ECLI:CZ:US:2016:2.US.3381.16.1
sp. zn. II. ÚS 3381/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem v právní věci stěžovatelek: 1) Neiver Czech, s. r. o., se sídlem Pobřežní 620/3, Praha 8, zastoupené Mgr. Jindřichem Arabaszem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, a 2) KIRO development s. r. o., se sídlem Slezská 2310/115, Praha 3, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Panská 891/5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016 č. j. 13 Co 61/2016-368 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelky společně napadají ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 11. 10. 2016 shora označené rozhodnutí Městského soudu v Praze s tím, že jím byla porušena jejich práva na spravedlivý proces, na rovné zacházení v řízení před soudy a na ochranu vlastnictví (čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se Ministerstvo dopravy České republiky domáhalo určení neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí a kupních smluv, přičemž stěžovatelky byly v řízení v postavení žalovaných. V pořadí posledním rozsudkem, který je ústavní stížností napadán, je rozsudek odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. o neplatnosti napadených kupních smluv a částečně jej změnil tak (ve výroku III.), že určil též neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí (blíže viz výroková část rozsudku odvolacího soudu). V poučení rozsudku soud konstatoval přípustnost dovolání k Nejvyššímu soudu a citoval zákonné podmínky jeho uplatnění.
3. Z uvedeného plyne, že stěžovatelky se na Ústavní soud obrátily s ústavní stížností směřující proti rozsudku odvolacího soudu, který však není konečným rozhodnutím ve věci samé, resp. není vyčerpáním všech prostředků, které jsou zákonem stanoveny k obraně jejich základních práv.
4. Ústavní soud je tedy povinen v prvé řadě posoudit, zda byla ústavní stížnost podána v souladu s ustanovením §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle odst. 2 téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odstavce 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti tvrdí, že svého práva podat dovolání k Nejvyššímu soudu využily a učinily tak návrhem ze dne 11. 10. 2016. Přípustnost ústavní stížnosti však dovozují z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy tvrdí, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy. To odůvodňují jednak současným návrhem na zrušení §44 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. a jednak tím, že napadený rozsudek otevírá prostor pro přezkum rozhodčích nálezů ve věci samé a zcela zásadním způsobem mění charakter soudního přezkumu rozhodčích nálezů.
6. Vlastním zájmem stěžovatele je především dosažení ochrany jeho subjektivního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Naopak, v případě naplnění výjimky podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu musí jít o natolik silný a významný veřejný zájem (ve smyslu zachování ústavnosti), který v daném okamžiku vyžaduje bezpodmínečný zásah Ústavního soudu. K takovému závěru však Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh v nyní posuzované věci nedospěl. Současně Ústavní soud neobdržel od stěžovatelek informaci o tom, že by řízení o jimi podaném dovolání bylo před Nejvyšším soudem skončeno.
7. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti, zde spočívající v nevyčerpání mimořádného opravného prostředku (dovolání), Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelek pro nepřípustnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2016
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj