ECLI:CZ:US:2016:2.US.3015.14.1
sp. zn. II. ÚS 3015/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 č. j. 4 Tdo 430/2014-58, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2013 č. j. 4 To 65/2013-2547 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 52 T 3/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Ústavní soud obdržel dne 12. 9. 2014 návrh stěžovatele na zahájení řízení ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, neboť dle jeho tvrzení porušují jeho ústavně garantované základní právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 52 T 3/2013 uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 ve spojení s odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství, za což mu byl uložen trest spočívající v odnětí svobody na pět a půl roku a dále mu byla uložena povinnost uhradit škodu poškozeným obchodním společnostem.
3. Stěžovatel byl ředitelem obchodní společnosti Brokerage, s.r.o., a přestože nebyl v této společnosti statutárním orgánem, v řízení před soudy bylo prokázáno, že za společnost i se spoluobžalovanou S. A. fakticky jednal. Jeho trestné jednání spočívalo dle rozhodnutí soudů v tom, že pokračoval v podnikatelské činnosti, ačkoliv mu muselo být zřejmé, že se společnost Brokerage, s.r.o., nachází v tak nepříznivé ekonomické situaci (bez existujícího východiska), že nebude moci uhradit nově vznikající závazky. Tento postup ve výsledku vedl ke způsobení škody velkého rozsahu.
4. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž zpochybňoval především proces hodnocení důkazů a poukazoval na nedostatek zavinění. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání částečně doplnil dokazování o další obhajobou navržené důkazy a odvolání stěžovatele následně jako nedůvodné zamítl rozsudkem ze dne 22. 10. 2013 č. j. 4 To 65/2013-2547.
5. Dovolání, v němž stěžovatel opět rozporoval kvalifikaci skutku s ohledem na tvrzenou absenci zavinění a namítal nesprávně provedený proces dokazování, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Podrobnější obsah odůvodnění napadených rozhodnutí není třeba blíže rekapitulovat, neboť je stěžovateli i obecným soudům dobře znám.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož soudy provedly pouze kusé dokazování, na jehož základě nelze udělat úsudek o jeho vině. V důsledku toho obecné soudy zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Rozporuje způsob, jakým se vypořádaly s jeho obhajobou, a poukazuje na skutečnost, že nelze trestat (ve smyslu trestněprávním) za neúspěch v podnikání.
8. Neúplnost dokazování stěžovatel dovozuje z několika skutečností. Zaprvé uvádí, že odvolací soud doplnil dokazování pouze o listinnou formu znaleckého posudku a neprovedl výslech znalce, jak stěžovatel požadoval, což by dle jeho názoru vedlo k řádnému zjištění skutkového stavu věci, jelikož by jednoznačně vyplynulo zřejmé zhoršení situace na trhu s vepřovým masem. Dále poukazuje na fakt, že nebylo jakkoliv prokázáno, že by odsouzení spolupachatelé mezi sebou uzavřeli dohodu o páchání trestné činnosti.
9. Další námitkou stěžovatele k procesu dokazování je vyjádření jeho nesouhlasu s hodnocením výpovědí svědků. Poukazuje na skutečnost, že v případě zaměstnanců společnosti Brokerage, s.r.o., bylo třeba brát jejich výpovědi s výhradou, jelikož byli taktéž zasaženi ekonomickým stavem společnosti Brokerage, s.r.o. Rovněž poukazuje na odlišnosti ve výpovědích provedených v přípravném řízení a během hlavního líčení.
10. Stěžovatel také nesouhlasí s provedením důkazu trestním spisem z jiného již ukončeného trestního řízení, jelikož nebyl v tomto řízení v postavení účastníka řízení a tudíž neměl dle svého tvrzení možnost se proti tomuto důkazu bránit.
11. V poslední řadě stěžovatel uvádí, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, přičemž opačný závěr nemá dle stěžovatele oporu v provedených důkazech. Dle stěžovatele nebylo prokázáno, že by měl úmysl škodit společnosti, ani nebyl proveden důkaz, kterým by se zjistilo, zda se stěžovatel obohatil.
12. Vzhledem k výše uvedeným námitkám směřujícím k nesprávně a neúplně provedenému dokazování, na základě něhož soudy nemohly dojít k závěru o vině stěžovatele bez důvodných pochybností, navrhuje, aby Ústavní soud daná rozhodnutí zrušil a vrátil obecnému soudu k novému projednání.
III.
Posouzení podmínek řízení a vlastní přezkum
13. Ústavní soud posoudil naplnění podmínek řízení podle zákona o Ústavním soudu a konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas (§74 odst. 3), osobou k tomu oprávněnou [§72 odst. 1 písm. a)], přičemž stěžovatel je zastoupen advokátem (§30 odst. 1). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 a contrario). Zároveň však představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí či jiného namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
15. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích nezjistil nic, co by mohlo nasvědčovat zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele ve shora nastíněném smyslu, neboť všechna rozhodnutí jsou řádně a logicky odůvodněna, opírají se o výsledky provedeného dokazování a z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel ve skutečnosti brojí jen proti způsobu vyhodnocení provedeného dokazování a jeho právního posouzení, což však zjevně není úkolem Ústavního soudu.
16. Stran neprovedení výslechu znalce uvedl odvolací soud, že má prokázat skutečnosti obecně známé ze sdělovacích prostředků, a bylo by tedy nadbytečné provést ještě výslech znalce. K tomuto závěru dospěl poté, co provedl důkaz listinným znaleckým posudkem, takže jeho úvaze o nadbytečnosti důkazu nelze vytknout jakoukoliv "unáhlenost". Přitom také připomněl, že již prvostupňový soud vzal v potaz objektivně nepříznivou situaci na trhu s vepřovým masem, která nastala, a neopomněl se s ní vypořádat v rámci hodnocení důkazů. Vzhledem k uvedeným skutečnostem se nejedná o tzv. "opomenutý důkaz", který by opravňoval Ústavní soud ke kasačnímu zásahu [k tomu viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
17. K tvrzené neexistenci dohody mezi spoluobžalovanými obecné soudy uvedly, že z objektivních skutečností je naprosto zřejmé, že mezi nimi musela existovat alespoň konkludentní dohoda, jelikož každý ze spoluobžalovaných znal ekonomickou situaci společnosti, participovali na podnikání a nijak se od společné činnosti nedistancovali, aktivně navazovali s obchodními partnery kontakty a odebírali od nich zboží a služby. Ačkoliv tedy nebyla prokázána existence "formální nebo výslovné" dohody, která ale k trestné činnosti ve formě spolupachatelství ani není třeba, tak z provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu dle obecných soudů vyplynulo, že existovala minimálně v hrubých rysech konkludentní dohoda. Tyto hrubé rysy jsou zřejmé z kontextu celkového zjištěného skutkového stavu, který byl objasněn během dokazování. K uvedeným závěrům není co dodat.
18. Za opodstatněné nelze označit ani námitky k hodnocení výpovědí svědků, k rozporům ve výpovědích v přípravném řízení a hlavním líčení a k provedení důkazu trestním spisem z jiného trestního řízení. Obecné soudy provedly podrobné dokazování, které náležitě popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí a rovněž uvedly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily včetně vypořádání se s obhajobou, čímž dostály své povinnosti plynoucí z §125 trestního řádu. Všechny výpovědi byly hodnoceny jednotlivě a ve vzájemném kontextu a závěr o skutkovém stavu přijatý obecnými soudy není v rozporu s provedeným dokazováním. Tvrzení, že se stěžovatel nemohl bránit důkazu, který byl proveden trestním spisem z jiného trestního řízení, jelikož nebyl v tomto jiném řízení účastníkem, nelze přisvědčit, neboť stěžovatel jako účastník tohoto řízení (kde je spisový materiál proveden jako důkaz) se samozřejmě může následně k důkazu vyjádřit a uvést veškerá tvrzení na svou obhajobu. K tvrzeným rozporům ve výpovědích z přípravného řízení a hlavního líčení se dostatečně vyjádřil v odůvodnění Nejvyšší soud, který po prostudování spisu konstatoval, že se nejedná o podstatné rozpory a neshledal nic, co by věrohodnost jednotlivých svědků jakkoliv zpochybňovalo.
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti také uvádí, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, jelikož z jeho strany nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu (úmysl). Dle názoru stěžovatele se jednalo pouze o neúspěch v podnikání, za který nelze ukládat trestněprávní postih. Obecné soudy se i s touto otázkou vypořádaly s mimořádnou precizností za současného respektu k základním zásadám trestního řízení (zejména k subsidiaritě trestní represe a zásadě in dubio pro reo). Dovodily, že v dané věci byl zřejmý minimálně úmysl nepřímý, přičemž se soustředily na identifikaci okamžiku, od kterého již bylo naprosto zřejmé, že si stěžovatel musel být vědom, že nebude moci žádný z nově vznikajících závazků v budoucnu splnit. Tento okamžik dle nich nastal ke dni, kdy stěžovatel ztratil nárok na dotaci a ekonomická situace obchodní společnosti měla stále klesající tendenci. Od tohoto okamžiku se již nejednalo o špatné manažerské řízení společnosti, nýbrž o trestný čin podvodu. Ústavní soud v podrobnostech plně odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu