ECLI:CZ:US:2016:2.US.3650.14.1
sp. zn. II. ÚS 3650/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2014 č. j. Ncp 3901/2013-23, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Josefa Radoně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
3. Stěžovatelka dále navrhla, aby jí Ústavní soud ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal náhradu nákladů řízení vůči vrchnímu soudu, neboť má za to, že tento soud svým konáním zásah do základních práv stěžovatelky zjevně vyvolal.
4. Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 8. 9. 2014 č. j. Ncp 3901/2013-23 vrchní soud rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou dle ustanovení §235a odst. 1 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), věcně příslušné okresní soudy (výrok I.). Ve výroku II. vrchní soud rozhodl, že po právní moci toho usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud"). V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že v daném případě jde o žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 o. s. ř., kterou podle §235a odst. 1 věty prvé o. s. ř. projedná a rozhodne soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni.
II. Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 3. 4. 2009 podala u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") žalobu pro zmatečnost proti usnesení krajského soudu ze dne 17. 12. 2008 č. j. 23 Co 549/2008-79 ve spojení s usnesením okresního soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 6 C 177/2008-62 (správně č. j. 6 C 177/2008-58). V této své žalobě stěžovatelka uvedla zmatečnostní důvody dle §229 odst. 3 o. s. ř.
6. Stěžovatelka poukazuje na ustanovení §235a odst. 1 o. s. ř., ve kterém je uvedeno, že žalobu podanou z důvodů uvedených v §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. projedná a rozhodne o ní soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno. Věcně a místně příslušným k projednání a rozhodnutí o této žalobě pro zmatečnost podle §235a odst. 1 o. s. ř. je dle stěžovatelky krajský soud, neboť žaloba je podána mj. z důvodů uvedených v §229 odst. 3 o. s. ř.
7. Stěžovatelka tak namítá nesprávnou aplikaci ustanovení §235a odst. 1 o. s. ř. ze strany vrchního soudu, a s tím spojené porušení svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Současně mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatelka dále tvrdí, že její žaloba pro zmatečnost je dispoziční úkon, jímž se obrátila na soud s žádostí o poskytnutí soudní ochrany a vymezila jím předmět soudního řízení. Dispoziční zásada podle stěžovatelky představuje vyjádření autonomie vůle jednotlivce v oblasti procesního práva. Jejími konkrétními projevy jsou dispoziční úkony, které účastníci řízení činí, tj. kterými disponují řízením nebo předmětem řízení. Mezi tyto dispoziční úkony patří i žaloba, což byl vrchní soud povinen respektovat.
9. Stěžovatelka tak má za to, že vrchní soud napadeným usnesením protiprávně zasáhl do jejího práva na respektování její autonomie vůle, a rovněž porušil zásadu dispoziční. Současně vrchní soud nerespektoval zásadu procesní ekonomie, neboť stěžovatelce v důsledku protiústavního rozhodnutí vrchního soudu vzniknou další zcela zbytečné výdaje spojené s projednáním stejného žalobního návrhu stěžovatelky před dalším, tentokráte okresním, soudem, a současně před tímto soudem by bylo nutno provést stejné dokazování jako v řízení před krajským soudem, avšak zcela zbytečně.
10. Postup a rozhodnutí soudu lze mít za rozporné nejen s principem zákonného soudu a soudce, s právem na zákonnou procesní úpravu, ale také za odporující principu hospodárnosti řízení. Ochrana práv stěžovatelky má být poskytnuta soudem rychle, účinně a bez zbytečných průtahů, nikoliv aby stěžovatelka byla zbytečně a bezdůvodně nucena vrchním soudem absolvovat další řízení před okresním soudem.
11. Ze strany obecného soudu tak podle stěžovatelky došlo k porušení stěžovatelčiných práv, garantovaných v čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť postupem soudu a jeho rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce. K porušení principů řádného a spravedlivého procesu dále došlo na základě situace dané tím, že právní závěry soudu, obsažené v napadeném rozhodnutí, jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a kogentní normou, kterou občanský soudní řád bezesporu je. Porušení občanského soudního řádu obecným soudem se tak jeví i jako porušení ústavní zásady stanoveného postupu.
III. Vyžádání spisu a vyjádření vrchního soudu
12. Pro posouzení opodstatněnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 177/2008 a sp. zn. 9 C 177/2008. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření vrchního soudu k projednávané věci.
13. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že celá ústavní stížnost je založena na nepochopení napadeného usnesení. Jím bylo totiž rozhodováno o vyloučené věci, která je vedena u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 177/2008, a která se týkala výlučně té části žaloby pro zmatečnost, dovolávající se výslovně §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., o čemž se ovšem stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nezmiňuje (srov. žalobu ze dne 3. 4. 2009, s. 334, a usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2013 č. j. 36 C 48/2009-81, o vyloučení věci). Na obsah napadeného usnesení vrchní soud pro stručnost odkázal. Vrchní soud dále poukázal na to, že pokud stěžovatelka namítá, že v žalobě pro zmatečnost uvedla důvody dle §229 odst. 3 o. s. ř., kde je dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů, pak přehlíží jednak shora uvedené, a dále to, že řízení o této části žaloby (po vyloučení části již shora uvedené) je vedeno i nadále u krajského soudu pod sp. zn. 36 C 48/2009, kde bylo v další době mj. rozhodnuto usnesením ze dne 9. 2. 2015 č. j. 36 C 48/2009-131, proti němuž podala ostatně stěžovatelka odvolání ze dne 30. 3. 2015. Ústavní stížnost považuje vrchní soud jako nedůvodnou.
14. Vyjádření vrchního soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. Na toto vyjádření stěžovatelka reagovala podáním, ve kterém setrvala na svých názorech obsažených ve své ústavní stížnosti s tím, že celou žalobu pro zmatečnost jako nedělitelný celek má projednat a rozhodnout soud, jehož rozhodnutí je napadeno právě z důvodů uvedených v §229 odst. 3 nebo odst. 4, a to s odkazem na zásadu ekonomie řízení a zásadu dispoziční.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V. Vlastní posouzení věci
16. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je námitka, že vrchní soud nesprávně rozhodl, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou dle ustanovení §235a odst. 1 věty prvé o. s. ř. věcně příslušné okresní soudy a dále rozhodl o postoupení předmětné věci k projednání žaloby pro zmatečnost okresnímu soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni. Tímto svým postupem vrchní soud podle stěžovatelky porušil její právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny.
19. V ustanovení §235a odst. 1 o. s. ř. se uvádí, že žalobu projedná a rozhodne o ní soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni. Žalobu pro zmatečnost podanou z důvodů uvedených v §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. však projedná a rozhodne o ní soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno; to neplatí ve věcech, v nichž je k řízení v prvním stupni příslušný krajský soud (§9 odst. 2 až 4 o. s. ř.).
20. Z vyžádaného spisového materiálu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že usnesením krajského soudu ze dne 30. 8. 2013 sp. zn. 36 Nc 2214/2013 bylo rozhodnuto, že řízení o žalobě pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. se vylučuje k samostatnému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka jako žalobkyně podala ke krajskému soudu žalobu pro zmatečnost proti usnesení krajského soudu ze dne 17. 12. 2008 č. j. 23 Co 549/2008-79 a proti usnesení okresního soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 6 C 177/2008-62 (správně č. j. 6 C 177/2008-58) z důvodů dle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) a §229 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že věcná příslušnost soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost je odlišná (§235a odst. 1 o. s. ř.) pro řízení o důvodech podle §229 odst. 1 a 2 a pro řízení o důvodech podle §229 odst. 3 a 4 o. s. ř., krajský soud vyloučil v souladu s §112 odst. 2 o. s. ř. řízení o žalobě pro zmatečnost podané z důvodu podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. k samostatnému řízení, a to z důvodu její odlišné věcné příslušnosti.
21. Napadeným usnesením ze dne 8. 9. 2014 č. j. Ncp 3901/2013-23 vrchní soud rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou dle ustanovení §235a odst. 1, věty první o. s. ř., věcně příslušné okresní soudy s odůvodněním, že v daném případě jde o žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 o. s. ř., kterou podle §235a odst. 1, věty prvé o. s. ř. projedná a rozhodne soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni.
22. Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížností napadeným usnesením rozhodoval vrchní soud o té části žaloby pro zmatečnost, která byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, ve které byl uplatněn důvod uvedený v §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti se však vztahuje k rozhodování o té části žaloby pro zmatečnost, která k samostatnému řízení vyloučena nebyla. S ohledem na uvedené považuje Ústavní soud ostatní námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti za nepřípadné. Ze zaslané repliky stěžovatelky vyplývá, že stěžovatelka především nesouhlasí s tím, že část žaloby pro zmatečnost podaná z důvodu podle §229 odst. 1 písm. f) byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Rozhodnutí krajského soudu o tomto vyloučení však stěžovatelka podanou ústavní stížností nenapadla, a proto se těmito námitkami Ústavní soud nemohl zabývat.
23. Ústavní soud konstatuje, že usnesení vrchního soudu bylo vydáno zcela v souladu s §235a odst. 1, věty první o. s. ř., je stručně, avšak dostatečně a přesvědčivě odůvodněno. Vrchní soud rozhodoval v souladu se základními právy podle hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
24. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 29/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že občanský soudní řád, který předjímá článek 38 odst. 1 Listiny, v citovaném ust. §104a odst. 7 o. s. ř. fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu a zakládá stav, kdy je určení věcné příslušnosti napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků. Ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu. Nejen hlediska určení věcné příslušnosti (§9 o. s. ř.), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu podle §104a o. s. ř. jsou tedy pro příslušnost soudu stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé článku 38 odst. 1 Listiny významné; není-li zde takové rozhodnutí, je naopak vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem.
25. Vázanost soudů i účastníků řízení rozhodnutím příslušného vrchního soudu (Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti představuje standardní projev právní jistoty v organizaci konkrétního řízení a má přednost před zkoumáním dalších hledisek. Nikoli v poslední řadě představuje již pro další řízení nezpochybnitelná věcná příslušnost soudu i jeden z podstatných procesních nástrojů, jak zabránit již od počátku vzniku průtahů v řízení.
26. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení vůči vrchnímu soudu. Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, a to již s ohledem na výsledky řízení o ústavní stížnosti.
27. K rozhodnutí o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí neshledal Ústavní soud důvod, neboť o podané ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po obdržení potřebného spisového materiálu zaslaného mu okresním soudem.
28. Na základě těchto skutečností Ústavní soud - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatelky - ústavní stížnost a návrhy s ní spojené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu