ECLI:CZ:US:2016:2.US.3188.16.1
sp. zn. II. ÚS 3188/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2016, č. j. 17 Co 452/2013-1407, za účasti Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí ve svém důsledku znemožňuje přiměřený osobnostní vývoj nezletilé, neboť stávající výchovné prostředí a působení matky na nezletilou vedlo ke vzniku syndromu zavrženého rodiče. Tento syndrom se jeví znalci jako devastující pro vývoj nezletilé, znalec současně zmínil tzv. deprivaci nezletilé ("mravní zhrubnutí osobnosti nevhodným působením sociálního okolí"). Rozhodnutí odvolacího soudu tak zřetelně preferuje péči rodiče se sníženou výchovnou schopností. Stěžovatel zdůrazňuje, že mu bylo matkou po dobu cca 1,5 roku zcela bráněno v kontaktu s dcerou, ačkoli bylo prokázáno, že nezletilá A. se otci nebrání, otec je schopen najít činnost, při které spolupracují a nezletilá se dobře baví. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud nedbal doporučení znalce a kontakty otce s dcerou nad styky o lichém víkendu a prázdninách nerozšířil. Stěžovatel s poukazem na nálezy Ústavního soudu týkající se střídavé výchovy trvá na stanovisku vynucování respektování nálezové judikatury Ústavního soudu, podle níž je v zájmu dítěte co možná nejširší styk s oběma rodiči. Stěžovatel má však za to, že obecné soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vyloučily možnost změny výchovy z důvodu rezignace na možnost nápravy vedoucí k pozitivní změně v chování dcery vůči otci, a zcela upustily od přijetí opatření, která by vedla k eliminaci dalšího negativního osobnostního vývoje nezletilé. Stěžovatel je také přesvědčen, že není možné bez dalšího převzít vyjádření nezletilé, které je ovlivněno diagnózou syndromu zavrženého rodiče. Závěrem stěžovatel namítá, že odvolací soud nerespektoval zásadu rovnosti práv obou rodičů ani při rozhodování o tom, kde se má uskutečnit předání nezletilé dcery mezi rodiči. Stěžovatel tvrdí, že právě tak, jako on může jet do místa bydliště matky pro nezletilou, je v možnostech matky, aby dceru vyzvedávala v místě bydliště otce. V situaci, kdy stěžovatel má možnost setkávat se s nezletilou jednou za 14 dní o víkendu, je dle rozhodnutí odvolacího soudu nucen absolvovat 4 x 150 km během víkendu celkem čtyři cesty z místa svého bydliště do bydliště matky, když každá cesta trvá podle intenzity provozu okolo tří hodin. Taková cestovní zátěž je přitom s ohledem na zdravotní stav stěžovatele (chronické bolesti bederní páteře) z lékařského hlediska nevhodná.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 3. 2013, č. j. 0 Nc 1078/2008-1182, byla nezletilá svěřena do péče stěžovatele (výrok I.) a matce byla stanovena vyživovací povinnost (výrok II.). Styk matky s nezletilou byl upraven výrokem III. rozsudku. Citovaný rozsudek napadla odvoláním matka i opatrovník. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2016, č. j. 17 Co 452/2013-1407, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., a III. změněn tak, že návrh stěžovatele na svěření nezletilé do jeho péče se zamítá.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp.
6. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilé, resp. upravily pravidelný styk stěžovatele s ní, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
7. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu odvolacího soudu pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí soud řádně vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, tedy k tak závažným nedostatkům v dosavadní péči o nezletilou, která by vyžadovala nové rozhodnutí ve věci. Odvolací soud přistoupil k zadání znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že radikální změna výchovného prostředí by nebyla pro nezletilou vhodná, a to i vzhledem k jejímu věku 13 let, znalec se ani nedomnívá, že by takové řešení odstranilo syndrom zvrženého rodiče. Znalec doporučil ponechání nezletilé v dosavadním výchovném prostředí, v němž je zvyklá a spokojená, neboť s ohledem na její věk a odmítání otce by se změna výchovného prostředí mohla odrazit negativně v jejím psychickém stavu a budoucím osobnostním vývoji. Pokud soud prvního stupně vycházel ze situace v roce 2012, kdy matka opakovaně bránila stěžovateli ve styku s nezletilou, tato situace se změnila od března 2013, kdy soud prvního stupně rozhodl o změně výchovy nezletilé. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že od této doby probíhají pravidelné víkendové a prázdninové styky nezletilé se stěžovatelem, také v péči matky o nezletilou nebyly shledány žádné nedostatky. Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je opřeno o jediný důvod, kterým je vyjádření nezletilé.
8. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, a které se týkají jak hodnocení samotného postoje dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683) zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost dítěte. Obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na další kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.). V projednávané věci se nezletilá při výslechu soudem vyjádřila naprosto jednoznačně, že si přeje zůstat v péči matky, se kterou si rozumí, neumí si představit, že by měla bydlet u otce, kde se jí nelíbí, nemá tam co jíst, otec nevaří, nebaví se s ní, nemá tam žádné kamarády. Nezletilá uvedla, že k otci by nechtěla jezdit vůbec, nikdy jí neřekl nic pěkného, nepochválil ji. Jakkoli si je odvolací soud vědom toho, že názor nezletilé je do určité míry ovlivněn chováním matky, která u ní dle závěrů znalce svým postojem vůči otci vypěstovala syndrom zavrženého rodiče, byl povinen názor nezletilé vzít v úvahu při svém rozhodování. Ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte totiž zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Takový projev vůle nezletilého pak soud hodnotí v souladu s ostatními provedenými důkazy, jak učinil ústavně souladným způsobem i odvolací soud v nyní projednávané věci.
9. Poukazuje-li pak stěžovatel na jím uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je nutno konstatovat, že Ústavní soud posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura. To platí i pro námitku stěžovatele vztahující se k soudně upravenému způsobu předávání nezletilých při styku s druhým rodičů.
10. Ústavní soud závěrem považuje za nutné apelovat na oba rodiče, aby nezletilé vytvořili nekonfliktní a nestresující prostředí, a aby je netraumatizovali jejich osobními konfliktními postoji. Vývoji nezletilých především nijak neprospívá dlouhodobý spor nejbližších osob, do něhož jsou vtahovány, navíc doprovázený zatěžujícími znaleckými posudky. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud skutečně dojde k podstatné změně poměrů a nová úprava nebude pro nezletilou traumatizující. Novým návrhem se stěžovatel může domáhat i rozšíření styků s nezletilou, když v projednávané věci bylo primárně rozhodováno o jeho návrhu na svěření nezletilé do jeho péče, popřípadě do střídavé výchovy.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu