ECLI:CZ:US:2016:2.US.3405.16.1
sp. zn. II. ÚS 3405/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Krajníkové, zastoupené advokátem JUDr. Jaroslavem Savkem, se sídlem AK Teplice, 28. října 851/26, proti "obsahu podání České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 9. 8. 2016, značky x.", za účasti České správy sociálního zabezpečení v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 13. 10. 2016 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jenž Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. V záhlaví citovaným přípisem Česká správa sociálního zabezpečení reagovala na dotaz stěžovatelky týkající se určení důchodového věku ženy ve smyslu §32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů v případě, že se ujala výchovy dítěte svého bývalého manžela. V citovaném přípise zaujala Česká správa sociálního zabezpečení mimo jiné stanovisko, že pro účely určení důchodového věku stěžovatelky je rozhodná pouze doba péče o dceru bývalého manžela za trvání manželství. S tímto závěrem však stěžovatelka nesouhlasí. Domnívá se, že ze strany České správy sociálního zabezpečení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (dále jen "Listina") a právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří ve smyslu čl. 30 Listiny.
3. Ještě před tím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek řízení. V nyní projednávané věci však nebylo možno dospět k jinému závěru, než že je ústavní stížnost nepřípustná a zároveň že k jejímu projednání není Ústavní soud příslušný.
4. Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity vyplývající již z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případech, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Uvedená zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
5. V nyní projednávané věci proto Ústavní soud konstatuje, že věcně projednatelnou ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud tvrzeným zásahem orgánu veřejné moci došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a současně byly před jejím podáním vyčerpány všechny ostatní procesní prostředky ochrany práv, které právní řád poskytuje. V daném případě sice stěžovatelka tvrdí porušení některých svých ústavních práv správním orgánem (viz shora), nicméně nikterak nekonkretizuje, zda předmětný "obsah podání" považuje za rozhodnutí anebo za tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci. Přitom v obou z těchto procesních situacích platí, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat prostředky ochrany, které v těchto případech zajišťuje systém správních soudů.
6. Ochrana veřejných subjektivních práv fyzických i právnických osob je totiž v oblasti veřejné správy zajištěna ve správním soudnictví na základě soudního řádu správního [zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s.")]. Ten přitom poskytuje v žalobním řízení ochranu jak proti rozhodnutím správních orgánů ve smyslu ustanovení §65 a násl. s. ř. s., tak i proti nezákonným zásahům, pokynům nebo donucením správních orgánů podle ustanovení §82 a násl. s. ř. s. Využití některé z těchto možností ochrany nicméně stěžovatelka netvrdí a ani nijak jinak nedokládá. Přitom teprve po marném vyčerpání některého z těchto procesních prostředků (včetně následného podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu) se lze teprve případně obrátit na Ústavní soud s věcně projednatelnou ústavní stížností.
7. Ústavní soud rovněž konstatuje, že petitem svého návrhu se stěžovatelka domáhá pouze konstatování porušení svých základních práv obsahem předmětného podání. Tento petit, který je však pro Ústavní soud závazný, tak zcela zjevně vybočuje z výrokového potenciálu, který stanoví zákon o Ústavním soudu. Pokud by totiž stěžovatelka považovala napadené "podání" České správy sociálního zabezpečení za rozhodnutí orgánu veřejné moci, pak bylo namístě požadovat jeho zrušení [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. V případě, když by měla naopak za to, že se ve skutečnosti jedná o "jiný zásah orgánu veřejné moci", bylo namístě navrhnout vyslovení zákazu České správě sociálního zabezpečení, aby v pokračování porušování práva a svobody stěžovatelky pokračovala, případně aby jí přikázal obnovit stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) cit. zákona]. Nic takového však stěžovatelka neuvádí a ve skutečnosti tak uplatněným petitem požaduje po Ústavním soudu rozhodnutí, které mu nepřísluší, a to navíc za situace, kdy - jak je vyloženo výše - před podáním ústavní stížnosti ani nepodala žalobu ke správnímu soudu, kde právě by předmětné podání napadla buď jako správní rozhodnutí anebo jako tzv. jiný zásah.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a současně jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj