ECLI:CZ:US:2016:2.US.3146.16.1
sp. zn. II. ÚS 3146/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti F. M., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Kounicova 11, 602 00 Brno 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016 č. j. 8 Tdo 709/2016-27, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 15. 12. 2015 č. j. 6 To 375/2015-1296 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 9. 2015 č. j. 48 T 21/2015-1255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Stěžovateli byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací v trvání čtyř let.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že jako jednatel sdružení Rybářský svaz Luhačovického Zálesí (dále také jen "poškozený") a zároveň jako zaměstnanec tohoto sdružení na pracovní pozici hospodář přebral od Anny Majerníkové, správcové rybářské chaty, celkem 461 600 Kč, které v rozporu se svými povinnostmi a v rozporu s účelem, pro který mu byly tyto finanční prostředky předány, nevložil na bankovní účet poškozeného, ale ponechal si je zcela ve své dispozici, nezahrnul je ani do příslušného vyúčtování příjmů a doklady o jejich převzetí nepředal k zaúčtování externímu účetnímu, čímž tyto prostředky vyvedl zcela mimo dispozici sdružení, kterému tím způsobil škodu ve výši 461 600 Kč. Stěžovatelovo odvolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto, dovolání pak ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, jejíž podstatou je nesouhlas se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Stěžovatel totiž namítá, že tzv. "černý fond" nezřídil sám, nýbrž že začal být poškozenému na obtíž až v momentě, kdy se na jeho existenci přišlo ze strany správce daně. V tu chvíli poškozený údajně využil trestního oznámení na stěžovatele, aby se trestnímu stíhání sám vyhnul. Tato motivace členů sdružení pak podle stěžovatele nebyla dostatečně zohledněna při hodnocení jejich svědeckých výpovědí. Krom jejich výslechu přitom soudy neprovedly žádné další důkazy, které by dokazovaly, že fond zřídil stěžovatel skutečně sám. Soudy se údajně ani nezabývaly tím, že z důvodu krácení daně v rámci černého fondu byla daň ze strany finančního úřadu poškozenému doměřena.
Věrohodnost svědků je dále podle stěžovatele zpochybněna tím, že svědci z onoho "černého fondu" přijímali hotovost, čemuž se nebránili a své počínání vysvětlovali tak, že příjmové doklady stěžovateli podepsali, aby od něj měli klid. Stěžovatel má tedy za to, že jeho obhajoba, spočívající v argumentu, že "černý fond" převzal z titulu funkce hospodáře od poškozené, nebyla vyvrácena. Podle stěžovatele naopak důkazy svědčí tomu, že orgány poškozeného měly o existenci fondu povědomí a možná se i na jeho správě podílely. V tu chvíli údajně nemůže obstát premisa Nejvyššího soudu, že k dokonání trestného činu došlo již samotným vložením peněz do "černého fondu". Stěžovatel k tomu dodává, že nebylo provedeno řádné dokazování ohledně toho, kdo byl opravdovým vlastníkem "černého fondu", kdo z něj měl skutečný prospěch a kdy a jak z něj bylo čerpáno. Takové důkazy stěžovatel údajně navrhoval, soudy je však vždy odmítly jako nadbytečné.
Stěžovatel také považuje za vnitřně rozporný postup nalézacího soudu, který na jednu stranu uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona (tedy se škodou nad 50 000 Kč), ale na druhou stranu poškozeného odkázal s jeho nároky na občanskoprávní řízení, neboť výše škody nebyla dostatečně prokázána.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hlavní námitkou projednávané ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se skutkovými zjištěními trestních soudů. Pravomoc Ústavního soudu zasahovat do trestního řízení je ovšem striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval.
Zejména tedy není na Ústavním soudu, aby znovu hodnotil provedené důkazy a na jejich základě posuzoval, zda za vyvedením finančních prostředků stál skutečně pouze stěžovatel, či nikoli. Ústavní soud může v procesu hodnocení důkazů napravovat pouze zjevné excesy, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu (jednalo by se o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem). K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v nyní projednávané věci nedošlo.
Okresní soud si pro své rozhodnutí obstaral dostatečné množství důkazů, přičemž závěry, které z nich vyvodil, jsou logické a přesvědčivé. Stěžovatel sice namítal, že jeho vina byla dokázána jen výpověďmi členů poškozené, kteří měli důvody nevypovídat pravdu, z rozhodnutí nalézacího soudu je nicméně patrné, že se soud věrohodností výpovědí zabýval, a to zejména jejich porovnáváním z toho hlediska, zda si vzájemně svědci neodporují a zda jejich výpovědi zapadají do celkového řetězce obsahujícího i další důkazy. Ostatně právě existenci dalších důkazů (listinné důkazy či výpověď samotného stěžovatele) nelze přehlížet, neboť i ty přispěly k řádnému zjištění skutkového stavu.
Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti zcela pomíjí, že soudy vyloučily daňový motiv pro vyvedení finančních prostředků s ohledem na skutečnost, že některé prostředky vůbec zdanění nepodléhaly. Stejně tak stěžovatel nenabízí žádnou protiargumentaci tomu, že dle soudů nebyla přesvědčivá jeho obhajoba, podle níž údajný fond sloužil jako záloha pro vypuštění přehrady. Soudy tuto obhajobu vyloučily, jelikož fond dle tvrzení stěžovatele měl zaniknout v roce 2011 a získané prostředky byly utraceny dokonce již v roce 2009 (přičemž přehrada byla v roce 2011 teprve bagrována). S tím pak souvisí i absence podrobnější evidence přijatých a vydaných částek, která také nesvědčí tomu, že by se mělo jednat o jakoukoli zálohu.
Z podané ústavní stížnosti tedy Ústavní soud rozhodně nemůže dojít k závěru o extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Skutkové námitky proto nemohou Ústavní soud vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
Pokud stěžovatel namítá neprovedení některých důkazů, je nutno uvést, že je na soudech samotných, aby posoudily, které důkazy je potřeba provést a které by naopak byly již nadbytečné. Povinností soudů je nicméně neprovedení navrhovaných důkazů odůvodnit. Stěžovatel namítá, že navrhoval důkazy k objasnění toho, "kdo byl opravdovým vlastníkem ‚černého fondu', kdo z něj měl skutečný prospěch, kdy a jak z něj bylo čerpáno". Stěžovatel nekonkretizuje, o jaké důkazy se mělo jednat, nicméně právě ve vztahu k těmto otázkám soud prvního stupně své dokazování vedl. Jak už přitom bylo řečeno, obstaral si v tomto směru dostatečné množství důkazů a skutkový stav zjistil bez důvodných pochybností. Proto lze se soudem souhlasit (viz podrobněji str. 7 rozsudku okresního soudu), že další důkazy by byly v tomto směru nadbytečné a že některé z navrhovaných důkazů ani neměly vypovídající hodnotu, resp. že nebyly pro předmětnou trestnou činnost relevantní.
Konečně, stěžovatel shledává rozpor v tom, že měl dle soudů způsobit škodu vyšší než 50 000 Kč, přičemž však poškozený byl z důvodů pochybností o výši škody odkázán na civilní řízení. Takto formulovaná námitka ovšem není zcela přesná, neboť soudy neměly pochybnosti o výši škody, která byla trestným činem způsobena, nýbrž o tom, jaká část škody byla následně stěžovatelem nahrazena. Jak uvádí odvolací soud, je sice pravda, že výše způsobené škody je součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž byl stěžovatel uznán vinným, avšak na druhé straně nebylo prokázáno, zda a v jaké výši byla škoda uhrazena. O žádném rozporu v napadených rozhodnutích tedy hovořit nelze.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu