ECLI:CZ:US:2016:2.US.3432.16.1
sp. zn. II. ÚS 3432/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Barbory Wohlinové, zastoupené Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2015, č. j. 16 Co 5/2015-232, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, č. j. 21 Cdo 2680/2015-259, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že postupem nerespektujícím čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo porušeno její právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, dále právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny, právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky dle čl. 28 Listiny a právo na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4, 5 Listiny. Stěžovatelka namítá rovněž porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Pokud stěžovatelka tvrdí porušení svých práv obsažených v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), konstatuje Ústavní soud, že v tomto případě se o základní práva, k jejichž ochraně je určena ústavní stížnost, vůbec nejedná, jelikož oba tyto články spadají do hlavy čtvrté "Moc soudní", která neobsahuje žádný katalog základních práv a jde o ustanovení upravující organizaci soudní moci. K porušení těchto článků napadenými rozhodnutími proto v nyní projednávaném případě ani pojmově dojít nemohlo.
3. V řízení, které předcházelo podání této ústavní stížnosti, Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 11 C 538/2013-206, k žalobě stěžovatelky určil, že výpověď daná žalovaným (KRÁTKÝ FILM PRAHA a.s.) stěžovatelce dne 10. 9. 2013 je neplatná a žalovaný je povinen jí zaplatit náklady řízení ve výši 48.863 Kč. Krajský soud v Ostravě však rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností tento rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba o určení neplatnosti výpovědi zamítá a stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 43.388 Kč. Nejvyšší soud následně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatelky.
4. Podstata stížnostních námitek spočívá v tom, že u žalovaného stěžovatelka pracovala (s přestávkami zapříčiněnými mateřskou) přibližně 16 let. Obsahem její práce byla elektronická komunikace se zahraniční klientelou a nikdy jí zaměstnavatelem nebyla vytýkána žádná pochybení či porušení smlouvy. Po změně vlastníka žalovaného prý však bylo zjevné, že "zaměstnavatel učiní čehokoliv, aby pracovní poměr ukončil" a proto jí určil jako místo výkonu práce Prahu, což však stěžovatelka nemohla bezprostředně po návratu z rodičovské dovolené jako matka dvou nezletilých dětí akceptovat. Po neuposlechnutí této výzvy žalovaný přistoupil k účelové výpovědi z pracovního poměru pro hrubé porušení pracovních povinností, neboť se stěžovatelka dopustila vysokého počtu absencí v místě výkonu práce v Praze. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy rozhodly bez opory v zákoně, když uvedly, že zaměstnavatel je oprávněn určit místo výkonu práce v případě dvou sjednaných míst. Ve skutečnosti tak prý připustily, že dvoustranný soukromoprávní úkon (pracovní smlouva) může být jednostranně změněn tím, že si zaměstnavatel vybere jen jednu z možností místa výkonu práce. Stěžovatelka tak prý byla postižena za jednání, které bylo v souladu se smlouvou, přičemž povaha práce umožňovala její výkon i z domova a bez nutnosti denně cestovat 3 hodiny do Prahy a zpět, když toto cestování naruší soukromý a rodinný život stěžovatelky.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud především konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá pouze ve sporu o výklad některých ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v tehdy relevantním znění (dále jen "zákoník práce"), což však bez dalšího (viz předchozí odstavec) nemůže založit meritorní přezkum a případný kasační zásah Ústavního soudu.
7. Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud totiž v nyní projednávané věci vycházely z toho, že podle ustanovení §34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce musí pracovní smlouva obsahovat místo nebo místa výkonu práce, které v daném případě bylo původně sjednáno jen v Praze a dodatkem k pracovní smlouvě se stěžovatelka se zaměstnavatelem dohodli, že počínaje dnem 1. 1. 2008 bude stěžovatelka pracovat také v místě trvalého bydliště (Luže). Pokud v daném případě krajský soud (a posléze i Nejvyšší soud) dovodily, že žalovaný využil svého práva, které mu umožňuje sjednání dvou míst výkonu práce, nicméně dne 2. 5. 2013 stěžovatelce jednoznačně sdělil, že místem tohoto výkonu bude Praha, nejednalo se o jednostranné určení místa výkonu práce ve smyslu změny pracovní smlouvy, jak se domnívá stěžovatelka, nýbrž o stanovení konkrétních podmínek práce na základě existující pracovní smlouvy, která pro to zjevně dávala potřebný prostor. Stěžovatelka rovněž nerozporuje skutečnost, že se od 20. 5. 2013 do 7. 6. 2013 ani jednou nedostavila do takto stanoveného místa výkonu práce a svým postojem, který je ostatně patrný i z ústavní stížnosti, jasně deklaruje, že hodlá pracovat pouze z domova.
8. Rovněž v závěru obecných soudů, podle něhož žalovaný nemusel tvrdit a ani prokazovat existenci provozních důvodů, pro které trval na práci stěžovatelky v Praze, neboť zaměstnavatel je oprávněn kontrolovat výkon práce a docházku svého zaměstnance, nelze považovat za protiústavní. Stěžovatelka totiž pro svého zaměstnavatele vykonávala závislou práci, jejímž pojmovým znakem je vztah nadřízenosti a podřízenosti. Jak proto správně uvedl Nejvyšší soud, je to zaměstnavatel, který v mezích stanovených pracovní smlouvou a právními předpisy určuje okolnosti konkrétního výkonu práce zaměstnancem, a to včetně místa výkonu práce.
9. Jestliže stěžovatelka v tomto kontextu uvádí, že obecné soudy akceptovaly výklad, podle něhož zaměstnavatel ve skutečnosti jednostranně změnil pracovní smlouvu tím, že trval na výkonu práce v Praze, dopouští se podle názoru Ústavního soudu
určité nelogičnosti, protože stejně tak by bylo možno tvrdit, že se jednostranné změny pracovní smlouvy dopustila stěžovatelka tím, že trvala na výkonu práce pouze v místě svého bydliště, byť bylo prokázáno, že dodatkem k této smlouvě ze dne 1. 1. 2008 byla určena obě tato místa. Stěžovatelka přitom - jak je již konstatováno shora - pro žalovaného vykonávala závislou práci a nacházela se proto ve vztahu k němu v podřízeném postavení.
10. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud uvádí, že tato námitka by mohla být důvodná pouze v případě zásadního pochybení obecných soudů, které by bylo způsobilé zasáhnout právní sféru stěžovatelky, přičemž podle ustálené judikatury zdejšího soudu by se jednalo např. o porušení principu rovnosti "zbraní", opomenutí navržených důkazů, nenařízení jednání či extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými závěry a jejich právním posouzením. Nic takového však stěžovatelka ani netvrdí, jelikož sice hovoří o "kombinaci procesních pochybení a právního diletantismu", nicméně sama připouští, že podstata daného případu spočívá v právním posouzení, které prý mohlo být učiněno "od stolu" a okresnímu soudu proto vytýká, že obšírně a zdlouhavě prováděl dokazování na celkem pěti jednáních. Je tak zjevné, že stěžovatelka ve skutečnosti nebrojí proti některému procesnímu pochybení obecných soudů ve shora naznačeném smyslu, nýbrž proti učiněnému právnímu závěru - tedy proti výsledku řízení, který je pro ni nepříznivý. Tato okolnost však nemůže být zaměňována s porušením práva na spravedlivý proces, jelikož je zřejmé, že právo na úspěch v soudním řízení ústavně zaručeno není a z povahy věci ani zaručeno být nemůže.
11. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani potud, že soudy údajně zcela pominuly její mailovou komunikaci se zaměstnavatelem, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (str. 6) se podává, že ji tento soud vyhodnotil, když konstatoval, že se žalovaný snažil vyřešit patovou situaci tím, že by stěžovatelka pro něj vykonávala stejnou činnost jako osoba samostatně výdělečně činná. Ani tato námitka proto není opodstatněná.
12. Stěžovatelka se rovněž mýlí, pokud spatřuje porušení svého základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromí a na péči o děti a jejich výchovu v tom, že by měla vykonávat práci mimo své bydliště, jelikož pokud by tomu tak bylo, pak by osoby pečující o malé děti stricto sensu nemohly mít místo výkonu práce jinde než právě doma, což je však zjevně nemožné.
13. Předmětnému právnímu závěru obecných soudů (ohledně platnosti výpovědi dané stěžovatelce) a ani jejich procesnímu postupu tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu