ECLI:CZ:US:2016:2.US.3513.15.1
sp. zn. II. ÚS 3513/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2015 sp. zn. 7 Tdo 400/2015, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014 sp. zn. 8 To 90/2014, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2014 sp. zn. 43 T 2/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, když v trestním řízení byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i), j) trestního zákoníku spáchaném formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, pokračujícím zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. h), písm. j) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a byl za tyto trestné činy (a za přečiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku a přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. 6 T 44/2013), podle §140 odst. 3 za použití §54 odst. 2, §43 odst. 2 a §108 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti let a podle §66 odst. 1 trestního zákoníku též k trestu propadnutí majetku.
2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v účasti na zločinecké skupině založené zejména na vylákání bohatých podnikatelů nebo jiných osob disponujících značným majetkem na různá místa mimo území České republiky, s následným uvězněním a vydíráním těchto osob, přičemž posléze se podílel i na vraždách unesených osob.
3. Stěžovatel především rozporuje provedené hodnocení důkazů. V případě poškozeného Pavla K. (jedná se o pseudonym) soud neprovedl řádné posouzení stran toho, že střelba, která poškozeného měla usmrtit, vyšla od osoby pravostranně orientované, zatímco stěžovatel je osobou levostranně vyhraněnou. U tohoto i dalších skutků docházelo k paušalizování role jednotlivých osob. Soudy rovněž přecenily výpověď obviněného D., kdy tento se snažil vyvinit z role hlavního aktéra. To platí obzvláště o skutku týkajícího se poškozeného Petra L. (jedná se o pseudonym), kde výpověď D. byla jediným důkazem proti stěžovateli.
4. Stěžovatel také namítá, že neměl plnou možnost vyjádření se ke všem důkazům, když byl v několika případech omezován výroky, že jeho námitky již soudy slyšely. Rovněž byl soudem přerušován, když uplatňoval své právo na závěrečný návrh a poslední slovo.
5. Nepřiměřený je dle stěžovatele i uložený trest. K jeho výši přitom přispěl i fakt, že znalecký posudek z oboru psychologie vypracovával na všechny odsouzené jeden psycholog, který si v hlavním líčení pletl jednotlivé subjekty, a že znalecký posudek předložený stěžovatelem byl bagatelizován.
6. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho práva na spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu zaručená Listinou základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
7. Ústavní soud posoudil splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
III.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"]. Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
10. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
11. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
12. Třeba zdůraznit, že v předmětné trestní věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které bylo následně předmětem podrobného hodnocení ze strany obecných soudů. Pokud s jejich závěry stěžovatel nesouhlasí, pak pouze opakuje svoji obhajobu, se kterou se obecné soudy řádně vypořádaly. Kupříkladu jestliže poukazuje na svoji levostrannou orientaci v případě střelby, které se měl dopustit pravák, lze odkázat na str. 74 prvostupňového rozsudku, kde je vyloženo, že v rámci znaleckého zkoumání bylo zjištěno, že stěžovatel je ambidextr (osoba s nevyhraněnou lateralitou, tedy přibližně stejně obratná na pravou i levou ruku). Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl nové vlastní posouzení věrohodnosti výpovědi spoluobviněného D., či rozbor závěrů obsažených v předložených znaleckých posudcích. K otázce přiměřenosti uloženého trestu pak nezbývá než odkázat na mimořádnou závažnost trestné činnosti, za kterou byl stěžovatel odsouzen.
13. Co se týče námitek, že byl stěžovatel v řízení přerušován při svých vyjádřeních, možnost vyjádření sice musí být obviněným v řízení zaručena, nicméně stěžovatelova argumentace zde nenaznačuje existenci žádného závažnějšího pochybení práva na spravedlivý proces. Sama existence takovéhoto ústavně zaručeného práva totiž ještě neznamená, že by jeho uplatňování v řízení nemělo a nemohlo být předmětem jakéhokoliv usměrňování, typicky právě směřujícího k tomu, aby se obviněný vyjadřoval k věci a neopakoval se.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu