ECLI:CZ:US:2016:2.US.3632.15.1
sp. zn. II. ÚS 3632/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jiřího Kozla a Marie Kozlové, obou zastoupených Mgr. Veronikou Daňhelovou, advokátkou, se sídlem Gen. Hlaďo 7, 741 01 Nový Jičín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2015, č. j. 22 Cdo 1612/2015-113, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2014, č. j. 71 Co 493/2014-76, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 23. dubna 2014, č. j. 19 C 184/2013-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 23. dubna 2014, č. j. 19 C 184/2013-42, zamítl žalobu, jíž se žalobci (stěžovatelé) domáhali, aby soud určil, že jim jako vlastníkům pozemků blíže specifikovaných ve výroku I., na kterých stojí jejich rodinný dům, svědčí služebnost, kterou měli nabýt vydržením, spočívající v odebírání vody ze studny umístěné na sousedním pozemku žalovaných, a to prostřednictvím vodovodního potrubí vedoucího pod povrchem od studny k jejich rodinnému domu s tím, že žalobci jako oprávnění z této služebnosti jsou oprávněni vstupovat na tento sousední pozemek, na němž je postavena studna, a činit úkony nezbytné pro kontrolu, opravu, údržbu a výměnu vodovodní trubky. Výrokem II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelé svůj nárok odvozovali od písemné „smlouvy o společném užívání studny“ (dále též jen „smlouva“) uzavřené s právními předchůdci žalovaných v roce 1988.
3. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. října 2014, č. j. 71 Co 493/2014-76, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil; změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2015, č. j. 22 Cdo 1612/2015-113, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud uvedl, že jestliže odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu. V posuzované věci bylo přitom rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou důvodech: jednak, že nemohlo dojít k vydržení věcného břemene, neboť neexistuje byť domnělý právní titul svědčící o dobré víře žalobců, jednak i kdyby věcné břemeno vzniklo, zaniklo by ve smyslu §337h odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve znění platném do 30. června 2009, dnem právní moci rozvrhového usnesení (přičemž věcná břemena, která dražbou zanikají, zaniknou dnem právní moci rozvrhového usnesení i v případě, že nebyla zjištěna nebo včas uplatněna). Nejvyšší soud dále konstatoval, že žalobci nemohli být v omluvitelném (skutkovém) omylu, že nastaly právní skutečnosti mající za následek vznik věcného práva. Z textu smlouvy vyplývá, že nemá věcně právní účinky. Hodnocení smlouvy jakožto obligace soudy nižších stupňů považoval Nejvyšší soud za správné s tím, že neměl důvod se od něj odchylovat. V této souvislosti uzavřel, že smlouva nemůže představovat ani domnělý právní titul svědčící o dobré víře žalobců, nemohlo tedy dojít k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni.
II.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapitulují obsah soudních rozhodnutí, průběh dosavadního řízení a popisují historické okolnosti, které vedly k vybudování studny na sousedním pozemku, jakož i skutečnosti související se správním řízením o odstranění stavby (vodovodního potrubí). Pochybení obecných soudů spatřují v tom, že jim neumožnily provést důkazy k prokázání pravé povahy a smyslu smlouvy, samy je svévolně interpretovaly a právně vyhodnotily tak, že tím zásadně zasáhly do jejich práv. Soudy svým rozhodnutím zasáhly do více než 20 let trvajícího pokojného stavu, během něhož stěžovatelé v dobré víře užívali předmětné potrubí a čerpali jeho prostřednictvím vodu do svého domu. Vyslovují přesvědčení, že rovněž bylo zasaženo do jejich práva vlastnit majetek, které bylo dotčeno v tom smyslu, že přišli o zdroj vody ze studny. Rovněž poukazují na fakt, že na jedné straně Nejvyšší správní soud v oblasti správního soudnictví v řízení o odstranění stavby konstatoval, že vedení potrubí přes sousední pozemek je v souladu s veřejnoprávními předpisy, na straně druhé v oblasti civilního soudnictví dospěly soudy překvapivě k závěru zcela opačnému.
III.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle námitek stěžovatelů a po posouzení právního stavu Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu, nebo když příslušné závěry soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [k tomu srov. např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nebo nález ze dne 30. října 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197)].
8. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádným a přesvědčivým způsobem vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že stěžovatelé nemohli oprávnění ze služebnosti vydržet, resp. proč nemohou být z objektivního hlediska v dobré víře, že jim svědčí právo služebnosti odebírání vody. V projednávané věci soudy dovodily, že smlouva nemůže představovat ani domnělý právní titul svědčící o dobré víře žalobců, a proto nemohlo dojít k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Tento závěr obecných soudů nepovažuje Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti. Stěžovatelům byla předestřena východiska hodnocení oprávněnosti držby, včetně odkazů na judikaturu, a poté byly pečlivě vypořádány jednotlivé námitky stěžovatelů. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily podmínky pro vydržení služebnosti, přičemž námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatelé tak nepřípadně očekávají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelů na právní posouzení jejich věci nezakládá porušení práv, jež jsou jim ústavně zaručena.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud pouze doplňuje, že pokud jde o stěžovateli nastolenou otázku existence dobré víry, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří. Taková držba se však nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván.
10. Pokud stěžovatelé poukazovali na rozdílné posouzení jejich dobré víry ve správním řízení (vodoprávní řízení o odstranění stavby – vodovodního potrubí) a civilními soudy (řízení o určení služebnosti – práva odebírání vody ze studny), přehlíží, že se jedná o zcela odlišná řízení s různými dopady na jejich účastníky, přičemž otázka dobré víry hrála v obou případech zcela odlišnou roli.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu