ECLI:CZ:US:2016:2.US.319.16.1
sp. zn. II. ÚS 319/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky ANDRSTAV v. o. s., zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. 9 Ads 166/2015-26 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 6. 2015 č. j. 52 A 65/2013-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných (správních) soudů pro tvrzené porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny a práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 Listiny.
2. Rozsudkem ze dne 19. 11. 2015 č. j. 9 Ads 166/2015-26 Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 6. 2015 č. j. 52 A 65/2013-83, kterým krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Státního úřad inspekce práce ze dne 10. 10. 2012 č. j. 3258/1.30/12/14.3. Odvolací správní orgán zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 6. 8. 2012 č. j. 10054/9.30/12/14.3-RZ. Správní orgán prvního stupně rozhodl, že se stěžovatelka dopustila správního deliktu podle §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen "zákon o zaměstnanosti"). Stěžovatelka totiž umožnila třem osobám ukrajinské státní příslušnosti, které byly současně společníky a statutárními orgány stěžovatelky, výkon závislé práce bez povolení k zaměstnání. Tím porušila §89 zákona o zaměstnanosti. Za to jí byla uložena pokuta ve výši 400.000 Kč.
3. Spornou otázku, zda musí mít povolení k zaměstnání cizinec ze země mimo EU, který je společníkem a statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti a současně pro tuto společnost vykonává práci, podle správních soudů výslovně řeší §89 zákona o zaměstnanosti. Podle tohoto ustanovení předmětné povolení mít musí. Soudy odkázaly také na dřívější ustálenou judikaturu, ze které tento závěr plyne (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 9 Ads 1/2014-47; či ze dne 28. 2. 2007, č. j. 4 As 16/2006-89).
II. Obsah ústavní stížnosti
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy náležitě nevyřešily základní spornou otázku celé věci. Cizinec ze státu mimo EU se sice podle předpisů soukromého práva může stát společníkem veřejné obchodní společnosti. Nemůže ale přímo plnit úkoly této společnosti, protože k tomu potřebuje pracovní povolení veřejnoprávního orgánu. Odpovídá tak sice za závazky společnosti, ale bez povolení veřejnoprávního orgánu nemůže využít svých schopností, aby ke splnění těchto závazků přispěl. Cizinci mimo státy EU, kteří jsou současně společníky veřejné obchodní společnosti, jsou proto v nerovnoprávném postavení. Stěžovatelka dodává, že uložená pokuta ve výši 400.000 Kč je nepřiměřená a je pro ni likvidační.
III. Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Z ústavněprávního pohledu proto lze posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo porušeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
7. Obecné (správní) soudy vyložily v posuzovaném případě právní otázku nutnosti cizinců ze států mimo EU získat povolení k zaměstnání, pokud chtějí vykonávat práci spadající do předmětu činnosti obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky či statutárními orgány. Právní závěry řádně odůvodnily a odkázaly na ustálenou judikaturu, která tyto závěry potvrzuje. Jejich rozhodnutí nelze označit za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti. Soudy ústavně konformně popsaly, proč vyhodnotily žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a následnou kasační stížnost jako nedůvodnou. Ústavní soud ve věci nespatřuje jakékoliv pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou. Nemá proto pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti správních soudů, které v posuzované věci postupovaly v rovině podústavního práva a nedopustily se ústavního excesu. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
8. Námitku nepřiměřenosti uložené pokuty pak stěžovatelka uplatnila poprvé až v ústavní stížnosti. Jako taková je nepřípustná pro nevyčerpání procesních prostředků nápravy [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu