ECLI:CZ:US:2016:2.US.3052.16.1
sp. zn. II. ÚS 3052/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jiřího Zemánka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Lukášem Slaninou, advokátem, se sídlem Olomouc, Palackého 75/21, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2016, č. j. 0 P 502/2013-254, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2016, č. j. 24 Co 218/2016-293, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 9. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 odst. 2, v čl. 32 odst. 4, a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů, které zamítly jeho návrh na výkon rozhodnutí z důvodu nerealizovaných styků s jeho nezletilými dcerami (dále jen "nezletilé") v době od 6. 3. do 8. 3. 2015 a od 20. 3. do 22. 3. 2015. Stěžovatel je přesvědčen, že neexistovaly žádné objektivní překážky, pro které se styk nemohl v těchto termínech uskutečnit. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že termín 6. 3. - 8. 3. 2015 spadá pod zvláštní prázdninovou úpravu styku, kdy se běžný styk neuplatní, neboť jarní prázdniny začaly až dne 9. 3., a stěžovatel má za to, že prázdninám předcházející víkend měla matka povinnost nezletilé stěžovateli předat. Dle stěžovatele nelze uvažovat o tom, že by se měl jeho styk s nezletilými o jarních prázdninách realizovat analogicky ve stejném rozsahu, jako styk nezletilých s matkou v tomtéž prázdninovém období (tedy již od víkendu předcházejícího jarním prázdninám, jak je uvedeno ve výroku IV. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2013, č. j. 0 Nc 77/2013-46, kterým se upravuje styk stěžovatele s nezletilými), neboť matka má nezletilé v péči a má možnosti s nimi trávit mnohem více času, než stěžovatel. V případě víkendového styku ve dnech 20. 3. - 22. 3. 2015 se obecné soudy dle stěžovatele nevypořádaly s tím, že nezletilá nastoupila na lyžařský kurz až v jeho průběhu poté, co se vrátila z dovolené s matkou.
3. Z obsahu napadených usnesení Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2016, č. j. 0 P 502/2013-254, byl zamítnut návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí z důvodu nerealizovaných styků s nezletilými v době od 6. 3. 2015 do 8. 3. 2015 a od 20. 3. 2015 do 22. 3. 2015 (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu v Hradci Králové ani Krajského soudu v Hradci Králové, nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy (dále jen "Ústava")], zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání.
6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, resp. upravily pravidelný styk stěžovatele s nimi, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
7. V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že v době jarních prázdnin je stěžovatel oprávněn se s nezletilými dcerami stýkat toliko v sudém kalendářním roce. Jestliže tedy v lichém roce 2015 víkend od 6. 3. do 8. 3. připadl na období jarních prázdnin, tedy na období zvláštní (prázdninové) úpravě styku, nejsou v tomto případě naplněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí. Soudy dále dovodily, že realizaci styku v termínu od 20. 3. 2015 do 22. 3. 2015 objektivně bránila účast nezletilé B. na školním lyžařském kurzu. Na základě výše uvedeného soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v dané věci nejsou naplněny zákonné podmínky, za nichž lze nařídit výkon rozhodnutí.
8. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť je považuje za řádně a přesvědčivě odůvodněné. Podstatou námitek stěžovatele v ústavní stížnosti i řízení před soudy je jeho nesouhlas s neuložením pokuty matce nezletilých za dva neuskutečněné styky stěžovatele s nezletilými. V prvním případě se jedná o víkendový styk od 6. 3. do 8. 3. 2016, předcházející jarním prázdninám. Z výroku IV. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2013, č. j. 0 Nc 77/2013-46 se podává, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými v období jarních prázdnin stýkat v sudém kalendářním roce, přičemž je výslovně upraveno, že styk se bude realizovat od posledního dne školní docházky do posledního dne jarních prázdnin. Ústavní soud tak považuje za ústavně souladný závěr soudů, že pokud jde o víkend 6. - 8. 3. 2015, jedná se o zvláštní prázdninovou úpravu styku, kdy se běžný styk stěžovatele s dětmi neuskutečňuje. Pokud mají nezletilé dcery prožívat jarní prázdniny každý rok s jiným z rodičů, tak nelze než dojít k závěru, že matka má v lichém roce právo s nezletilými dcerami jarní prázdniny strávit analogicky stejným způsobem jako stěžovatel, tedy od 18:00 hod. posledního dne školní docházky do posledního dne prázdnin. Pokud se jedná o víkend od 20. 3. do 22. 3. 2015, bylo na základě potvrzení základní školy prokázáno, že v termínu 15. 3. - 22. 3. 2015 se nezletilá B. účastnila školního lyžařského kurzu v Peci pod Sněžkou. Závěr obecných soudů, že se v tomto případě jednalo o objektivní překážku, pro kterou nebylo možné styk realizovat, tak Ústavní soud neshledal vybočující z mezí ústavnosti.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu