ECLI:CZ:US:2016:2.US.2943.16.1
sp. zn. II. ÚS 2943/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., právně zastoupeného Mgr. Jakubem Žiškou, advokátem se sídlem Havlíčkova 13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 1. 6. 2016 č. j. 59 Co 13/2016-995 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 4. 2015 č. j. 47 Nc 341/2013-782, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ve své formálně bezvadné ústavní stížnosti navrhuje zrušení výše specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že vedly k porušení čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví uvedené rozsudky zrušil.
2. Okresní soud výše uvedeným rozsudkem rozhodl, že se zvyšuje povinnost přispívat na výživu stěžovatelovy dcery od 1. 4. 2006 z částky 500 Kč měsíčně na částku 800 Kč měsíčně, od 1. 9. 2008 z částky 800 Kč měsíčně na částku 1 200 Kč měsíčně a od 1. 9. 2012 z částky 1 200 Kč měsíčně na částku 1 700 Kč měsíčně (výrok I.). Dluh na zvýšeném za dobu od 1. 4. 2006 do 31. 3. 2015 výživném okresní soud vyčíslil na částku 79 500 Kč (výrok II.). Dále rozhodl, že návrh na zrušení výživného pro jeho dceru se zamítá (výrok III.). Okresní soud dále zamítl návrh na ustanovení zástupce k ochraně zájmů stěžovatele.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Namítal, že nemohl sám za sebe jednat, protože trpí duševní poruchou a tudíž mu měl být ustanoven zástupce. Dále namítal, že nebyly splněny podmínky pro jednání v jeho nepřítomnosti dne 15. 4. 2015. Z tohoto jednání se omluvil. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil co do výroku III. a IV. Výroky I. a II. změnil. Výživné k dceři zvýšil z částky 500 Kč měsíčně od 11. 3. 2006 do 31. 3. 2009 na částku 800 Kč měsíčně, od 1. 4. 2009 do 31. 8. 2010 na částku 1 700 Kč měsíčně, od 1. 9. 2010 do 31. 8. 2012 na částku 2 500 Kč měsíčně, od 1. 9. 2012 do 31. 8. 2015 na částku 900 Kč měsíčně a od 1. 9. 2015 do budoucna na částku 1 200 Kč měsíčně. Dluh na zvýšeném výživném za dobu od 11. 3. 2006 do 31. 5. 2016 krajský soud vyčíslil na částku 108 594 Kč.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud se dopustil zásadní procesní vady tím, že rozhodl v jeho nepřítomnosti, přestože se stěžovatel řádně omluvil. Krajský soud jako soud odvolací, tuto procesní vadu nezhojil. Podle stěžovatele sám porušil právo na spravedlivý proces, protože zamítl provedení důkazů navržených stěžovatelem.
5. Ústavní soud shledal stížnost zjevně neopodstatněnou.
6. V oblasti rodinného práva (od 1. 1. 2014 upraveného v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) přistupuje Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí omezeně. Důvodem je skutečnost, že v rodinněprávních věcech je nutno dát přednost principu právní jistoty, který vychází z ústavního pořádku, před ochranou základních práv jednotlivce. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tedy v řečených případech zúžen. Přezkumná pravomoc Ústavního soudu se vztahuje toliko na posouzení, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K protiústavnímu postupu však v posuzované věci nedošlo.
7. Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle které jsou postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem.
8. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Obě rozhodnutí napadená ústavní stížností obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele i dalších účastníků řízení a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593).
10. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že nebyly splněny podmínky pro jednání v jeho nepřítomnosti, Ústavní soud poukazuje na §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle tohoto ustanovení platí, že pokud se nedostaví řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení jednání, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Z citovaného zákonného ustanovení i z konstantní judikatury soudů vyplývá, že soud může jednat v nepřítomnosti řádně obeslaného účastníka, pokud účastník z důležitého důvodu včas nepožádá o odročení jednání. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, omluva stěžovatele nebyla řádná ani včasná. Z telefonické omluvy nebylo zřejmé, zda se skutečně jedná o stěžovatele či jím pověřenou osobu. Omluvil se den před jednáním, ačkoliv tvrdil, že jde o dlouhodobé zdravotní potíže. Existenci uvedených důvodů pak ani nedoložil. Vzhledem k výše uvedeným principům ústavního přezkumu nemůže Ústavní soud takovému odůvodnění ničeho vytknout. Soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem a ústavně konformně, pokud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele.
11. Krajský soud pak na základě lékařské zprávy ze dne 17. 2. 2016 ustanovil stěžovateli k ochraně jeho zájmů opatrovníka, který také jménem stěžovatele formuloval odvolání proti rozsudku okresního soudu. Jak ovšem krajský soud uvedl, okresní soud nepostupoval chybně, pokud sám stěžovateli opatrovníka neustanovil, zejména pokud z četných písemných podání bylo zřejmé, že se orientuje v předmětu řízení. Ústavní soud dodává, že pro přezkum dodržení požadavků na soudní řízení plynoucí z práva na spravedlivý proces je nejzásadnější pohled na soudní řízení jako celek a úvaha, zda tento celek poskytl stěžovateli spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti věci Báča proti České republice, 23. 10. 2006, č. 9457/03). Ústavní soud shledal, že řízení jako celek bylo vzhledem k výše uvedenému spravedlivé, protože obecné soudy poskytly dostatečnou ochranu ústavně zaručeným procesním právům stěžovatele.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu