ECLI:CZ:US:2016:2.US.3053.16.1
sp. zn. II. ÚS 3053/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Y. K., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. et. Bc. Filipem Schmidtem, LL. M, advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2016 č. j. 14 To 88/2016-390, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016 č. j. Nt 413/2014-359, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a práva na respektování rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
2. Stěžovatel čelí v Rusku trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu. České orgány rozhodly o přípustnosti jeho vydání. To posuzoval i Ústavní soud. Příslušnou ústavní stížnost odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 526/16 ze dne 29. 3. 2016. Ministr spravedlnosti proto povolil vydání stěžovatele. Městský soud ho poté vzal do vydávací vazby v souladu s §101 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"). Stěžovatel následně podal žádost o propuštění z vydávací vazby. V mezičase totiž podal žádost o mezinárodní ochranu. Namítal, že vydávací vazba pozbyla svého účelu, protože po dobu azylového řízení, jehož délku nelze odhadnout, nemůže být vydán. Doplnil, že čeká v srpnu 2016 narození dvojčat. Městský soud však jeho žádost napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel podle něj s příslušnými orgány během extradičního řízení ne vždy spolupracoval. Žádost o mezinárodní ochranu navíc podal dva dny po vzetí do vydávací vazby, ačkoliv tu žije již mnoho let. Byla proto účelová s cílem oddálit vydání. Městský soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na nahrazení vazby některými z institutů, které upravuje §73 a 73a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád).
3. Proti usnesení městského soudu stěžovatel podal stížnost. Vrchní soud ji shledal důvodnou, byť z jiných důvodů, než jaké uváděl stěžovatel. Předmětem rozhodování byla žádost o propuštění z vydávací vazby. Městský soud o ní však rozhodoval, jako by se jednalo o žádost o propuštění z vazby předběžné (§94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci). Vydávací vazba je na rozdíl od předběžné vazby zásadně obligatorním opatřením. Jedinou podmínkou pro rozhodnutí o vzetí vyžádaného do vydávací vazby je povolení vydání ze strany ministra spravedlnosti. Je vyloučeno její nahrazení některým z alternativních opatření podle §73 a §73a trestního řádu. Propuštění z vydávací vazby je možné pouze v případě rozhodnutí o odložení vydání (§99 zákona o mezinárodní justiční spolupráci), anebo v případě dosažení maximální přípustné lhůty trvání vydávací vazby. O žádný z těchto důvodu se však ve věci stěžovatele nejednalo. K vydání nedošlo kvůli vyčkávání na výsledek azylového řízení. Městský soud se obsáhle zabýval otázkou, zda hrozí obava z útěku stěžovatele nebo z jeho skrývání se. V návaznosti na to zvažoval, zda lze vazbu nahradit některým z opatření v podobě slibu, záruky nebo peněžité záruky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel již nacházel ve vydávací vazbě, nebyly uvedené otázky pro jeho rozhodnutí podstatné. Nezabýval se tedy důvody, pro které by mohl stěžovatele propustit z vydávací vazby. Podle vrchního soud však bylo zřejmé, že žádný z nich nebyl splněn. Vrchní soud proto usnesení městského soudu zrušil a znovu žádost o propuštění z vydávací vazby zamítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že smyslem a účelem vydávací vazby je bezprostřední realizace vydání. Podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, resp. sdělením ministra o odkladu realizace vydání pozbyla vazba svého účelu. K vydání zřetelně nemůže v nejbližší době dojít. O žádosti o mezinárodní ochranu také příslušný orgán v zákonem stanovené lhůtě 60 dnů nerozhodl. Další zbavení svobody stěžovatele se proto příčí čl. 5 Úmluvy a čl. 8 Listiny. Podle Evropského soudu pro lidská práva musí úřady při vydávání vyžádaného postupovat s náležitou rychlostí a péčí. V jeho případě tomu tak není. Orgány zodpovědné za vydání stěžovatele veškerou aktivitu zřejmě pozastavily do momentu rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Tedy na dobu zjevně neurčitou a nepředvídatelnou. Proto nelze pokračovat v dalším zbavení svobody stěžovatele za účelem vydání. Stěžovatel odkazuje na ustálenou judikaturu správních soudů ke zbavení svobody cizinců, u kterých není realizovatelné vyhoštění. Vrchní soud odmítl v řízení o vydávací vazbě zohlednit alternativy ke zbavení svobody. To má být až poslední možností. Je v rozporu s právem na osobní svobodu, že vydávací vazba nemůže být nahrazena peněžitou zárukou a dalšími instituty.
5. Stěžovatel dodává, že se vrchní soud nezabýval námitkami stěžovatele o absenci účelu vydávací vazby. V tom spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Je až zarážející, že vrchní soud na jednu stranu konstatoval, že důvodem možného propuštění stěžovatele je odložení jeho vydání, ale nijak se nezabýval tím, že v případě stěžovatele k odložení výkonu vydání došlo. Vrchní soud také tvrdí, že vydávací vazba může skončit pouze ve dvou případech: pokud ministr odloží vydání, nebo pokud vydávací vazba dosáhla maximálních limitů svého trvání. Tento výklad je v rozporu s právem na soudní přezkum zbavení svobody podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Součástí soudního přezkumu zbavení svobody (včetně vydávací vazby) musí být posuzování její účelnosti. V tomto kontextu se nelze odvolávat jen na znění zákona o mezinárodní justiční spolupráci a tvrdit, že jiné důvody, než které jsou uvedeny v jeho §101, k propuštění z vazby nemohou vést. Tento formalistický výklad zcela míjí podstatu práva na soudní přezkum zbavení svobody. Ve své poslední námitce stěžovatel dodává, že soudy vůbec neposuzovaly dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života stěžovatele a jeho rodinných příslušníků. Životní partnerka stěžovatele zůstala nyní sama s čerstvě narozenými dvojčaty, která stěžovatel doposud ani neměl možnost vidět. V daném případě se však žádný z orgánů veřejné moci tímto hlediskem vůbec nezabýval, natož aby věc hodnotil z pohledu nejlepších zájmů jeho dětí.
6. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Městský soud uvedl, že se stěžovatel v minulosti svému vydání vyhýbal. Zdůraznil také, že nejvyšší přípustná doba vydávací vazby neuplynula, protože stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany. Podle §101 odst. 6 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci se do trvání vydávací vazby nezapočítává doba, po kterou se na vyžádaného hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Skutečnost, že stěžovatel podal tuto žádost krátce po vzetí do vydávací vazby, svědčí o její účelovosti. Taková žádost bývá v extradičních řízeních běžným postupem. Vyžádaní proto setrvávají ve vydávací vazbě po dlouhou dobu, než je o jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodnuto v mnohastupňovém rozhodovacím procesu (často v důsledku opakovaných žádostí). Vrchní soud kromě již uvedeného zdůraznil obligatornost vydávací vazby. Dodal, že zákon o mezinárodní justiční spolupráci předpokládá rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu v souladu s požadavky §27 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"). Vychází z toho, že ministerstvo rozhodne o žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve lhůtách tam uvedených, zejména pokud zákonodárce tyto lhůty opakovanými novelizacemi výrazně prodlužoval.
7. Vyjádření obou soudů byla stěžovateli zaslána k replice. Po uplynutí stanovené lhůty k tomuto vyjádření, stěžovatel dne 2. 12. 2016 zaslal Ústavnímu soudu doplnění ústavní stížnosti, ve kterém soud upozorňuje, že o jeho žádosti o mezinárodní ochranu nebylo doposud rozhodnuto. Přiložil sdělení Veřejného ochránkyně práv, která se rozhodla ve věci zahájit šetření. A vznesl nový argument opírající se o čl. 18 odst. 4 Evropské úmluvy o vydávání (č. 549/1992 Sb.), který předpokládá zbavení svobody vydávané osoby pouze na 30 dní. Již 6 měsíců trvající vazbu stěžovatele proto podle něj nelze nijak ospravedlnit.
8. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud má v řízení o ústavní stížnosti pravomoc k přezkumu rozhodnutí výlučně z hlediska dodržení ústavnosti. Ústavní soud proto může zkoumat jen to, zda obecné soudy neporušily ústavně chráněná práva a svobody stěžovatele. Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti. Konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a spisového materiálu. A dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v kontextu projednávané věci připomíná, že podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy platí, že v řízení, které stanoví zákon, lze zbavit svobody jednotlivce, proti němuž probíhá řízení o vydání. Toto ustanovení nevyžaduje, aby zbavení svobody jednotlivce, proti kterému běží řízení o vydání, bylo považováno za nezbytné, např. proto, aby jí bylo zabráněno spáchat trestný čin nebo utéct. Postačí, že řízení o vydání "probíhá". Řízení ale nemůže probíhat pouze formálně. Příslušné orgány také musí činit potřebné kroky, aby zajistily realizaci účelu zbavení svobody (podrobněji Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 497 - 498). Zbavení svobody může ztratit své ospravedlnění ve chvíli, kdy sice příslušné orgány vyvíjejí v řízení určitou aktivitu, ale je patrné, že z nějakého důvodu je vydání prakticky nerealizovatelné [viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Mikolenko proti Estonsku ze dne 8. 10. 2009, č. 10664/05, 64-68; či rozhodnutí o přijatelnosti věci Agnissan proti Dánsku ze dne 4. 10. 2001, č. 39964/98, oddíl 2]. Současně platí, že stát nemusí svou snahu o realizaci vydání okamžitě vzdát pouze proto, že zadržená osoba odmítne poskytnout spolupráci, která je v daném ohledu nezbytná [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti věci Dolinskiy proti Estonsku, rozhodnutí, 2. 2. 2010, č. 14160/08, oddíl 1].
10. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva také stanoví jisté mantinely v otázce maximálních lhůt omezení osobní svobody při vydávání cizince, které stanoví vnitrostátní právo. Existence či naopak absence nepřekročitelných lhůt je jedním z aspektů, které je třeba vzít v úvahu pro potřeby celkového posouzení, zda byla relevantní právní úprava "dostatečně přístupná, přesná a předvídatelná", resp. zda existovaly "dostatečné procesní záruky proti svévoli". Takové lhůty však samy o sobě nejsou nezbytné ani dostatečné k tomu, aby zajistily soulad s požadavky vyplývajícími z čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy (viz např. rozsudek ve věci Gallardo Sanchez proti Itálii ze dne 24. 3. 2015, č. 11620/07, §37; nebo ve věci Auad proti Bulharsku ze dne 11. 10. 2011, č. 46390/10, §131). Pokud jednotlivec požádá o přezkum zákonnosti omezení své osobní svobody, musí podle Evropského soudu pro lidská práva vnitrostátní soud zkoumat, zda toto omezení sleduje účel výkonu pravomoci danou osobu vydat a zda je doba omezení osobní svobody za všech okolností přiměřená. Musí také zajistit, aby svobody zbavený jednotlivec byl propuštěn, je-li patrné, že vyhoštění v přiměřené době nelze realizovat. Nadto musí zhodnotit, zda příslušné vnitrostátní orgány jednaly s náležitou péčí a rychlostí. Pakliže tyto podmínky nejsou splněny, zajištění je nezákonné a vnitrostátní orgány musí dotyčnou osobu propustit. Takový systém podle Evropského soudu pro lidská práva nevede ke zvýšenému nebezpečí svévole, pokud umožňuje dotčené osobě kdykoliv napadnout zákonnost a soulad omezení osobní svobody s Úmluvou (viz rozsudek ve věci J. N. proti Spojenému království ze dne 19. 5. 2016, č. 37289/12, §97 - 98).
11. V projednávané věci Ústavní soud posuzoval rozhodnutí obecných soudů o žádosti stěžovatele o propuštění z vydávací vazby. Tato žádost je projevem onoho systému přezkumu zákonnosti zbavení osobní svobody, který ve své judikatuře zmiňuje Evropský soud pro lidská práva. Současně vzal Ústavní soud v potaz, že zákonodárce pamatoval přesně na situace, jakou je ta v projednávaném případě. Vzhledem k časté praxi podávání žádostí o mezinárodní ochranu "v posledních minutách" před vydáním, judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a judikatuře Ústavního soudu o vztahu extradičního a azylového řízení [reprezentovanou zejména stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, č. 262/2013 Sb. (ST 37/70 SbNU 619)] zakotvil do zákona o mezinárodní justiční spolupráci pravidlo, že se doba, po kterou se na vyžádaného hledí jako na žadatele o mezinárodní ochranu, nezapočítává do nejvyšší přípustné doby trvání vydávací vazby. Ruku v ruce s touto úpravu jde i úprava v zákoně o azylu, podle kterého ministerstvo vydá rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany bez zbytečného odkladu, nejpozději do 60 dnů ode dne zahájení řízení (§27 odst. 7 zákona o azylu). Stejný zákon poté ukládá správnímu soudu, který rozhoduje o žalobě proti takovému rozhodnutí ministerstva, aby v těchto případech rozhodl přednostně a s nejvyšším urychlením, nejpozději do 60 dnů ode dne zahájení řízení. Je-li poté podána kasační stížnost, platí obdobná pravidla i pro Nejvyšší správní soud (§32 odst. 4 zákona o azylu).
12. Právě vymezená právní úprava podle Ústavního soudu představuje dostatečně přístupnou, přesnou a předvídatelnou legislativu, která odpovídá výše zmíněným požadavkům judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Pro stěžovatele, který byl navíc od počátku řízení zastoupen advokátem - specialistou na azylové a cizinecké právo, proto bylo zcela předvídatelné, co ho čeká, pokud žádost o mezinárodní ochranu podá. Nemohl naopak očekávat, že bude okamžitě propuštěn. Pokud by tomu tak bylo, stala by se žádost o mezinárodní ochranu jednoduchým nástrojem pro všechny osoby, které by chtěly efektivně zkomplikovat závěrečné fáze procesu svého vydání. Příslušná právní úprava naopak dobře zohledňuje všechny dotčené zájmy vydávaného/žadatele o mezinárodní ochranu a zájmy na úspěšné realizaci jeho vydání, pokud by se ukázalo, že žádost o mezinárodní ochranu nebyla důvodná nebo byla dokonce podána účelově.
13. Z tohoto pohledu také nelze říci tak jednoduše, jak to činí stěžovatel, že omezení jeho osobní svobody není slučitelné s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, protože momentálně neprobíhá řízení o jeho vydání. Díky zákonodárcem zvolené konstrukci vztahu mezi vydávacím a azylovým řízením naopak v širším měřítku nadále probíhá v rámci "azylové odbočky", kterou ostatně stěžovatel sám zvolil. Jakmile se z ní vrátí na původní vydávací "koleje", bude se buď pokračovat v realizaci vydání (v případě nedůvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu), nebo bude nutné proces vydání ukončit a stěžovatele z vazby propustit (v případě úspěchu žádosti o mezinárodní ochranu). To vše by mělo proběhnout v zákonných lhůtách, které jsou podle Ústavního soudu přiměřené vůči právu stěžovatele na jeho osobní svobodu.
14. Pro srovnání Ústavní soud odkazuje na výše citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, kterou lze v této věci aplikovat. Ve věci J. N. proti proti Spojenému království shledal štrasburský soud za nepřiměřenou jeden a tři čtvrtě roku trvající vazbu. V další výše citované věci Gallardo Sanchez proti Itálii shledal porušení Úmluvy, protože odvolací soud 8 měsíců po uvalení vydávací vazby teprve nařídil první jednání a další 4 měsíce mu trvalo, než své soudní kanceláři předal písemné vyhotovení jednostránkového rozhodnutí ve věci. Na druhou stranu ve věci K. F. proti Kypru (rozsudek ze dne 21. 7. 2015, č. 41858/10) shledal za přiměřené desetiměsíční omezení osobní svobody daného stěžovatele. Ústavní soud proto není toho názoru, že by věc stěžovatele představovala ten případ, ve kterém by se dalo hovořit o nesplnění požadavků plynoucích z čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Neshledal ani porušení čl. 18 odst. 4 Evropské úmluvy o vydávání, podle kterého má být vydávaný propuštěn nejpozději po uplynutí 30 dnů od stanoveného data vydání, pokud nebyl do té doby převzat. Vzhledem k žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu a důsledkům jejího podání, které Ústavní soud popsal výše, však toto datum nebylo dosud stanoveno. Uvedené ustanovení proto nelze v této věci aplikovat.
15. Podle Ústavního soudu také nejsou případné analogie, které stěžovatel dovozuje z judikatury správních soudů k zajištění za účelem správního vyhoštění. Odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011 č. j. 7 As 79/2010-150, ve kterém rozšířený senát uvedl, že "[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné." Dodal pak, že "[o] zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu." V dané věci, kterou rozšířený senát posuzoval, ovšem osoba omezená na osobní svobodě nepodala žádost o mezinárodní ochranu. Předmětný judikát proto na projednávanou věc nedopadá. A navíc, jak Ústavní soud ozřejmil výše, ve věci stěžovatele nelze dojít k závěru, že účel omezení jeho svobody nebude pravděpodobně možné uskutečnit. V době rozhodování obecných soudů ani žádné překážky budoucího vydání nevyšly najevo. Vydání bude záviset na výsledku azylového řízení. A pokud bude žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu shledána nedůvodnou, vydání stěžovatele nic bránit nebude.
16. Stěžovatel se pak podle názoru Ústavního soudu nemůže opřít ani o analogii se závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými např. v rozsudku ze dne 2. 4. 2014 č. j. 6 As 146/2013-44, který se skutkově podobá této věci, protože pamatuje na situaci, že osoba zajištěná za účelem vyhoštění podá po svém zajištění žádost o mezinárodní ochranu. V takových případech dochází k "přezajištění" cizince z režimu zákona o pobytu cizinců (viz jeho §124) do režimu zákona o azylu (viz jeho §46a). Důvodem je skutečnost, že v momentě podání žádosti o mezinárodní ochranu odpadá (nejčastější) titul pro správní vyhoštění, kterým bývá chybějící vízum či platné oprávnění k pobytu [viz §119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o pobytu cizinců]. Nejvyšší správní soud proto judikoval, že "[m]aximální dobu zajištění nelze prodlužovat tím, že cizinec bude "přezajišťován" v režimech různých zákonů, aniž by pro přechody mezi zajišťovacími režimy a pro sčítání maximálních lhůt omezení osobní svobody existovala dostatečně kvalitní, přesná a předvídatelná zákonná úprava." To ovšem opět není případ stěžovatele. Ten má být vydán k trestnímu stíhání. Nehraje zde roli oprávnění k pobytu. Nebylo proto nutné ho "přezajišťovat". A navíc právní úprava omezení jeho osobní svobody, kterou zvolil zákonodárce, je podle Ústavního soudu dostatečně kvalitní, přesná a předvídatelná.
17. Stejně tak Ústavní soud nesdílí pohled stěžovatele v otázce souladu rozhodnutí obecných soudů s právem na spravedlivý proces a čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Vrchní soud zkoumal účelnost vydávací vazby. Jejím legitimním cílem je zajistit realizaci vydání, které již povolil ministr spravedlnosti (v tomto případě ho před ním "posvětil" i Ústavní soud). Vzhledem k tomu, že jde již o finální fázi procesu vydání jednotlivce, je podle Ústavního soudu zcela logická i obligatornost vydávací vazby. Plyne z povahy věci, že za účelem realizace vydání do jiného státu musí být jednotlivec omezen na svobodě. To ostatně předvídá i Úmluva, která ani netrvá na tom, aby omezení svobody v takovém případě splňovalo požadavek nezbytnosti (viz bod 8 výše). Z toho podle Ústavního soudu plyne, že z Úmluvy nelze dovozovat požadavek, aby vnitrostátní právo umožňovalo i v případě vydávací vazby její nahrazení jinými alternativami, jak uvádí stěžovatel. Vrchní soud zhodnotil potřebná kritéria, pro která došel k závěru, že stěžovatele nelze z vydávací vazby propustit. Předmětné stěžovatelovy námitky proto nejsou podle Ústavního soudu opodstatněné.
18. Ústavní soud také považuje za nutné upřesnit, že ve věci stěžovatele nedošlo k odložení vydání, jak stěžovatel namítá. Odložení vydání předvídá §101 zákona o mezinárodní justiční spolupráci jako překážku pro vydávací vazbu. Tímto odložením vydání se podle §99 uvedeného zákona myslí rozhodnutí předsedy senátu na návrh subjektů uvedených v §99 odst. 2, pokud je nezbytná přítomnost vydávaného v České republice v souvislosti s jiným trestným činem, než který je předmětem žádosti o jeho vydání, pro účely trestního řízení vedeného v České republice či výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, které byly pravomocně uloženy soudem České republiky (viz §99 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci). Ze spisového materiálu plyne, že byla kvůli žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu pouze "odvolána příprava realizace vydání" (č. l. 350). Neplyne z něj však, že by předseda senátu ve věci vydal rozhodnutí o odložení vydání, jak ho má na mysli §101 a §99 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Pokud tedy stěžovatel namítá, že v případě stěžovatele došlo k odložení vydání a vrchní soud se tím nezbýval, neargumentuje přesně a jeho argumentace navíc nemá oporu ve spisovém materiálu. Závěry vrchního soudu naopak byly správné.
19. Poslední námitka stěžovatele se týká otázky přiměřenosti vazby vůči jeho rodinnému životu a zájmům jeho nezletilých dětí. Je pravdou, že vrchní soud se touto otázkou vůbec nezabýval. Podle Ústavního soudu ovšem nejde o vadu, která by měla vliv na ústavnost jeho rozhodnutí. Z výše mnohokráte popsaného účelu vydávací vazby a její obligatorní povahy plyne, že v této fázi vydávacího řízení odpovídá míře zásahu do rodinného života vydávané osoby a nejlepších zájmů jejích dětí i míra uspokojení veřejného zájmu na úspěšné realizaci jejího vydání. Jen stěží si lze představit situaci, ve které by již povolené vydání do vyžadujícího státu, které je "na spadnutí", mohlo ustoupit uvedeným zájmům plynoucím z čl. 8 Úmluvy či čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, čímž by se zabránilo omezení osobní svobody jednotlivce v souvislosti s takovým vydáním. Tyto zájmy by určitě mohly mít význam při hodnocení přípustnosti vydání. Tento případ je však o krok dále ve fázi realizace samotného vydání. Podle Ústavního soudu je proto vydávací vazba uvalená na stěžovatele přiměřená vůči nejlepším zájmům jeho dětí a jeho rodinnému životu. Ústavnímu soudu by současně připadlo příliš formalistické, pokud by rušil usnesení vrchního soudu pro absenci těchto úvah, které ani nemohly mít vliv na jeho výrok.
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu