ECLI:CZ:US:2016:2.US.3163.16.1
sp. zn. II. ÚS 3163/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: MUDr. Vlastimil Kempe, zastoupeného JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem se sídlem Budovcova 2530, Písek, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č.j. 28 Co 159/2016-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2015, č.j. 11 C 136/2015-39, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby byla jeho vyživovací povinnost vůči žalovanému, která mu byla naposledy stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 2. 2013, č.j. 50 P 65/2007-151, zrušena počínaje dnem 18. 2. 2015. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č.j. 28 Co 159/2016-64, rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s právním závěrem tohoto soudu a potažmo i s totožným právním závěrem soudu prvního stupně, které považuje za nesprávné.
Stěžovatel uvádí, že žalovaný (jeho syn) se rozhodl v září roku 2014 studovat univerzitu v Linci, obor Biological chemistry, a vzhledem k jeho tehdejšímu věku devatenácti let měl již mít jasno, o co chce v životě usilovat a jaké vzdělání je k dosažení tohoto cíle potřebné. Pokud teprve během tohoto studia dospěl k závěru, že mu nevyhovuje, nemůže to jít k tíži stěžovatele. Činnost žalovaného v době od 18. 2. 2015, kdy ukončil studium v zahraničí, do začátku studia na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, nelze podle názoru stěžovatele považovat za přípravu na budoucí povolání, když za tuto je možno považovat pouze samotné studium. V tomto období tak dle stěžovatele bylo povinností žalovaného, aby se živil sám.
Jestliže Městský soud v Praze uzavřel, že činnost žalovaného bylo nutné považovat za kontinuální přípravu na budoucí povolání a i v tomto období měl proto právo na výživné od svého otce, pak ustanovení §911 a §913 občanského zákoníku podle přesvědčení stěžovatele vyložil v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a nedbal ani zásady, že výklad zákonných a podzákonných právních norem musí šetřit základní práva v co nejvyšší míře při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem. Odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze podle stěžovatele navíc ani nesplňuje náležitosti vyžadované v §157 o.s.ř.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů a úkolem Ústavního soudu tak není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele vyplývají z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu následující zjištění.
Od září roku 2014 do 18. 2. 2015 žalovaný studoval biochemii na vysoké škole v Linci, následně chodil do kurzů, kde se připravoval na přijímací zkoušky na vysokou školu, a to z předmětů biologie a fyzika, absolvoval přípravný kurz k bakalářskému studiu adiktologie a jako dobrovolník docházel na Dětské a dorostové detoxikační centrum Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, kde samostatně pracoval jako koterapeut v terapeutických aktivitách a jeho práce byla ze strany zařízení hodnocena pozitivně. Žalovaný byl přijat k prezenčnímu bakalářskému studiu adiktologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Rozhodnutím o přijetí ze dne 20. 5. 2015 byl přijat také ke studiu magisterského studijního programu Všeobecného lékařství v anglickém jazyce v prezenční formě na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a k tomuto studiu také nastoupil.
Obvodní soud pro Prahu 5 konstatoval, že žalovaný studia v zahraničí ukončil po prvním semestru, když zjistil, co daný studijní obor obnáší a jaké jsou možnosti jeho využití, a to ve věku devatenácti let, tedy krátce po nabytí zletilosti. V minulosti u něj přitom v rámci studia nedošlo k žádným excesům, jež by odůvodňovaly tezi, že se jedná o tzv. věčného studenta nebo že si tzv. prodlužuje mládí. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že byť žalovaný přestoupil na jinou školu, jsou v konkrétním případě ještě splněny zákonné i v judikatuře řešené podmínky soustavné přípravy na budoucí povolání. Uvedl, že studium biochemie a medicíny lze označit za související obory a vyjádřil své přesvědčení, že stávající studium žalovaného včetně přípravy na něj v období po ukončení studií v zahraničí prohlubuje jeho vzdělání a nese znaky soustavnosti a cílevědomosti. Uzavřel, že příprava žalovaného na budoucí povolání probíhá kontinuálně, vyživovací povinnost trvá a žalobu stěžovatele proto zamítl.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stávající studium žalovaného, včetně přípravy na něj v období po ukončení studií v zahraniční, prohlubuje jeho vzdělání a nese znaky soustavnosti a cílevědomosti, tedy jde nejen o přípravu ke studiu, ale o přípravu na budoucí povolání, která probíhá kontinuálně. Shodně proto uzavřel, že vyživovací povinnost stěžovatele k žalovanému trvá. Městský soud v Praze upozornil, že předmětné období představovalo dobu v řádech měsíců (nikoli let), žalovaný se kontinuálně ucházel o studium, uspěl a studuje. Vypořádal se také s odkazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se případů tzv. věčných studentů, samoúčelného studia, kterým si vyživovaná osoba pouze takzvaně "prodlužuje mládí", studiu se nevěnuje s dostatečnou péčí, má nepřiměřené množství absencí a nemá skutečný zájem o zvolený obor, když konstatoval, že nejsou případné, protože v nyní rozhodované věci se nic z uvedeného nestalo.
V.
Stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze opětovně podrobí dalšímu instančnímu přezkumu a domáhá se přehodnocení učiněných závěrů. Přesvědčení stěžovatele o pochybení obecného soudu přitom Ústavní soud nesdílí, když je toho názoru, že k zamítnutí žaloby soudy dospěly, navzdory mínění stěžovatele, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a odpovídajícího právního hodnocení věci, přičemž svá rozhodnutí také řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnily.
Z naznačené stručné rekapitulace rozhodnutí je patrné, že soudy při rozhodování o žalobě stěžovatele věnovaly odpovídající pozornost podstatným skutkovým okolnostem, vhodně zohlednily specifika konkrétního případu, rozvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, odkázaly na související judikaturu a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Učiněné závěry Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a nepřísluší mu proto je jakkoli zpochybňovat nebo přehodnocovat. Kvalifikované pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv Ústavní soud nezjistil.
Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu