález Ústavního soudu by se nikterak pozitivně neprojevil v právní sféře stěžovatele.
9. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu