ECLI:CZ:US:2016:2.US.3601.15.1
sp. zn. II. ÚS 3601/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Františka Salače, zastoupeného Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem, sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 922, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015 č. j. 21 Cdo 3270/2015-232, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2014 č. j. 19 Co 265/2014-174 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. března 2014 č. j. 15 C 72/2012-115, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení, a za účasti Československé obchodní banky, a. s., sídlem Praha 5, Radlická 333/150, Natálie Salačové, nezletilého Víta Salače, zastoupeného opatrovnicí Mgr. Marcelou Zavřelovou, advokátkou, sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, a Gabriely Salačové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel žádá ústavní stížností o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jelikož jimi měla být porušena ustanovení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem určil, že darovací smlouva, včetně ujednání o zřízení věcného břemene doživotního užívání, uzavřená dne 4. 6. 2010 mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí (stěžovatelovou manželkou) Gabrielou Salačovou jako dárci a oprávněnými z věcného břemene, a vedlejšími účastníky (stěžovatelovými nezletilými dětmi) Natálií Salačovou a Vítem Salačem, jako obdarovanými a povinnými z věcného břemene, kterou byly na obdarované převedeny tam specifikované nemovitosti v katastrálním území obce Dolní Stakory, je vůči Československé obchodní bance, a. s. (žalobkyni) právně neúčinná, jelikož v jejím důsledku bylo znemožněno uspokojení (notářským zápisem se svolením k přímé vykonatelnosti utvrzené) pohledávky Československé obchodní banky, a.s. za stěžovatelem a Gabrielou Salačovou ve výši 2 356 264,08 Kč s příslušenstvím.
3. K odvolání stěžovatele, Natálie Salačové a nezletilého Víta Salače Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, pouze přikročil na základě aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu ke změně nákladového výroku nalézacího soudu. Následné dovolání stěžovatele a nezletilého Víta Salače poté Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
4. Porušení dovolávaných základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že se okresní soud nedostatečně zabýval otázkou, zda soudem ustanovená opatrovnice Natálie Salačové a Víta Salače, paní Eva Salačová (stěžovatelova sestra), před uzavřením předmětné darovací smlouvy zjišťovala úmysl dárců zkrátit uspokojení pohledávky Československé obchodní banky, a.s. V této souvislosti stěžovatel dále okresnímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz svědeckou výpovědí opatrovnice Evy Salačové, jakož i důkaz účastnickou výpovědí Natálie Salačové a Víta Salače, v důsledku čehož byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci a konsekventně tak jeho právní posouzení. Nalézací soud proto dle stěžovatele řádně nezjistil, zda byly splněny veškeré podmínky odporovatelnosti inkriminovaného právního úkonu (jednání) předvídané ustanovením §42a občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, v rozhodném znění.
5. Krajskému soudu potom stěžovatel vytýká, že v rozporu s provedeným dokazováním, na jehož základě bylo prokázáno, že opatrovnice Eva Salačová vyvinula náležitou pečlivost ke zjištění případného úmyslu dárců zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, dospěl odvolací soud k závěru, že podmínka náležité péče ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku nebyla naplněna.
6. Nejvyššímu soudu konečně stěžovatel vytýká, že napadené usnesení nedostatečně odůvodnil toliko s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi, a to i přes to, že jím odkazované rozhodnutí vykazuje podstatné skutkové odlišnosti.
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
9. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
10. Aplikace ustanovení §43 odst. 3 ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž přichází do úvahy mj. tehdy, pokud je (již) z obsahu ústavní stížnosti (a jejích příloh) zřejmé, že stěžovatel vznáší pouze takové námitky, se kterými se soudy v předchozím řízení již řádně vypořádaly, a vedle nich předkládá jen takové námitky, jež je třeba označit za zjevně nepřípadné.
11. Tak je tomu přitom i v projednávané věci, ve které stěžovatel převážně vznáší tytéž námitky, jež uplatil již v rámci odvolacího řízení.
12. Postačí tak na tomto místě zdůraznit, že stěžovatelem vytýkaná pochybení nalézacího soudu napravil odvolací soud, jenž provedl jak svědeckou výpověď opatrovnice Evy Salačové, tak účastnickou výpověď Natálie Salačové (srov. druhý odstavec na str. 7 rozsudku krajského soudu); odvolací soud současně řádně odůvodnil, proč není v daném kontextu nutná (vhodná) účastnická výpověď nezletilého Víta Salače, jemuž bylo v době uzavření inkriminované smlouvy šest let.
13. Ve vztahu k námitkám směřovaným stěžovatelem výlučně vůči odvolacímu soudu je třeba v prvé řádě zdůraznit, že z nich není zřejmé, na základě čeho se stěžovatel domnívá, že provedené důkazy prokazují náležitou pečlivost opatrovnice Evy Salačové. Obsah její svědecké výpovědi totiž - vzhledem k důkaznímu břemenu tížícímu v daném řízení žalovanou stranu - naopak svědčí o tom, že jmenovaná opatrovnice žádnou potřebnou aktivitu ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku před uzavřením předmětné darovací smlouvy nevyvinula (srov. druhý odstavec na str. 11 rozsudku odvolacího soudu).
14. V návaznosti na skutečnosti uvedené v předchozím odstavci proto není případnou ani námitka stěžovatele, že Nejvyšší soud odkázal na skutkově odlišný judikát; je naopak třeba zdůraznit, že právě závěry dovolacím soudem odkazovaného rozsudku ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 1706/2006 do souzené věci přiléhavě dopadají. Je přitom vhodné připomenout, že dovolací soud v tomto rozsudku mj. uvedl, že pokud je "osoba dlužníkovi blízká, v jejíž prospěch byl učiněn odporovaný právní úkon, nezletilá, a vzhledem k jejímu věku na ni nelze požadovat rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, je z hlediska splnění ´náležité pečlivosti´ třeba hodnotit činnost opatrovníka, který byl nezletilé osobě pro učinění dotčeného právního úkonu soudem ustanoven. Z tohoto hlediska je rozhodující skutečnost, že opatrovník jedná jako zástupce za osobu dlužníkovi blízkou, která nemá - v daném případě z důvodu nedostatku věku - způsobilost k právnímu úkonu, jemuž se odporuje. Ze zastoupení plyne i opatrovníkova povinnost vynaložení ´náležité pečlivosti´ při učinění odporovaného právního úkonu za tuto osobu dlužníkovi blízkou ve stejném rozsahu, jako by tato osoba jednala sama. Z uvedeného je tedy zřejmé, že za této situace je při posuzování podmínek odporovatelnosti podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. zapotřebí vycházet z předpokládaného (prezumovaného) úmyslu dlužníka zkrátit věřitele i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu".
15. Pro úplnost je možné dodat, že k obdobným závěrům dospěla rovněž relevantní právní nauka (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 391, viz též komentář Petra Bezoušky k ustanovení §42a občanského zákoníku in: Fiala, J., Kindl, M. a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář I. Díl, 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2009).
16. Závěrem - a stěžovateli případně na vysvětlenou - je tak namístě již pouze opětovně zdůraznit, že v kontextu souzené věci by mohla být žalovaná strana úspěšná toliko tehdy, pokud by se v řízení prokázalo, že opatrovnice Eva Salačová o úmyslu dárců zkrátit věřitele nevěděla a ani vědět nemohla, a to i přesto, že vynaložila veškeré úsilí, které lze za daných okolností požadovat po průměrně rozumné osobě. Z provedeného dokazování však naopak vyplynulo, že stěžovatelova sestra Eva Salačová žádné takové úsilí nevyvinula.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Současně musel Ústavní soud odmítnout rovněž stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, jenž sdílí osud - věcně neprojednatelné - ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Josef Fialav.r.
předseda senátu