ECLI:CZ:US:2016:2.US.3600.14.1
sp. zn. II. ÚS 3600/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kubína, zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou, sídlem Pátova 394, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. září 2014 č. j. 35 Co 259/2014-271, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 9. 2014 sp. zn. 35 Co 259/2014, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 1. 2014 č. j. 9 C 374/2005-242, jímž okresní soud uložil stěžovateli jakožto žalovanému povinnost zaplatit žalobci Petrovi Kurfürstovi částku 31 000 Kč, tak, že krajský soud rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku na částku 31 000 Kč potvrdil.
2. Z napadeného rozsudku krajského soudu, z uvedeného rozsudku okresního soudu, jakož i z vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 9 C 374/2005 se podává, že předmětný občanskoprávní spor se vyvinul ze situace, kdy mezi účastníky byla dne 27. 3. 2002 uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě žalobce od žalovaného (stěžovatele) koupil rekreační objekt, kdy vedle zmíněného rekreačního objektu vlastnil žalovaný i další stavbu, přičemž obě tyto stavby měly společný septik, do něhož ústily kanalizační přípojky z každé z těchto staveb. Dne 12. 7. 2005 stěžovatel přípojku vedoucí do jímky od rekreačního objektu prodaného dříve žalobci zaslepil, zejména pak z toho důvodu, že žalobce se nechtěl podílet na vyvážení jímky. Následně žalobce podal proti stěžovateli žalobu na částku 88 689 Kč (později částečným zpětvzetím žaloby upraveno na částku 65 070 Kč) coby součet hodnoty kanalizační přípojky, jejíž užívání mu bylo znemožněno, a nové žumpy, kterou si musel jako náhradu vybudovat.
3. Soud prvého stupně žalobě žalobce vyhověl co do částky 31 000 Kč jakožto náhrady újmy za nemožnost užívat kanalizační přípojku zakoupenou jím spolu s rekreačním objektem. Krajský soud k odvolání stěžovatele však dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci. Přisvědčil totiž stěžovatelem v odvolacím řízení vznášenému argumentu, že k převodu předmětné kanalizační přípojky na žalobce v rámci kupní smlouvy vůbec platně nedošlo. V návaznosti na to pak krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel by měl žalobci vrátit kupní cenu 61 299 Kč, kterou za tuto kanalizační přípojku při zmiňovaném prodeji nemovitosti zaplatil, což jej vedlo k tomu, že výrok prvostupňového soudu co do částky 31 000 Kč potvrdil.
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud takovýmto rozhodnutím porušil §118a odst. 2 ve spojení s 213b občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), kdy věc posoudil jinak, než podle stěžovatelova názoru, aniž by byl stěžovatel vyzván, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Takovýto deficit předvídatelnosti pak dle stěžovatele představuje zároveň i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 3844/12 (N 92/69 SbNU 435).
5. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
6. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
7. Krajský soud toliko lakonicky odkázal na obsah svého rozhodnutí.
8. Vedlejší účastník Petr Kurfürst poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil a dále s ním jako s vedlejším účastníkem nebylo jednáno.
9. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
10. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
11. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 9 C 374/2005. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Dle §118a odst. 2 o. s. ř. "má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností". Nutno si povšimnout, že z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že k doplnění skutkových tvrzení je třeba vyzývat jen "v potřebném rozsahu" (shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 839/15). Posouzení této potřebnosti je pak především na obecném soudu. V dané soudní věci přitom z ničeho nevyplývá, že by v souvislosti s právním posouzením, zaujatým odvolacím soudem, bylo třeba tvrdit a prokazovat nějaké další skutečnosti. Sám stěžovatel v tomto směru v ústavní stížnosti žádné skutečnosti, které by chtěl doplňovat, vůbec nezmiňuje.
14. Ústavní soud zároveň nemá za to, že by rozsudek krajského soudu bylo možno považovat za překvapivý. Nelze pominout, že ve věci proběhlo poměrně rozsáhlé řízení (vedené mimochodem již od roku 2005), v rámci kterého byly diskutovány různé právní názory - možno zmínit například původní zrušující usnesení krajského soudu ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 35 Co 504/2012, ve kterém krajský soud své závěry, ke kterým dospěl ve svém pozdějším rozsudku, již částečně naznačil, ale i vlastní odvolání stěžovatele (viz č. l. 230 spisu okresního soudu), ve které část konstrukce právního názoru, následně zaujatého odvolacím soudem (nepřevedení vlastnictví kanalizační přípojky na žalobce kupní smlouvou), stěžovatel vlastně sám navrhl. I když tedy krajský soud vyšel při svém rozsudku z jiné právní úvahy, než soud prvostupňový, nedá se říci, že by jeho právní názor byl v rámci řízení od základů nový. Tím je dána odlišnost současné věci oproti věci řešené ve stěžovatelem zmiňovanému nálezu sp. zn. I. ÚS 3844/12. Zároveň si lze povšimnout i rozdílů dalších, kdy pod sp. zn. I. ÚS 3844/12 Ústavní soud jednak posuzoval věc, ve které byl druhostupňovým soudem zcela změněn výrok ve věci v neprospěch tehdejší stěžovatelky, jednak shledal kumulativně vícero závažných pochybení, tedy nerušil tehdy napadené rozhodnutí pouze pro překvapivost samu. Ve věci nynější oproti tomu jde o situaci, kdy odvolací soud výrok prvostupňového soudu potvrdil, a kdy stěžovatel sice formálně namítá překvapivost jeho rozhodnutí, avšak neuvádí, proč jej považuje za vadné po věcné stránce, a jakou argumentaci proti němu chtěl, avšak nemohl, uplatnit.
15. Ústavní soud je proto přesvědčen, že ústavní stížnostní napadený rozsudek nevykazuje stěžovatelem tvrzené deficity, a není dána podobnost jeho věci s nálezem sp. zn. I. ÚS 3844/12, na který odkázal.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu