ECLI:CZ:US:2016:2.US.3161.16.1
sp. zn. II. ÚS 3161/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky HEMZ s. r. o., se sídlem Spolková 298/10, Brno, zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem, se sídlem Brno, Divadelní 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2016, č. j. 7 Afs 102/2016-34, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016, č. j. 31 Af 24/2014-47, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. 1. 2014, č. j. 372/14/5000-14305-701707, a proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 18. 2. 2013, č. j. 482278/13/3005-24902-706630, č. j. 482545/13/3005-24902-706630, č. j. 482549/13/3005-24902-706630, č. j. 482551/13/3005-24902-706630, č. j. 482554/13/3005-24902-706630, č. j. 482556/13/3005-24902-706630, č. j. 482560/13/3005-24902-706630, č. j. 482563/13/3005-24902-706630 č. j. 482566/13/3005-24902-706630, č. j. 482568/13/3005-24902-706630 č. j. 482571/13/3005-24902-706630, č. j. 482574/13/3005-24902-706630 č. j. 482630/13/3005-24902-706630, č. j. 482636/13/3005-24902-706630 č. j. 482642/13/3005-24902-706630, č. j. 482646/13/3005-24902-706630 č. j. 482652/13/3005-24902-706630, č. j. 482654/13/3005-24902-706630 č. j. 482657/13/3005-24902-706630, č. j. 482694/13/3005-24902-706630 č. j. 482695/13/3005-24902-706630, č. j. 482698/13/3005-24902-706630 č. j. 482700/13/3005-24902-706630, č. j. 482703/13/3005-24902-706630, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a dále v článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správce daně zásadně pochybil, když jí neumožnil účastnit se komunikace mezi rakouskou správou daně a dodavatelem stěžovatelky. Stěžovatelka tak neměla možnost položit dodavateli jakoukoli otázku, či k vyjádření dodavatele, případně rakouského správce daně zaujmout své stanovisko. Stěžovatelka tvrdí, že byla po celou dobu v dobré víře v to, že doklady, které při obchodní činnosti od svého dodavatele obdržela, jsou platné a pravé, a postupem správce daně byla zbavena možnosti platnost a pravost předmětných listin ověřit. Stěžovatelka je přesvědčena, že její dodavatel pravděpodobně následně doklady upravil. Pokud byl doklad s údajem o zvláštním režimu předán stěžovatelce, která nebyla obeznámena s jeho následnou změnou, nemohla nijak na takovou skutečnost reagovat a nedošlo ke změně režimu u daného zboží, neboť nelze klást k tíži stěžovatelky následné manipulace s doklady na straně jejího dodavatele, stejně jako takové manipulace nemají vliv na existenci zvláštního režimu u daného zboží, který byl založen tím, že dodavatel vystavil daňový doklad s údajem o zvláštním režimu, a stěžovatelka takový doklad v dobré víře přijala a následně předložila při daňové kontrole. Odvolací finanční ředitelství a následně Nejvyšší správní soud pak zcela zásadně pochybily, když shora popsané jednání správce dané svými rozhodnutími stvrdily. Stěžovatelka zdůrazňuje, že shora uvedený bez její účasti získaný důkaz je de facto jediný, který správce daně provedl. Stěžovatelka si je vědoma, že za účelem prokázání skutečností dle §90 zákona o DPH nepředložila jiné důkazy než doklady vystavené dodavatelem, avšak ze své podstaty ani jiné důkazy předložit nemohla, neboť nemá jak takové důkazy získat. Další pochybení správce daně spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že ve spise správce daně není založen záznam o provádění místního šetření u stěžovatelky. Taková skutečnost dle stěžovatelky svědčí o nepečlivosti správce daně, nemůže však vyvrátit tvrzení stěžovatelky, které je prokázáno předloženou emailovou komunikací, z níž vyplývá, že k místnímu šetření došlo. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu předloženou emailovou komunikaci považuje za "údajnou", či z jakého důvodu tato nemůže ze své podstaty býti důkazem. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší správní soud pochybil také tím, že neumožnil stěžovatelce vyjádřit se k podání Odvolacího finančního ředitelství, kterým reagovalo na kasační stížnost stěžovatelky. Stěžovatelka si je vědoma skutečnosti, že soudní řád správní neukládá Nejvyššímu správnímu soudu doručovat stěžovatelce vyjádření dalších účastníků řízení, avšak stěžovatelka je přesvědčena, že při zohlednění čl. 38 odst. 2 Listiny, případně za užití analogie legis v rámci soudního řádu správního lze dospět k závěru, že Nejvyšší správní soud byl povinen takové vyjádření stěžovatelce zaslat a umožnit jí, aby se k takovému podání vyjádřila.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Platebními výměry ze dne 18. 2. 2013 Finanční úřad pro Jihomoravský kraj doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. - 4. čtvrtletí 2008, leden - prosinec 2009, leden - březen 2010 a červenec - listopad 2010, a současně rozhodl o zákonné povinnosti stěžovatelky uhradit penále. Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2014, č. j. 372/14/5000-14305-701707, Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo v záhlaví citované platební výměry. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji zamítl rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 31 Af 24/2014 - 47. Rozsudek Krajského soudu v Brně napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítnul.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství nedošlo ani Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Brně, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
7. Krajský soud v Brně (dále také jen "krajský soud") konstatoval, že v daňovém řízení nebylo prokázáno, že rakouský dodavatel prodával stěžovatelce použité automobily ve "zvláštním režimu" pro obchodníky s použitým zbožím podle §90 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), neboť rakouský dodavatel přiznal jejich dodání stěžovatelce v režimu běžného intrakomunitárního dodání zboží. K námitce stěžovatelky, že nebyla přítomna výslechu svědků prováděného rakouským správcem daně, Krajský soud v Brně poukázal na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 10. 2013 ve věci C-276/12, a dovodil, že stěžovatelka neměla právo být informována ani o zaslání žádosti o poskytnutí informací, ani o tom, jakým způsobem byly informace od rakouského dodavatele získány, a konečně neměla ani právo účastnit se případných výslechů svědků prováděných rakouskou daňovou správou. Postup správních orgánů a rakouského správce daně tak krajský soud shledal zcela zákonný, procesně správný a souladný s právní úpravou i judikaturou. K námitce, že nebyla zdůvodněna neakceptace předložených daňových dokladů od rakouského dodavatele, krajský soud uvedl, že stěžovatelce bylo opakovaně správními orgány sděleno, proč neakceptovaly jí předložené daňové doklady, stěžovatelka o těchto závěrech správních orgánů bezpochyby věděla, a Odvolací finanční ředitelství se s důkazními prostředky stěžovatelky řádně vypořádalo. Krajský soud v Brně se zabýval rovněž námitkou, že správce daně prověřoval v roce 2008 formou místního šetření správnost údajů vykázaných stěžovatelem v podaných daňových přiznáních, a že tak v téže věci již pravomocně rozhodl, takové tvrzení měl však za nevyplývající ze spisové dokumentace, stěžovatelka toto své tvrzení nepodložila žádným důkazem, ani konkrétně neuvedla, kdy přesně mělo být místní šetření činěno, či jaké zdaňovací období mělo být takto posuzováno.
8. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení stěžovatelce vysvětlil, že byla podle §92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), povinna prokázat, že její dodavatel vůči ní uplatnil zvláštní režim při prodeji deklarovaných ojetých osobních automobilů. Naplnění této podmínky však s ohledem na zjištěný skutkový stav věci nebylo prokázáno. Na této objektivní skutečnosti nemůže dle Nejvyššího správního soudu nic změnit ani stěžovatelčin poukaz na tvrzené ujištění dodavatele, že zboží je dodáváno ve zvláštním režimu, pokud je následně bezpečně zjištěno, že tomu tak nebylo. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s Krajským soudem v Brně uzavřel, že stěžovatelka v posuzovaných obchodních případech nesplnila podmínky pro použití zvláštního režimu u jí prodávaného zboží. Ohledně stěžovatelkou tvrzeného nerespektování práva na účast při výslechu svědka - rakouského dodavatele, poukázal Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek ze dne 21. 1. 2014, č. j. 1 Afs 73/2011 - 167, ve kterém se zabýval procesními právy tuzemského daňového subjektu v souvislosti s mezinárodním dožádáním u zahraničních správců daně, a ve kterém dospěl k závěru, že je-li takováto žádost podána, není třeba daňový subjekt o podání žádosti informovat. Nevyšší správní soud přitom ze správního spisu zjistil, že správce daně ve své žádosti ze dne 1. 11. 2011 o výměnu informací podle čl. 5 a 19 nařízení Rady č. 2003/1798/ES nežádal o výslech jakékoliv osoby spojené se společností Autohaus Ig. Karl & Sohn GmbH. Správce daně v žádosti pouze uvedl, že žádá o zjištění, v jakém režimu bylo zboží (použité automobily) dodáno, v případě, že zboží bylo dodáno v běžném intrakomunitárním režimu, žádal dále o zjištění, proč rakouský dodavatel vystavil prohlášení o tom, že dodává zboží v režimu zvláštním. V odpovědi na tuto žádost rakouská daňová správa sdělila, že s jedinou výjimkou jsou všechny faktury podle předloženého seznamu zaúčtované jako intrakomunitární dodání a že potvrzení o dodání ve zvláštním režimu bylo společností Autohaus Ig. Karl & Sohn GmbH odvoláno. Z předmětné odpovědi pak nevyplývá, že by rakouská daňová správa prováděla výslech svědků. Právo stěžovatelky na spravedlivý proces tedy podle Nejvyššího správního soudu nebylo porušeno, neboť byla s informacemi získanými mezinárodní výměnou informací seznámena dne 25. 5. 2012 (viz protokol č. j. 309149/12/293933701676) a byly jí současně poskytnuty kopie originálů žádosti o poskytnutí informací ze dne 1. 11. 2011 a odpovědi rakouské daňové správy ze dne 23. 2. 2012. Stěžovatelka byla dále seznámena s výsledkem kontrolního zjištění včetně hodnocení dosud zjištěných důkazů (viz písemnost ze dne 27. 9. 2012, č. j. 406108/12/293933701676). Stěžovatelce byla také dána možnost se k výsledku kontrolního zjištění vyjádřit (viz rozhodnutí o stanovení lhůty ze dne 25. 10. 2012, č. j. 426657/12/293933701676), což i následně učinil. Stejně tak posoudil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou námitku, že došlo k opakovanému rozhodnutí v téže věci, když ve správním spise nedohledal žádnou písemnost, která by nasvědčovala, že správce daně prováděl u stěžovatelky před daňovou kontrolou zahájenou dne 10. 2. 2011 místní šetření, stěžovatelka ani nepředložila na podporu svých tvrzení žádné důkazy.
9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní orgány a soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
10. Podstata věci je založena na zodpovězení otázky, zda stěžovatelka v případě prodeje použitých automobilů, které nakoupila od rakouského dodavatele, uplatnila oprávněně zvláštní režim pro obchodníky s použitým zbožím dle ustanovení §90 zákona o DPH. Správní orgány i soudy z předmětné spisové dokumentace zjistily, že doklady vystavené rakouským dodavatelem neobsahují ani odkaz na příslušné zákonné ustanovení rakouského zákona o DPH upravující "zvláštní režim", ani na příslušnou Směrnici Rady EU o použití "zvláštního režimu". Tyto doklady obsahují v rámci textu odkaz na režim běžného intrakomunitárního dodání zboží, a to "Steuerfreie innergemeinschaftliche Lieferung" ("Od daně osvobozené dodání uvnitř Společenství"), případně "Innergemeinschaftliche Lieferung nach Tschechien" ("Dodání zboží uvnitř Společenství na území České republiky"). Naproti tomu většina dokladů předložených stěžovatelkou v rámci daňové kontroly obsahovala strojem (či rukou) dopsaný text "Die Ware ist im Extraregime verkauft" ("Zboží se prodává v extra režimu"). Z odpovědi na výměnu informací ze dne 15. 6. 2009, č. j. 161324/09, vyplynulo, že doklady vystavené rakouským dodavatelem tento text o uplatnění "extra režimu" neobsahovaly. Také dle automatické výměny informací v rámci EU (tzv. systém VIES) bylo správcem daně zjištěno, že rakouský dodavatel vykazoval dodání zboží žalobci jako běžné intrakomunitární dodání zboží. Při následném postupu v rámci daňové kontroly stěžovatelka předložila potvrzení, které jí vystavil rakouský dodavatel, že zboží bylo prodáno "ve zvláštním režimu". Na základě této skutečnosti pak bylo správcem daně přistoupeno k mezinárodní výměně informací ve smyslu čl. 5 a čl. 19 nařízení o spolupráci, přičemž dne 1. 1. 2011 (viz listina č. j. 420463/11) zaslal český správce daně rakouské daňové správě ve smyslu výše citované právní úpravy žádost o poskytnutí informací, a konkrétně žádal správce daně o zjištění, v jakém režimu byly použité automobily rakouského dodavatele dodány stěžovatelce (tedy, jestli ve "zvláštním režimu" nebo v "běžném intrakomunitárním režimu") a v případě potvrzení běžného intrakomunitárního dodání, které odpovídá údajům ze systému VIES, žádal správce daně sdělení důvodu vystavení "prohlášení" rakouským dodavatelem ze dne 1. 9. 2011. Z odpovědi rakouské daňové správy ze dne 23. 2. 2012, č. j. 73402/12, vyplývá, že předmětné automobily byly rakouským dodavatelem dodány v běžném režimu intrakomunitárního zboží, přičemž potvrzení o dodání ve zvláštním režimu bylo rakouským dodavatelem odvoláno, o čemž byla stěžovatelka rakouským dodavatelem dne 10. 1. 2012 informována.
11. Na základě výše uvedených skutečností správní orgány a soudy měly postaveno najisto, že nebylo v daňovém řízení prokázáno (stěžovatelka neprokázala a neunesla své břemeno důkazní ve smyslu ustanovení §92 odst. 3 daňového řádu), že jí rakouský dodavatel prodával použité automobily ve "zvláštním režimu" pro obchodníky s použitým zbožím ve smyslu ustanovení §90 zákona o DPH, neboť rakouský dodavatel přiznal jejich dodání žalobci v režimu běžného intrakomunitárního dodání zboží, přičemž rakouský dodavatel neměl povinnost prodávat tyto automobily ve zvláštním režimu pro obchodníky s použitým zbožím. Pokud tedy stěžovatelka nakoupila použité osobní automobily v jiném členském státě od osoby registrované k dani v tomto jiném členském státě EU, která neuplatnila "zvláštní režim" při prodeji (jak tomuto bylo přesně v nyní řešeném případě), jedná se o pořízení zboží z jiného členského státu EU ve smyslu ustanovení §16 zákona o DPH a stěžovatelka měla povinnost přiznat daň z pořízení zboží v tuzemsku ve smyslu ustanovení §25 zákona o DPH a nebyla oprávněna použít zvláštní režim ve smyslu ustanovení §90 zákona o DPH.
12. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.) konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je nyní vyjádřena v §92 odst. 3 daňového řádu. Dle uvedeného ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. Zvláštní režim pro obchodníky s použitým zbožím, uměleckými díly, sběratelskými předměty a starožitnostmi ve smyslu §90 zákona o DPH lze použít za podmínek stanovených v tomto ustanovení. Vzhledem ke skutečnosti, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, je povinností toho, kdo hodlá uplatnit §90 zákona o DPH, prokázat, že zboží skutečně v rámci zvláštního režimu koupil. Prokazování tohoto nároku je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz daňovým dokladem (ve smyslu §19 odst. 2 zákona o DPH) je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno zákonem stanoveným způsobem (§90 zákona o DPH), nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu.
13. Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v daňovém řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v ustanovení §8 odst. 1 daňového řádu, v souladu se kterou finanční orgány postupují při svém rozhodování, jakož i zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. Uvedenou zásadu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by jí byla popřena v zákoně následně vyjádřená právní úprava důkazní povinnosti daňového subjektu. Stejně tak nelze úspěšně namítat předchozí prověření obchodních případů správcem daně u stěžovatelky, když stěžovatelka neuvedla, kdy mělo dojít k tvrzenému ve spise neuváděnému místnímu šetření, či jaké zdaňovací období mělo být posuzováno, své tvrzení nepodložila žádnými důkazy, ani nenavrhla provedení důkazů, které by její tvrzení doložily.
14. Ústavní soud nespatřuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani v tom, že jí nebylo zasláno vyjádření Odvolacího finančního ředitelství ke kasační stížnosti. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že soudní řád správní neukládá Nejvyššímu správnímu soudu doručovat stěžovatelce vyjádření dalších účastníků řízení. K tomu Ústavní soud doplňuje, že zaslání uvedeného vyjádření by bylo na místě, pokud by obsahovalo nové skutečnosti či tvrzení, ke kterým by se stěžovatelka nemohla dříve vyjádřit. To však stěžovatelka netvrdí, ani nic takového nevyplývá z obsahu napadených rozhodnutí. Naopak je zřejmé, že stěžovatelka předkládá opakovaně svou argumentaci shodně v odvolání, žalobě, kasační stížnosti a nyní v ústavní stížnosti.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu