ECLI:CZ:US:2016:2.US.3104.16.1
sp. zn. II. ÚS 3104/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Komárka, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 6. 2016, č. j. 69 Co 178/2016-162, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým krajský soud změnil předchozí rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 3. 2016, č. j. 8 C 36/2015-106, ve věci stanovení výše výživného pro zletilé dítě (dále též "vedlejší účastník").
2. Okresní soud uložil stěžovatelovi povinnost platit vedlejšímu účastníkovi s účinností od 1. 10. 2014 výživné ve výši 3.500 Kč měsíčně vždy do patnáctého dne v měsíci předem (výrok I.) a zamítl žalobu v části, ve které se vedlejší účastník domáhal po stěžovateli s účinností od 1. 10. 2014 výživného ve výši dalších 1.500 Kč měsíčně (výrok II.). Rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka rozhodl krajský soud nyní napadeným rozsudkem tak, že stěžovatel je povinen platit výživné ve výši 5.000 Kč měsíčně s účinností od 1. 10. 2014 nadále vždy k 1. dni v měsíci předem, a dále že dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2014 do 30. 6. 2016 ve výši 31.500 Kč, jakož i výživné splatné za dobu od 1. 7. 2016 do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek doručen, je stěžovatel povinen zaplatit žalobci do tří dnů od doručení tohoto rozsudku. Odvolací soud konečně přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení i řízení před soudem I. stupně. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že studium nástavbového oboru s maturitou je nepochybně zvýšením kvalifikace vedlejšího účastníka, který je stále odkázán na výživu stěžovatele, a nelze dospět k závěru, že by byl schopen se živit sám, neboť z provedených důkazů nevyplynulo, že by jeho příjem zajistil veškeré jeho potřeby. Dále pak soud dodal, že ačkoli stěžovatel nedoložil výši svých příjmů relevantním způsobem (daňovým přiznáním), tak na základě posouzení celkových majetkových poměrů, jak vyplývají z obsahu spisu, lze dospět k závěru, že je schopen výživné ve výši 5.000 Kč hradit, což také plně odpovídá potřebám vedlejšího účastníka. Závěrem soud konstatoval, že určené výživné neshledal za rozporné s dobrými mravy ani za zneužití práva, když k takovému závěru nemůže vést nedostatečný zájem vedlejšího účastníka o stěžovatele, ani menšinová účast vedlejšího účastníka v obchodní společnosti.
4. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Zásah do svých práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí nikterak nereflektuje výsledek dokazování provedeného před soudem prvého stupně, a ani nikterak neodráží platnou právní úpravu či dosavadní rozhodovací praxi, včetně právních názorů vyslovených Ústavním soudem v obdobných případech (především v nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14). Stěžovatel má za to, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho argumentací a s důkazy, které předložil, a vadně hodnotily účelnost dalšího studia vedlejšího účastníka, jeho majetkovou participaci v obchodní společnosti a také to, že stěžovatel dostatečně zabezpečil svého zletilého syna již tím, že mu ponechal polovinu peněžních prostředků nacházejících se na bankovních účtech vymezených v dohodě o vypořádání společného jmění manželů. Krajský soud údajně nepostupoval při rozhodování nestranně a dle zásad pro sporné řízení zakotvené mj. v občanském soudním řádu a také vadně aplikoval ustanovení §910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"). Dle názoru stěžovatele je totiž pro přiznání výživného zletilému dítěti zásadní ta okolnost, zda vedlejší účastník je či není schopen sám se živit, a případně jaké okolnosti mu v tomto směru brání; odvolací soud však toto nikterak neodůvodnil (a s ohledem na rozporné výsledky dokazování toto ani odůvodnit nemohl) a také chybně posoudil, že by vedlejší účastník neměl žádné příjmy ze své účasti ve společnosti KUCHYNĚ Komárek Jana Komárková, s. r. o. Dále stěžovatel vytýká, že soud nezohlednil jeho námitku, že považuje dotčené studium vedlejšího účastníka s ohledem na jeho dosavadní vzdělání v odlišném oboru za neúčelné, a také pominul skutečnost, že vedlejší účastník tuto další střední školu nestuduje řádně (dle zjištění stěžovatele od zástupců školy již v průběhu studia nedosahoval dobrých studijních výsledků, celé "studium" pak zakončil tím, že nesložil zkoušky ze dvou předmětů a bez omluvy se nedostavil k opravnému termínu těchto zkoušek, pročež byl ze školy vyloučen). Byť stěžovatel uznává, že k vyloučení došlo až po vydání napadeného rozsudku, měl dle jeho názoru soud v době rozhodování k dispozici nejen tvrzení, ale i důkazy o tom, že studium vedlejšího účastníka není nic jiného, než bezúčelné prodlužování doby nástupu do pracovního procesu, což měl ve svém rozhodnutí zohlednit. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel uvedl, že vedlejší účastník jako příjemce výživného toto výživné nepoužívá k uspokojení svých potřeb, ale spíše k tomu, aby např. pouhé několikadenní opomenutí stěžovatele s platbou postihoval několika neúčelnými vykonávacími řízeními, přičemž v každém z nich požaduje, aby byl stěžovatel zatížen nedůvodnými náklady řízení, což ukazuje na skutečnost, že jednání stěžovatele je v rozporu s dobrými mravy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ve vztahu k určení výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593]. Při rozhodování o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (tedy řádně shromáždit důkazy dle §120 občanského soudního řádu).
8. Specificky k vyživovací povinnosti zletilého dítěte pak Ústavní soud dodal [viz nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591)], že v těchto případech musí obecné soudy velmi bedlivě hodnotit samotnou existenci vyživovací povinnosti a její výši, neboť je sice nepochybně pravda, že samotné dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, nicméně současně je z logiky věci zřejmé, že odlišná je situace u nezletilého dítěte (zejména mladšího 15 let), které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a koneckonců i podle stávající právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče (zpravidla ani nemůže legálně získávat vlastní aktivní pracovní činností finanční prostředky), a dítěte (resp. osoby) zletilého, u něhož by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, pakliže se samozřejmě nevyskytnou okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání. Touto okolností přitom může být i studium zletilého dítěte na střední škole, avšak v tomto případě se musí obecné soudy pečlivě zabývat konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností tohoto studia. Toto studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. by mělo vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací. Může samozřejmě nastat i případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte. Nemělo by však určitě jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze "prodlužovala mládí". Jak také v jiné věci Ústavní soud uvedl (viz usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1247/13), "za situace, kdy studium nezletilého nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte."
9. Pokud s ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud případ stěžovatele, dospěl k závěru, že nyní projednávaná věc se odlišuje od věci řešené před zdejším soudem pod sp. zn. II. ÚS 2121/14 a Ústavní soud proto neshledal, že by nyní učiněné závěry obecných soudů zásadně odporovaly zjištěným skutečnostem a příslušné právní úpravě, pročež by bylo možno shledat zásadní porušení základních práv a svobod stěžovatele a byl tak nezbytný derogační zásah Ústavního soudu. Krajský soud totiž uvedl konkrétní důvody pro stanovení vyživovací povinnosti a takto se vyjádřil též k tomu, zda daný typ vzdělání představuje přípravu na budoucí povolání a zda se nejedná o nadstandardní doplňování znalostí bez této návaznosti. Ústavní soud se přitom ztotožňuje s krajským soudem v tom, že studium nástavbového oboru s maturitou je důvodným zvýšením kvalifikace, a to i s ohledem na věk a dosavadní pracovní zkušenosti vedlejšího účastníka (na rozdíl od zletilého dítěte požadující výživné v citované věci sp. zn. II. ÚS 2121/14, který byl již ve věku 23 let, studoval nikoliv první střední školu, přičemž ta současná na předchozí nikterak nenavazovala, a zvolil studium v soukromém, tj. placeném, školském zařízení). Pokud pak jde o argumentaci stěžovatele studijními výsledky vedlejšího účastníka, tak nyní rozhodující senát nikterak nepopírá výše učiněné závěry o požadavku, aby studium vyživovaného neslo znaky soustavnosti a cílevědomosti, avšak zároveň připomíná, že pro rozhodování o určení a výši výživného je rozhodující skutkový stav v době rozhodování. V nyní projednávané věci však v době rozhodování krajského soudu vedlejší účastník dále studoval předmětný studijní obor, přičemž takto se dané studium jevilo jako příprava na budoucí povolání a Ústavní soud proto nemůže závěr učiněný za daných okolností krajským soudem označit jako ústavně vadný.
10. Ačkoliv Ústavní soud uznává, že již v době rozhodování mohl (a měl) krajský soud i z důvodu zletilosti dítěte více zohlednit (včetně provedeného dokazování) skutečnost, zda se vedlejší účastník studiu řádně věnuje, tak zároveň uvádí, že toto pochybení nelze považovat za natolik zásadní, aby přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí. Pouze proto připomíná, že jestliže až po rozhodnutí krajského soudu vyplynuly důvody, které by bylo možno označit za zásadní změnu poměrů účastníků dotčeného vztahu, může se stěžovatel domáhat úpravy výše výživného ve smyslu ustanovení §163 občanského soudního řádu. Ukončení studia z důvodu nízké "studijní morálky" vedlejšího účastníka, která mohla svědčit skutečnosti, že se studiu nevěnoval s dostatečnou péčí, či nepotvrdila jeho skutečný zájem o zvolený obor, zajisté může být touto rozhodnou skutečností pro určení výživného. Z hlediska zohlednění vlastních potřeb vedlejšího účastníka (ve vztahu k výši stanoveného výživného) pak Ústavní soud dodává, že závěry krajského soudu plně odpovídají ustanovení §912 občanského zákoníku, kdy nezletilé dítě má právo na výživné i tehdy, pokud má vlastní majetek, který však nepostačuje k jeho výživě. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že určitý majetek vedlejší účastník vlastní a takto z něj může mít též finanční prospěch, zároveň však výše tohoto finančního prospěchu není dostatečná. Ústavní soud ostatně neshledal, že by s ohledem na výši příjmů stěžovatele a jím vlastněný majetek byla přiznaná výše výživného neúměrná, kdy je nezbytné připomenout, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů (viz ustanovení §915 odst. 1 občanského zákoníku); zde se ostatně případ stěžovatele opět odlišuje od věci sp. zn. II. ÚS 2121/14, neboť v této věci byly příjmy rodičů podprůměrné a požadované nároky zletilého dítěte tudíž nebyly ani v tomto ohledu přiměřené.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak nevybočuje z judikatury z judikatury Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a proto ji mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu