ECLI:CZ:US:2016:2.US.3036.16.1
sp. zn. II. ÚS 3036/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. ve vazbě ve věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 24, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu Prahu 9 ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 104 T 25/2016, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 44 To 347/2016, za účasti Obvodního soudu Prahu 9 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Z vyžádaného spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti.
3. Dne 26. 7. 2016 byl na stěžovatele u obvodního soudu podán státní zástupkyní návrh na potrestání a současně byl stěžovatel jako zadržený podezřelý předán soudu a takto byl v rámci soudního jednání konaného dne 27. 7. 2016 k věci vyslechnut (stěžovatel je stíhán pro spáchání trestného činu krádeže dle ustanovení §205 odst. 2 trestního zákoníku).
4. Po skončení jednání byl stěžovatel shora označeným rozhodnutím obvodního soudu vzat do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. V tomto rozhodnutí soud uvedl, že v současné fázi trestního stíhání je dostatečně opodstatněn závěr o důvodnosti podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky předmětného trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel. Dále soud konstatoval, že se stěžovatel měl dopustit téměř identického jednání, pro které byl již v minulosti odsouzen a potrestán, a to navíc pouhé 2 dny poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání téměř 3,5 roku. Z opisu rejstříku trestů nadto soud zjistil, že obviněný byl již celkem 10x soudně trestán převážně pro majetkovou trestnou činnost, v některých případech i se stejným způsobem provedení. Jedná se tedy o speciálního recidivistu majetkové trestné činnosti. Soud tedy přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatele od dalšího páchání trestné činnosti neodradily ani citelné předchozí trestní postihy, a shledal, že za těchto okolností je zde důvodná obava, že by při ponechání na svobodě majetkovou trestnou činnost opakoval, a to i s ohledem na jeho prohlášení, že se skutku dopustil vědomě a že v trestné činnosti hodlá pokračovat (navíc dle soudu nebylo možno pominout fakt, že příležitostně užívá návykové látky, což vytváří další tlak na potřebu finančních prostředků a na jejich obstarání).
5. Ke stížnosti stěžovatele městský soud nyní napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s důvody, pro které byl stěžovatel vzat do vazby. Dále uvedl, že v projednávaném případě sice nebylo o vzetí do vazby rozhodnuto ve vazebním zasedání, avšak tuto procesní vadu stížnostní soud nepovažoval za tak podstatnou, aby jej vedla ke zrušení napadeného usnesení a k propuštění obviněného z vazby ve smyslu ustanovení §74 odst. 3 trestního řádu. Soudní jednání, při němž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, totiž bylo fakticky veřejným zasedáním a proběhlo v souladu s ustanovením §73g trestního řádu. Podobně pak uvedl, že v průběhu soudního jednání sice nebyl přítomen obhájce stěžovatele, avšak až do doby, než bylo vyhlášeno usnesení o vzetí stěžovatele do vazby, důvody nutné obhajoby podle ustanovení §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu dány nebyly, takže ani v této věci pochybení obvodního soudu neshledal.
6. Uvedená rozhodnutí obecných soudů porušila dle stěžovatele jeho základní právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje předně ve skutečnosti, že průběh soudního jednání, při němž byl vzat do vazby, neodpovídal veřejnému zasedání, hlavnímu líčení, ani vazebnímu zasedání. Soud tak nepostupoval v intencích ustanovení §73g trestního řádu, neboť stěžovateli byl pouze předán návrh na potrestání a dále byl vyslechnut k věci, okolnostem zadržení a k vlastní osobě, avšak nikdo ho neinformoval, že soud bude rozhodovat o vazbě a ani ho nikdo nepoučil o možnostech nahrazení vazby (podobně ho nikdo nevyslechl ke všem okolnostem důležitým k rozhodnutí o vazbě, jak požaduje ustanovení §73g odst. 2 trestního řádu). Stěžovatel tak až do vyhlášení napadeného usnesení obvodního soudu netušil, že bude o vazbě rozhodováno, a neměl tedy sebemenší možnost argumentovat proti uvalení vazby, ani nabídnout nahrazení vazby nějakou z možností, které trestní řád připouští. Stěžovatel má dále za to, že došlo k flagrantnímu porušení práva na obhajobu, neboť nesouhlasí s tvrzením stížnostního soudu, že v průběhu jednání až do doby, než bylo vyhlášeno usnesení o jeho vzetí do vazby, nebyly dány důvody nutné obhajoby podle ustanovení §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Zde se prý jedná o zneužití institutu zjednodušeného trestního řízení, neboť stěžovateli fakticky zbavenému osobní svobody není ve zjednodušeném přípravném řízení přidělen obhájce (v této souvislosti také obšírně odkázal na právní názor Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 6 Tdo 1248/2009; in: www.nsoud.cz).
7. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení i vedlejší účastník a stěžovatel k jejich vyjádření uplatnil dne 23. 10. 2016 repliku.
8. Obvodní soud uvedl, že postupoval dle příslušných ustanovení trestního řádu a věc projednal samosoudkyní ve zjednodušeném řízení. Dle výslovného znění ustanovení §314b odst. 1 trestního řádu se přitom trestní stíhání ve věci, ve které se konalo zkrácené přípravné řízení, zahajuje tím, že je návrh státního zástupce na potrestání doručen soudu. Věc následně projedná samosoudce ve zjednodušeném řízení, obviněného do 24 hodin vyslechne a mimo jiné rozhodne o vazbě, což se ve věci stěžovatele i stalo. Jeho trestní stíhání bylo totiž řádně zahájeno dne 26. 7. 2016 v 15:30 hodin tím, že byl u soudu na podezřelého stěžovatele podán státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 návrh na potrestání a současně byl stěžovatel jako zadržený podezřelý předán soudu. Soud věc projednal samosoudkyní ve zjednodušeném řízení, kdy dne 27. 7. 2016 v době od 12:30 hod. do 13:45 hod. proběhlo soudní jednání, na jehož začátku byl stěžovatelovi do vlastních rukou doručen návrh na jeho potrestání, čímž nastaly účinky zahájení trestního stíhání. Dále byl vyslechnut jako obviněný a v souladu s trestním řádem bylo rozhodnuto o jeho zadržení tak, že byl vzat do vazby. Obvodní soud má přitom v souladu s názorem Městského soudu v Praze za to, že práva stěžovatele byla v rámci rozhodování o jeho vzetí do vazby zachována, neboť mu bylo zejména umožněno, aby se k věci vyjádřil. Soud nesouhlasí s námitkou, že stěžovatel až do vyhlášení usnesení o jeho vzetí do vazby netušil, že bude o vazbě rozhodováno, neboť jak vyplývá ze zvukového záznamu předmětného jednání a jak je stručně uvedeno v protokolu o tomto úkonu, stěžovatel již od samého počátku věděl, že bude rozhodováno o jeho zadržení, a že bude buď vzat do vazby nebo propuštěn na svobodu, neboť v tomto směru sám aktivně kladl soudu dotazy, na které mu samosoudkyně odpověděla a o jeho právech, jakož i předmětu výslechu s ohledem na rozhodování právě o jeho zadržení, jej informovala. Stěžovatel měl možnost se k věci vyjádřit a toho i využil, když uvedl okolnosti ke své osobě a k věci, které jsou nepochybně těmi, na základě nichž soud o případném vzetí do vazby rozhoduje. Pokud přitom namítá, že soud měl jednat o vazbě a jejích důvodech, nikoli pouze o skutku, který údajně spáchal, tak k tomu obvodní soud uvedl, že jednal v rámci předmětného zjednodušeného řízení právě o důvodech vazby, ke kterým stěžovatele vyslechl, aby následně mohl ve spojení s dalšími skutkovými zjištěními ve věci za plného respektování presumpce neviny posoudit opodstatněnost podezření vůči stěžovatelovi, že se stíhaného jednání dopustil, zda je dán některý z důvodů vazby dle ustanovení §67 trestního řádu a zda případně lze využít jiných prostředků nahrazujících vazbu, kterými by bylo dosaženo účelu vazby. Obvodní soud dále dodal, že důvodem pro zavedení institutu vazebního zasedání jako nové formy jednání soudu pro případy rozhodování o vazbě bylo dle důvodové zprávy k předmětné novele trestního řádu zajištění práva obviněného být soudem před rozhodnutím o vazbě osobně slyšen tak, aby bylo realizováno právo obviněného dle článku 8 odst. 2 Listiny a článku 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož naplněny požadavky vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména čl. 5 odst. 4. Toto právo stěžovatele přitom bylo dle soudu naplněno, neboť stěžovatel byl řádně poučen o svých právech i o předmětu jednání u soudu a ke všem okolnostem rozhodným pro rozhodování o vazbě měl možnost se vyjádřit, což i učinil. Obvodní soud tedy setrval na názoru, že práva stěžovatele byla v provedeném řízení v souladu s trestním řádem i ústavním pořádkem respektována. Nadto dodal (opět s odkazem na citovanou důvodovou zprávu), že vazební zasedání se koná jen tehdy, pokud není rozhodnuto v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Z toho je tedy zřejmé, že vazební zasedání nastupuje až v případě, že k osobnímu slyšení obviněného nedošlo v jiném řízení u soudu, které rozhodnutí o vazbě předcházelo, a byť zde zjednodušené řízem výslovně uvedeno není, svým obsahem splňuje požadovaný účel stejně jako druhé dvě zmíněné formy jednání soudu. K namítanému porušení práva na obhajobu pak obvodní soud uvedl, že před zahájením výslechu stěžovatele řádně poučil o právu zvolit si obhájce i o právu na bezplatnou obhajobu, ten si však obhájce nezvolil. Soud přitom u stěžovatele neshledal žádné okolnosti, které by zakládaly důvod nutné obhajoby již v průběhu jeho výslechu a rozhodování o vzetí do vazby, když podle výslovného znění ustanovení §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu tyto nastaly až okamžikem vyhlášení usnesení o vzetí stěžovatele do vazby, na což soud také bezodkladně reagoval, obviněného o nastalé situaci poučil, dal mu opět možnost obhájce si zvolit a následně mu obhájce na jeho výslovnou žádost ustanovil. V této souvislosti obvodní soud poukázal na znění ustanovení §36 odst. 4 písm. a) trestního řádu, dle kterého jen v případě, kdy by soud se souhlasem zadrženého obviněného a státního zástupce konal hlavní líčení ihned po jeho výslechu, by byl u zadrženého dán důvod nutné obhajoby, což však nebyl případ stěžovatele. A jelikož stěžovatel ani nebyl ve vazbě, nebyl dán důvod nutné obhajoby dle ustanovení §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu. V daném případě tedy až do vyhlášení usnesení o vzetí stěžovatele do vazby důvod nutné obhajoby dán nebyl a právo stěžovatele hájit se nejen osobně, ale i prostřednictvím obhájce, porušeno nebylo. Přesto soud zkoumal, zda nejsou případně u obviněného dány důvody nutné obhajoby dle ustanovení §36 očist. 2 trestního řádu, avšak shledal, že stěžovatel je českým státním příslušníkem s bohatou trestní minulostí a tedy i zkušeností s trestním řízením, ve kterém se orientuje, jak z jeho vystupování i dotazů u soudu vyplynulo, a soud u něj současně neshledal žádné tělesné ani duševní vady, které by vyvolaly pochybnost soudu o schopnosti obviněného řádně se hájit, kdy i věc samotná je navíc skutkově i právně jednoduchá. S ohledem na výše uvedené obvodní soud uzavřel, že o vzetí stěžovatele do vazby bylo rozhodnuto řádně, zákonným postupem dle trestního řádu a v souladu s ústavním pořádkem.
9. Městský soud uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Stran důvodů, pro které nebylo zrušeno rozhodnutí obvodního soudu, ačkoliv nebylo konáno vazební zasedání, odkázal na napadené rozhodnutí. Nadto dodal, že k tomuto závěru vedlo stížnostní soud také to, že uvedená skutečnost nebyla ve stížnosti stěžovatele proti usnesení prvostupňového soudu vůbec vytýkána. Dále zdůraznil, že zájem státu na zabránění tomu, aby stěžovatel, který je desetinásobným recidivistou a je důvodné podezření, že se krádeže dopustil 2 dny po svém propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého prakticky za totožnou trestnou činnost, nepokračoval v páchání krádeží, převažuje nad tím, aby byl z předstižné vazby propuštěn pouze proto, že byl chybně označen úkon soudu, kterým byl vzat do vazby. U takto zkušeného recidivisty nadto nelze dle městského soudu souhlasit s tvrzením obhájce, že stěžovatel "až do vyhlášení usnesení netušil, že bude o vazbě rozhodováno," neboť musel vědět, že soud bude rozhodovat také o jeho vazbě, kdy navíc policisté zadržené osoby obvykle informují o tom, že byl dán státnímu zástupci podnět k podání návrhu na vzetí do vazby. K námitce, že stěžovatel měl mít obhájce již před vyhlášením usnesení o vzetí do vazby, pak uvedl, že citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1248/2009 bylo vydáno ještě před novelou trestního řádu, provedenou zákonem č. 459/2011 Sb. Touto novelou však byla mimo jiné zrušena věta třetí §179b odst. 2 trestního řádu, která zněla, že "pokud si podezřelý, který nebude propuštěn ze zadržení, ale bude předán s návrhem na potrestání soudu k provedení zjednodušeného řízení (§314b odst. 1, 2), ve stanovené lhůtě nezvolí, je třeba mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody zadržení ustanovit (§38)." Nyní platným zněním trestního řádu ale není ustanovení §36 odst. 4 písm. a), podle něhož obviněný musí mít obhájce též v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému, modifikováno nebo doplněno žádným jiným ustanovením týkající se nutné obhajoby ve zkráceném přípravném řízení nebo v následném zjednodušeném řízení před soudem. O vzetí stěžovatele do vazby přitom nebylo rozhodnuto v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení, ale v rámci soudního jednání, které tomuto hlavnímu líčení předcházelo. Podle ustanovení §179b odst. 2 trestního řádu by měl být o termínu a místě tohoto jednání vyrozuměn obhájce pouze v případě, že si jej obviněný v průběhu zkráceného přípravného řízení zvolil, což však není případ stěžovatele. Zároveň městský soud upozornil, že je běžnou praxí obvodních soudů, kterou senát 44 To Městského soudu v Praze akceptuje, že v řízení o přečinech bývá obviněnému opatření o ustanovení obhájce předáváno až po rozhodnutí o vzetí do vazby.
10. Obvodní státní zastupitelství uvedlo, že má za to, že tvrzená základní práva stěžovatele porušena nebyla. Je totiž sice pravdou, že trestní řád v rámci hlavy čtvrté, oddílu prvního týkajícího se vazby v ustanovení §73d stanoví, že koná-li se hlavní líčení nebo veřejné zasedání, jehož se účastní obviněný, rozhodne soud i o vazbě, je-li to potřebné vzhledem ke stanoveným lhůtám, a rozhoduje-li soud o vzetí obviněného do vazby mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání nebo rozhoduje-li soudce o vzetí do vazby v přípravném řízení, rozhoduje vždy ve vazebním zasedání, Současně však v hlavě dvacáté upravující zvláštní způsoby řízení stanoví speciální úpravu pro řízení před samosoudcem, kdy v ustanovení §314b odst. 2 trestního řádu určuje postup pro případ, kdy je soudu s doručením návrhu na potrestání předán zadržený podezřelý, v rámci něhož počítá s vzetím obviněného do vazby v rámci zjednodušeného řízení. Proto státní zástupkyně považuje postup, kdy soud rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby v rámci zjednodušeného trestního řízení, za zákonný. Státní zástupkyně, která byla osobně přítomna jednání konaného dne 27. 7. 2016 v rámci zjednodušeného řízení, pak odmítla, že by nesplňovalo zákonné požadavky vyjádřené v ustanovení §73g trestního řádu. Stěžovatel totiž osobně převzal návrh na potrestání, v důsledku čehož se změnilo jeho procesní postavení z podezřelého na obviněného, byl seznámen s důvody, pro které se nachází před soudem, a současně byl informován i o tom, co bude předmětem probíhajícího soudního jednání, tj. že po jeho výslechu k osobě, věci a okolnostem zadržení bude soudkyně rozhodovat, zda jej vezme do vazby, či jej propustí ze zadržení na svobodu. S ohledem na námitku stěžovatele, že až do vyhlášení usnesení o vzetí do vazby netušil, že bude o vazbě rozhodováno, státní zástupkyně zdůraznila, že v rámci soudního jednání stěžovatel polemizoval se soudkyní o trestnosti jednání, které mu bylo kladeno za vinu, a současně se podivoval nad tím, že by v této věci vůbec mohl být vzat do vazby, neboť hodnota odcizeného mobilního telefonu nedosahovala částky 5.000 Kč, tedy škody nikoli nepatrné, z čehož logicky plyne, že velmi dobře věděl, že o vazbě rozhodováno bude. Pokud nakonec stěžovatel namítá, že mu nebyl pro účely soudního jednání konaného dne 27. 7. 2016 ustanoven obhájce, tak ani tuto námitku nepovažoval vedlejší účastník za důvodnou. Zákonná úprava nutné obhajoby obsažená v ustanovení §36 a násl. trestního řádu totiž obsahuje taxativní výčet procesních situací, při jejichž existenci musí mít obviněný obhájce. Dne 27. 7. 2016 se konalo soudní jednání v rámci zjednodušené řízení proti zadrženému, jehož náplní byl zejména výslech stěžovatele jako obviněného k okolnostem zadržení a důvodům vazby, a ve věci se tedy nekonalo hlavní líčení, tudíž se na obviněného nevztahoval důvod nutné obhajoby vyjádřený v ustanovení §36 odst. 4 písm. a) trestního řádu. A dokud soudkyně nevyhlásila usnesení, že se stěžovatel bere do vazby, neexistoval u něj důvod nutné obhajoby podle ustanovení §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu, ani žádný jiný důvod nutné obhajoby.
11. V replice na podaná vyjádření stěžovatel uvedl, že účastníci řízení preferují formální dodržení zákona před preferencí základních práv, přičemž dodal, že z podaných vyjádření vyplývá fakt, že zákon není jasný a soud prvního a druhého stupně si ho vykládají jinak: obvodní soud má za to, že ustanovení o zjednodušeném trestním řízení je ve vztahu speciality k ustanovení §73d odst. 1, 2 trestního řádu, stížnostní soud naopak s tímto nesouhlasí a konstatuje, že mělo být rozhodnuto ve vazebním zasedání, avšak považuje to za pouhou nepodstatnou chybu. Pokud by však platil onen vztah speciality naznačený obvodním soudem, znamenalo by to dle stěžovatele, že osoba, proti které se vede zjednodušené trestní řízení, má méně práv a vzít ji do vazby je jednodušší, než osobu, na kterou musí být uplatněno ustanovení §73d odst. 1, 2 trestního řádu. Ochrana základních práv osoby, proti které se vede zjednodušené trestní řízení, by tak byla menší, než ochrana základních práv osoby, proti které se vede trestní řízení standardním způsobem, což dle názoru stěžovatele nelze připustit, neboť by se jednalo o protiústavní výklad práva. Navíc stěžovatel připomíná, že jakékoliv porušení zákona při rozhodování o vzetí do vazby má protiústavní charakter, neboť je jím zasahováno přímo do základních práv. Co se týká porušení práva na obhajobu, domnívá se stěžovatel, že i po novelizaci trestního řádu je možné ze zákona dovodit nutnou obhajobu osoby, která je zadržena a vede se proti ní zkrácené přípravné řízení. Zkrácené přípravné řízení se totiž vede během doby 48 hodin před tím, než je podezřelá osoba předvedena před soud s návrhem na potrestání. Vede se tedy přípravné řízení a během tohoto přípravného řízení je podezřelý omezen na svobodě. Nastávají tedy podmínky nutné obhajoby dle ustanovení §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Neustanovení obhájce v přípravném (byť zkráceném) řízení, pokud je podezřelý zbaven během tohoto přípravného řízení osobní svobody, je tak krácením základních práv podezřelého oproti obviněnému v řádném přípravném řízení, který je ve vazbě. A to i přesto, že proti oběma se vede přípravné řízení a oba jsou zbaveni osobní svobody.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a důležitých částí vyžádaného spisu, přihlédl též k vyjádřením účastníků řízení a vedlejšího účastníka, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
15. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57, SbNU 167; všechna rozhodnutí zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí obviněného do vazby rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
16. O žádný shora uvedený exces však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.
17. Z hlediska konkrétních stěžovatelových námitek se Ústavní soud nejprve zabýval procesní "čistotou" dotčeného rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby, konkrétně tím, zdali soud neporušil zásady vyplývající z ustanovení §73g trestního řádu.
18. V této souvislosti Ústavní soud plně souhlasí se stěžovatelem, že při rozhodování o vazbě je nezbytné ctít ustanovení §73g trestního řádu, neboť právě v něm je vyjádřen princip kontradiktornosti, který je nevyhnutelnou podmínkou ústavní konformity rozhodování o vazbě, přičemž jeho význam se projevuje dvěma způsoby. Za prvé je povinností orgánů činných ve vazebním řízení předestřít obviněnému všechna konkrétní skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby, a zároveň musí být obviněnému (a eventuálně jeho obhájci) umožněno vyjadřovat se ke všem provedeným šetřením a provedeným důkazům, zpochybňovat a vyvracet skutková tvrzení a důkazy protitvrzeními a případnými protidůkazy obdobně, jako je tomu u hlavního líčení [nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)]. Je přitom nerozhodné, zdali je o vazbě rozhodováno v rámci hlavního líčení, veřejného zasedání či vazebního zasedání, neboť ve všech těchto případech vyvstává jeden základní účel: umožnit obviněnému vyjádřit se ke všem otázkám, jež jsou pro rozhodnutí o vazbě (a tedy o omezení osobní svobody) významné (odůvodněnost podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný stíhán, okolnosti, jež by dovolily nahradit vazbu některým opatřením apod.). Ostatně Ústavní soud takto musí dát přisvědčit obvodnímu soudu, že právě i z tohoto důvodu byl do trestního řádu zaveden institut vazebního zasedání jako nové formy jednání soudu pro případy rozhodování o vazbě tak, aby bylo zajištěno právo obviněného být soudem před rozhodnutím o vazbě osobně slyšen ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny, jakož i naplněny požadavky vyplývající z čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Takto již dříve judikatura zdejšího soudu konstatovala i k dokazování ve vazebním řízení (§2 odst. 12 a §73g odst. 3 trestního řádu), že z ústavněprávního hlediska je nutno je vykládat tak, že soud musí při slyšení stran a provádění dalšího šetření nebo provádění důkazů dodržovat zásady spravedlivého procesu a poskytnout prostor pro účinnou realizaci práva na obhajobu. Ve vztahu k osobnímu slyšení obviněného je tak nevyhnutelné přísně dodržovat pravidla týkající se procesního výslechu obviněného, jako je povinnost poučit obviněného o jeho právech, zákaz jakéhokoliv donucování k výpovědi nebo k doznání, povinnost šetřit osobnost obviněného a s ohledem na vazební řízení zejména povinnost umožnit obviněnému vyjádřit se k důvodnosti vazby a ke všem tvrzeným skutečnostem souvisejícím s rozhodnutím o vazbě (viz již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013).
19. V nyní projednávané věci je zřejmé, že obvodní soud rozhodoval o vazbě stěžovatele v rámci řízení před samosoudcem, které upravuje ustanovení §314a a násl. trestního řádu. Z hlediska možnosti soudu rozhodnout v tomto řízení též o vzetí stěžovatele do vazby přitom Ústavní soud odkazuje na ustanovení §314b odst. 2, věty poslední, které zjevně počítá s tím, že i v rámci tohoto řízení bude soud rozhodovat o vzetí obviněného do vazby. Takto též odborná literatura uvádí, že obsahově je výslech dle ustanovení §314b odst. 2 trestního řádu zaměřen zejména k okolnostem zadržení a důvodům vazby tak, aby mohl soudce učinit závěr, zda se trestní stíhání musí vést s omezením osobní svobody obviněného či bez takového omezení (Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3549). Ústavní soud proto souhlasí s vyjádřením obvodního soudu, že vazební zasedání nastupuje až v případě, že k osobnímu slyšení obviněného nedošlo v jiném řízení u soudu, které rozhodnutí o vazbě předcházelo, a byť v ustanovení §73d odst. 2 zjednodušené řízení výslovně uvedeno není, svým obsahem splňuje požadovaný účel stejně jako druhé dvě zmíněné formy jednání soudu, neboť se svojí podstatou výrazně přibližuje veřejnému zasedání. Z hlediska zajištění práv obviněného je přitom klíčové, že mu je dána příležitost vyjádřit se k projednávané věci a předestřít své argumenty týkající se možného uvalení vazby. Nyní rozhodující senát se tedy plně ztotožňuje s městským soudem, že ačkoliv v projednávaném případě nebylo o vzetí do vazby rozhodnuto stricto sensu ve vazebním zasedání, tak soudní jednání, při němž bylo o vzetí stěžovatele do vazby rozhodnuto, bylo fakticky veřejným zasedáním a soud mohl v této konkrétní věci s ohledem na její okolnosti v jeho průběhu rozhodnout o vzetí stěžovatele do vazby.
20. I v těchto případech rozhodování o vazbě v rámci zjednodušeného trestního řízení však musí být dodrženy shora uvedené principy vazebního řízení, a to především zásada kontradiktornosti jakož i další požadavky vyplývající z čl. 5 odst. 4 Úmluvy. V této souvislosti Ústavní soud zároveň vyzdvihuje, že pro naplnění ústavních práv obviněného je klíčová především faktická podoba jeho slyšení před rozhodnutím o omezení osobní svobody vzetím do vazby (a je nerozhodné, zda v rámci hlavního líčení nebo veřejného či vazebního zasedání), neboť pouze řádnou aplikací inkriminovaných ustanovení trestního řádu dochází k naplnění dotčených základních práv a svobod obviněného. Zde musí dát Ústavní soud za pravdu stěžovatelovi, že obvodní soud pouze zčásti fakticky naplnil podmínky stanovené v ustanovení §73g trestního řádu, neboť jakkoliv byl stěžovatel před vzetím do vazby soudem vyslechnut a měl možnost se k projednávané věci vyjádřit, tak za situace, kdy nebyl zastoupen právně erudovaným obhájcem, si skutečně nemusel plně uvědomovat účel dotčeného jednání, a soud ho tak mohl a měl pregnantněji seznámit s podstatou konaného zasedání a vyzvat jej, aby se konkrétně vyjádřil k možnosti uvalení vazby na jeho osobu. Takto již k jeho dotazu jej obvodní soud mohl jasněji a zřetelněji seznámit s tím, o čem konkrétně může být v průběhu dotčeného jednání rozhodnuto, jakož mu dát též příležitost vyjádřit se k možným důvodům vzetí do vazby a k možnostem nahrazení vazby jinými instituty. Především v naposledy zmíněném lze seznat určité pochybení obvodního soudu, neboť tímto postupem nebyly dodrženy principy zasedání o uvalení vazby vyplývající z ustanovení §73g trestního řádu (především právo přednést svá vyjádření a návrhy či udělení posledního slova k závěrečným návrhům, k čemuž, dle pořízeného zvukového záznamu, zřetelně nedošlo).
21. Přesto poté, co se Ústavní soud důkladně seznámil s průběhem celého dotčeného jednání před samosoudcem (na základě zvukového záznamu průběhu jednání, který je součástí soudního spisu), shledal, že argumentace stěžovatele, že vůbec nevěděl, že bude na závěr jednání rozhodováno o jeho vzetí do vazby, se i přes výše uvedené nejeví jako přesvědčivá. Zde Ústavní soud především konstatuje, že již v čase 1:57-3:02 se sám stěžovatel dotazoval, zdali může jeho výpověď ovlivnit rozhodování soudu o jeho vzetí do vazby a zdali z tohoto důvodu může odepřít výpověď, pročež samosoudkyně jej alespoň v základu poučila o jeho právech a vysvětlila mu význam jeho výpovědi. Ačkoliv toto poučení mohla dle Ústavního soudu formulovat více "laicky" a zřetelněji, tak z jejího vyjádření mohl stěžovatel seznat základní účel proběhnuvšího jednání. Zde ostatně také nelze odhlédnout od skutečnosti, že významnou část výslechu stěžovatele představovalo zjišťování okolností důležitých pro rozhodování o vazbě, především z hlediska jeho osobní charakteristiky (jeho bydliště, trestní minulost, užívání návykových látek, možnost výkonu práce apod.), a teprve poté byl stěžovatel vyslechnut ke skutkovým okolnostem projednávaného trestného činu (od času 18:32). Za situace, kdy v minulosti stěžovatel opakovaně absolvoval podobné výslechy (viz jeho trestní minulost), tedy mohl i dle Ústavního soudu dovodit, za jakým účelem soudkyně tyto otázky pokládá. Navíc ze záznamu z dotčeného výslechu stěžovatele ani nevyplynulo (viz čas 28:58 a následující), že by stěžovatele aktuální rozhodnutí o vzetí do vazby výrazně překvapilo či šokovalo, neboť po vynesení dotčeného usnesení se vyjadřoval pouze k samotným okolnostem výkonu vazby. Ústavní soud tedy neshledal, že by v průběhu jednání byl i přes výše uvedená pochybení narušen ústavní princip kontradiktornosti řízení (či že by došlo k jinému porušení základních práv a svobod stěžovatele) takovým způsobem, že by byl nezbytný jeho derogační zásah.
22. Nadto (a to především) nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nespecifikoval argumenty, které by mohly založit odlišný výsledek rozhodování o jeho vzetí do předstižné vazby. Jakkoliv tedy Ústavní soud nesdílí názor o naprosté procesní bezvadnosti postupu obvodního (a potažmo i městského) soudu, pro jeho rozhodnutí bylo klíčové, že dle skutečností vyplývajících ze spisového materiálu byly důvody předstižné vazby u stěžovatele jednoznačně dány, neboť ani již dříve uložený trest nevedl stěžovatele k vedení řádného života. Naopak ihned po propuštění na svobodu opět (údajně) spáchal majetkovou trestnou činnost, když i dle vlastních slov tímto způsobem získává finanční prostředky pro zajištění vlastních potřeb. Rovněž další zjištěné skutečnosti zjevně svědčily o důvodnosti vazby. Napadená rozhodnutí tak dostatečně respektovala závěry judikatury Ústavního soudu, který k důvodům předstižné vazby uvedl, že její existence je závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Dotčená rozhodnutí soudu vyřčené zásady naplňují, neboť je zřejmé, že při rozhodování byla brána v potaz především osobní charakteristika stěžovatele, charakteristika a frekvence jím páchané trestné činnosti, absence jakékoliv reflexe předchozího odsouzení za totožnou trestnou činnost a také aktuální postoj stěžovatele k důvodům páchání majetkové trestné činnosti. Obvodní soud tak své rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby podepřel konkrétními důvody, kdy náležitě zhodnotil důvodnost vazby stěžovatele. Eventuální zásah Ústavního soudu by tak ve své podstatě stěžovateli nemohl přinést chtěný výsledek, neboť skutkové okolnosti dotčené věci jednoznačně svědčí závěru vyřčenému v napadených rozhodnutích.
23. Dále se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele směřujícími k porušení práva na obhajobu. Toto právo považuje Ústavní soud ve své judikatuře za jedno z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, neboť směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně i v zájmu demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana dle čl. 1 Ústavy České republiky [viz za všechny příklady nález sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43)]. Právo obviněného (obžalovaného) hájit se sám nebo prostřednictvím jím zvoleného obhájce (viz čl. 40 odst. 3 Listiny) lze přitom chápat jako právo speciální k obecnému právu na právní pomoc zakotvenému v čl. 37 odst. 2 Listiny, přičemž zajištěním pomoci právního experta je fakticky realizováno právo na rovné postavení v řízení (srov. Wagnerová a kol.: Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 817). Ostatně účelem řízení vedeného proti pachateli trestného činu je v právním státě jen takové odsouzení, které je výsledkem spravedlivého procesu, přičemž jak již dříve konstatoval Ústavní soud, obhájci zde mají jako kvalifikovaní oponenti obžaloby nezastupitelné místo a samotní advokáti tak jsou důležitými aktéry systému vlády práva [nález sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277)].
24. Proto také v některých zákonem daných případech musí mít obviněný obhájce, a pokud si ho ten sám nezvolí, soud mu jej ustanoví. Zde se plně projevuje účel ústavně zaručeného práva na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví spočívající v záměru zajistit, že budou vůči němu orgány činné v trestním řízení vystupovat v mezích zákona a při respektu k jeho ústavně zaručeným právům. Jak dokonce konstatoval Ústavní soud, obecné soudy jsou povinny přistoupit k ustanovení obhájce ex offo nikoliv jen v závislosti na splnění podmínek nutné obhajoby podle vnitrostátního práva, nýbrž kdykoliv, vyžadují-li si pomoc obhájce zájmy spravedlnosti ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy (viz nález sp. zn. I. ÚS 469/16 ze dne 22. 3. 2016). Otázka, zda si zájmy spravedlnosti vyžadují, aby byl obviněnému poskytnut obhájce, je přitom posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu a průběhu řízení jako celku. Mezi kritéria, která je třeba vzít v úvahu, patří zejména složitost věci z právního hlediska (rozsudek ESLP ve věci Pham Hoang proti Francii č. stížnosti 13191/87 ze dne 25. 9. 1992), závažnost trestného činu nebo hrozícího trestu pro obviněného (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Benham proti Spojenému království č. stížnosti 19380/92 ze dne 10. 6. 1996) a osobnost obviněného z hlediska jeho schopnosti obhajovat se sám.
25. S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud případ stěžovatele, neshledal však, že by v postupu obvodního (či městského) soudu bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právní pomoc. Ze zvukového záznamu o průběhu jednání totiž vyplynulo, že hned v jeho počátku (viz čas 1:40) soudkyně stěžovatele poučila o možnosti zvolit si obhájce i o dalších okolnostech jeho obhajoby, přičemž stěžovatel dle svého vyjádření tomuto poučení porozuměl. Pokud se pak jedná o otázku, zda nebyly u stěžovatele dány podmínky nutné obhajoby, musí Ústavní soud konstatovat, že obvodní soud zjevně zvažoval všechny zákonné důvody pro její přiznání, přičemž též ve vyjádření k ústavní stížnosti se vypořádal s tím, proč žádná z nich nebyla naplněna. Ústavní soud se přitom s jeho hodnocením plně ztotožňuje, kdy nadto dodává, že ustanovení obhájce stěžovatelovi již pro dotčené jednání konané dne 27. 7. 2016 nevyžadovaly ani jiné zájmy spravedlnosti ve smyslu ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy tak, jak vyřkl zdejší soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 469/16. K argumentaci stěžovatele právním názorem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1248/2009 pak Ústavní soud v souladu s vyjádřením Městského soudu dodává, že toto bylo vydáno ještě před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 459/2011 Sb., pročež nyní (po zrušení věty třetí ustanovení §179b odst. 2 trestního řádu) již nejsou stěžovatelem citované závěry Nejvyššího soudu aktuální.
26. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné fatální pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
27. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu