ECLI:CZ:US:2016:2.US.3597.16.1
sp. zn. II. ÚS 3597/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 2 - Nové Město, Lípová 474/14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2016 č. j. 55 Co 232, 233/2015-1230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. října 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 21. září 2016 č. j. 55 Co 232, 233/2015-1230 bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 12. ledna 2015 č. j. 39 P 44/98-1137 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (výrok I). Zároveň jím byl částečně změněn a jinak potvrzen ve výrocích I a II (výrok II), dále změněn ve výroku III a zrušen ve výrocích IV, V a VI rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. října 2014 č. j. 39 P 44/98-1120 s tím, že v rozsahu, v jakém byl zrušen, byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok III). Uvedeným rozsudkem bylo rozhodováno o výši výživného, které stěžovatel byl/je povinen hradit své dceři, jakož i o dlužném výživném.
3. Stěžovatel si v průběhu řízení zvolil svým zástupcem Spravedlnost - odborové sdružení, jehož zmocněnec požádal dopisem ze dne 31. srpna 2016 o odročení jednání, jež bylo nařízeno na den 21. září 2016. V ten den již měl totiž nařízeno jednání u jiného soudu v jiném městě. Zároveň vznesl námitku podjatosti vůči předsedovi senátu odvolacího soudu.
4. Z napadeného rozsudku plyne, že odvolací soud nerozhodoval o předmětné námitce podjatosti, neboť její důvody spadaly do ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu (postup soudce v řízení o projednávané věci), což je ze zákona nepřípustný důvod pro vyloučení soudce v občanském soudním řízení. Rovněž ale nezjistil ani žádný závažný důvod podle §101 odst. 3 občanského soudního řádu, pro který by bylo lze jednání soudu odročit. Tvrzená časová kolize s jiným řízením neměla být nijak prokázána.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručená základní práva, jestliže nerozhodl o námitce podjatosti předsedy senátu a odmítl odročit jednání.
II.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
6. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění těchto podmínek lze pak připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].
8. V projednávané věci mohl stěžovatel uplatnit obě své námitky žalobou pro zmatečnost. Není pochyb, že napadený rozsudek je - alespoň pokud jde o některé jeho výroky - pravomocným rozhodnutím soudu, kterým bylo řízení skončeno, resp. kterým bylo rozhodnuto o věci samé. Pakliže stěžovatel tvrdí, že v odvolacím řízení rozhodoval vyloučený soudce, jde o důvod zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Nevyhovění žádosti o odročení jednání navzdory tomu, že měla být odůvodněna důležitými důvody ve smyslu §101 odst. 3 občanského soudního řádu, znemožňujícími účast stěžovatele nebo jeho zástupce na jednání, zas lze podřadit pod důvod zmatečnosti podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť mohlo jít o odnětí možnosti jednat před soudem nesprávným postupem soudu. Z ústavní stížnosti ani z příslušného spisu soudu prvního stupně, který si Ústavní soud vyžádal pro účely tohoto řízení, nicméně neplyne, že by stěžovatel využil možnosti podat žalobu pro zmatečnost, resp. navazující opravné prostředky, a že by o nich bylo rozhodnuto. Podmínka přípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario tudíž za této situace není splněna.
9. V případě výroků, jimiž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně a některé výroky rozsudku téhož soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, není splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti již z toho důvodu, že řízení dále pokračuje.
10. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj