ECLI:CZ:US:2016:2.US.3605.16.1
sp. zn. II. ÚS 3605/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., t. č. ve Věznici v Kuřimi, právně zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2016 č. j. 4 To 290/2016-926 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 7. 2016 č. j. 2 T 179/2012-899, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 11. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně o tom, že se stěžovateli podle §83 odst. 1 trestního zákoníku nařizuje výkon trestu odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 3. 2013 č. j. 2 T 179/2012-832. Podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou Proti usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením krajského soudu zamítnuta jako nedůvodná. Důvodem pro nařízení výkonu podmíněného trestu odnětí svobody byla podle obecných soudů skutečnost, že se ve zkušební době podmíněného odsouzení opakovaně dopustil další trestné činnosti, pro kterou byl pravomocně odsouzen a nesplnil tak podmínku vedení řádného života.
3. Stěžovatel vidí porušení svých práv v postupu obou soudů, které nevzaly v úvahu žádné okolnosti v jeho prospěch a rozhodly tak neobjektivně a jednostranně.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu, a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy v případě stěžovatele zvažovaly, zda se osvědčil ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody a dospěly k závěru, že pokud se v této době dopustil další trestné činnosti, za niž byl odsouzen, je třeba na něho hledět tak, že nevedl řádný život a tedy že se neosvědčil. Soudy tak postupovaly dle §83 odst. 1 trestního zákoníku a rozhodly o tom, že udělený trest stěžovatel vykoná.
7. V ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo věc posunout do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
8. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu