ECLI:CZ:US:2016:2.US.3563.15.1
sp. zn. II. ÚS 3563/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 5 To 354/2014-635 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. června 2014 č. j. 8 T 105/2009-595 za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné soudu jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Karviné, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje a Ministerstva vnitra jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 7. 12. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále "Ústava"), čl. 4 odst. 1, čl. 5, čl. 28 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl Okresním soudem v Karviné (dále jen "okresní soud") uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále "trestní zákon"). Předmětného jednání se stěžovatel dopustil tím, že přesně nezjištěného dne po dni 5. 6. 1997 do konce září 1997 v Českém Těšíně jako policejní inspektor Referátu cizinecké policie v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, spočívající v zařazení do vyššího platového stupně, předložil svému nadřízenému a jeho prostřednictvím svému zaměstnavateli Policii České republiky, padělané vysvědčení o maturitní zkoušce, ač věděl, že maturitní zkoušku ve skutečnosti nevykonal. V důsledku tohoto jednání stěžovatel neoprávněně pobíral vyšší mzdu, než na jakou měl nárok, a to až do 31. 12. 2006. Tímto svým jednáním stěžovatel způsobil České republice - Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Moravskoslezského kraje škodu ve výši 133 735 Kč a České republice - Ministerstvu vnitra škodu ve výši 72 568 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel okresním soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který jej dle §256 trestního řádu zamítl.
4. Zamítavé usnesení krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II. Námitky stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že okresní a krajský soud se zejména nevypořádaly s jeho důkazními návrhy a nesprávně odůvodnily běh promlčecí doby v jeho věci.
6. Stěžovatel dále namítá, že napadenými rozhodnutími mu byla odepřena spravedlivá odměna za vykonanou práci a způsobená škoda není v napadených rozhodnutích řádně odůvodněna a nevychází z relevantních údajů.
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel v dalším odkazuje na své námitky podrobně rozvedené ve svém odvolání a dovolání. Kopii žádného z těchto podání však k ústavní stížnosti nepřiložil.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
9. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel ve své první námitce uvádí, že se okresní a krajský soud dostatečně nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, které však stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže nespecifikuje. Z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že stěžovatel v hlavním líčení vznesl několik návrhů k doplnění dokazování, šlo např. o vyžádání výplatnic s podpisem obžalovaného, vypracování znaleckého posudku z oboru grafických expertiz, odvětví písmoznalectví k ověření pravosti podpisu stěžovatele na hlášence změn k maturitnímu vysvědčení, vyžádání zprávy od složek Policie České republiky týkající se existence a obsazenosti pracovního místa, které zastával stěžovatel v předmětném období atd. Okresní soud však provedení těchto důkazů jako nadbytečných neakceptoval, neboť z provedeného dokazování byl skutkový stav již dostatečně objasněn v tom rozsahu, v jakém to bylo pro vynesení rozsudku nezbytné. Okresní soud se přitom dostatečně přesvědčivě vypořádal i s tím, proč tyto důkazní návrhy považoval již za nadbytečné. Ústavní soud na postupu nalézacího soudu v tomto ohledu neshledává žádné pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní úrovně.
12. Stěžovatel dále namítá, že jednání, jehož se měl dopustit, je již promlčeno a že obecné soudy nedostatečně odůvodnily běh promlčecí doby ve stěžovatelově věci. Této námitce nelze přisvědčit, neboť zejména Nejvyšší soud většinu svého usnesení věnoval právě běhu promlčecí doby a jeho závěry Ústavní soud považuje za přesvědčivé. Argumentaci obecných soudů shledává Ústavní soud ústavně konformní, neboť k promlčení daného jednání stěžovatele nemohlo dojít z toho důvodu, že je třeba na trestný čin podvodu v daném případě pohlížet jako na pokračující trestný čin, kdy se stěžovatel dílčích útoků tohoto trestného činu dopouštěl pravidelným pobíráním mzdy. Promlčecí doba tedy dle výkladu obecných soudů začala běžet až poté, kdy byla stěžovateli vyplacena poslední mzda, neboť tímto okamžikem bylo trestné jednání ukončeno. Stěžovatelovu argumentaci, že promlčecí doba začala běžet již předložením padělaného maturitního vysvědčení, obecné soudy dostatečně srozumitelně a přesvědčivě vyvrátily.
13. Stěžovatel dále uvádí, že škoda, která mu byla vyčíslena k úhradě, nevychází z relevantních podkladů. Této námitce Ústavní soud taktéž nemůže přisvědčit, neboť v dané věci krajský soud nejprve zrušil rozsudek okresního soudu a věc vrátil k doplnění dokazování k otázce výše způsobené škody. Nalézací soud se tedy touto otázkou podrobně zabýval a dokazování v tomto ohledu doplnil, a to zejména prostřednictvím znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví mezd. Okresní soud při opětovném projednání věci podrobně rozvedl závěry zpracovaného znaleckého posudku a taktéž znalce vyslechl. Na základě doplněného dokazování okresní soud znovu vyčíslil výši škody. Stěžovatel namítá, že mu byla rozhodnutím obecných soudů o povinnosti k náhradě škody odepřena spravedlivá odměna za odvedenou práci. Stěžovatel však nebere na zřetel, že pobíral v předmětném období vyšší plat, než na který měl bez příslušného vzdělání nárok. Právní závěry, které okresní a krajský soud ohledně výše škody přijaly, neshledává Ústavní soud nikterak extrémními ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu.
14. Stěžovatel dále poukazuje na své odvolání a dovolání, kde jsou dle něj jeho argumenty podrobněji rozvedeny. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud není povinen vyvíjet jakoukoliv vyšetřovací činnost, pomocí níž by se dopátral námitek, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší. Práva náležejí bdělým, a pokud stěžovatel své námitky ve svém podání dostatečně nespecifikoval, Ústavní soud k nim nepřihlíží.
15. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu