ECLI:CZ:US:2016:2.US.3302.15.1
sp. zn. II. ÚS 3302/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Konstadina Ivanova Sheytanova, zastoupeného JUDr. Renatou Volnou, advokátkou, se sídlem Pellicova 25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1171/2015-86 ze dne 8. září 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 460/2014-71 ze dne 11. prosince 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 18/2014-44 ze dne 6. srpna 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 18/2014 se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 4 315 290 Kč s přísl. a dále zaslání písemné omluvy jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zadržením a výkonem vazby v rámci trestního stíhání vedeného proti stěžovateli. Žalobu odůvodnil tvrzením, že byl v řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 148/2004 stíhán pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163 odst. 1 trestního zákona, trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a trestný čin obchodování se ženami podle §204 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákona, dne 29. 5. 2002 byl vzat do vazby a dne 15. 5. 2003 byla proti němu podána obžaloba. Jeho trestní stíhání trvalo téměř 11 let a ve vazbě strávil téměř 3 roky, když byl propuštěn na svobodu až dne 20. 5. 2005. Nikdy nebyl pravomocně odsouzen, neboť jeho trestní stíhání bylo na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 pravomocně zastaveno usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 1. 2013. Obrátil se proto na Ministerstvo spravedlnosti, ale ke dni podání žaloby nebylo o jeho žádosti rozhodnuto. Stěžovatel konkrétně požadoval vedle písemné omluvy náhradu za vazbu 1 630 500 Kč, za nepřiměřenou dobu trestního stíhání 2 500 000 Kč a za ztrátu na výdělku 184 790 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl jednak s odkazem na ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jednak s odůvodněním, že zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie prezidenta republiky je dostačující kompenzací tvrzené imateriální újmy, která měla stěžovateli vzniknout v souvislosti s délkou trestního stíhání. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako správné. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno formalistickým postupem dovolacího soudu. Argumentaci uplatněnou v dovolání považuje za zřejmou, směřující do oblasti hmotného práva. Dovolání proto považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. I ve vztahu k napadeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze a stejně jako v dovolání namítá, že se soudy nezabývaly jeho námitkami o porušení Listiny, Úmluvy a Paktu. Ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., považuje za neústavní, neboť dopadá na všechny amnestované osoby, tedy i ty nevinné, a lhůtu 3 dnů, ve které je možno trvat na projednání věci, označuje za nepřiměřeně krátkou. Dle jeho názoru si soudy jako otázku předběžnou měly vyřešit vinu či nevinu z trestního spisu a teprve pokud by dospěly k závěru o vině, mohly použít uvedené ustanovení. V opačném případě měly vyvodit odpovědnost přímo z Listiny a Úmluvy.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu je tvrzení stěžovatele, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno příliš formalistickým přístupem k posouzení podmínek přípustnosti dovolání. Zatímco totiž dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm není vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (dovolací důvod není vymezen způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.), stěžovatel považuje argumentaci uplatněnou v dovolání za zřejmou, směřující do oblasti hmotného práva.
K otázce procesních náležitostí dovolání se Ústavní soud vyslovil ve skutkově i právně obdobné věci na základě ústavní stížnosti proti obsahově totožným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, vydaným v řízení o naprosto identické žalobě bývalého spoluobviněného stěžovatele Svetozara Stoilova Genova, kterou usnesením sp. zn. II. ÚS 303/16 ze dne 24. 2. 2016 odmítl. Na argumentaci užitou v uvedeném usnesení lze plně odkázat i v nyní posuzovaném případě.
Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.
Jak přitom plyne ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel ve skutečnosti nečiní sporným ratio decidendi napadeného usnesení Nejvyššího soudu, založené na tom, že nedoplnil své dovolání o relevantní důvody, když pouze tvrdil, že daná právní otázka má být vyřešena jinak, avšak bez vysvětlení, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Za této situace v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu skutečně nelze shledat pochybení, které by dosahovalo dokonce až ústavněprávní intenzity. Nyní uplatněná stížnostní argumentace, založená na pouhém poukazu na formalistický postup Nejvyššího soudu, který se dovoláním nezabýval věcně, byť v něm nebyl obsažen odkaz na příslušná ustanovení občanského soudního řádu a ani na případná rozhodnutí Nejvyššího soudu, proto nemůže obstát. Právě proto totiž představuje dovolání mimořádný opravný prostředek, kdy dovolatel musí být právně zastoupen, aby se Nejvyšší soud věcně zabýval toliko relevantními návrhy. Tvrzení stěžovatele, že z obsahu dovolání vyplýval jednoznačný rozpor napadených rozhodnutí s Listinou a s dalšími mezinárodními dokumenty - na rozdíl od dosavadní nespecifikované judikatury - proto přípustnost dovolání skutečně založit nemohlo.
I v nyní projednávané věci má Ústavní soud za to, že odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je s ohledem na jeho obsah dostačující. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu tudíž nedošlo k porušení tvrzených základních práv stěžovatele a tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
V části, v níž stěžovatel napadá rozsudky soudů prvního a druhého stupně, je ústavní stížnost nepřípustná (viz ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Posledním procesním prostředkem, který měl stěžovatel k dispozici a který byl povinen vyčerpat, bylo dovolání k Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §236 a násl. o. s. ř. Jak však vyplývá z napadeného usnesení a z argumentace uvedené v předchozích odstavcích, stěžovatel sice tento procesní prostředek uplatnil, avšak nikoliv procesně relevantním způsobem, v důsledku čehož nebylo možno dovolání věcně projednat. Tento procesní prostředek na ochranu svých práv tak nevyčerpal řádně (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015, shora poukazované usnesení II. ÚS 303/16, obě rozhodnutí dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu