ECLI:CZ:US:2016:2.US.3694.15.1
sp. zn. II. ÚS 3694/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jana Špačka, Jiřího Vahalíka, Ing. Pavla Viertigrocha, Lubomíra Chmury, Břetislava Řehy, Jiřího Dlabala a Bohumila Petrželky, všech zastoupených JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, se sídlem Sokolská tř. 22, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, č. j. 30 Cdo 2331/2015-641, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podanou na základě §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. října 2015, č. j. 30 Cdo 2331/2015-641, odmítl jako nepřípustné dovolání podané žalovanými (stěžovateli) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2014, č. j. 8 Co 770/2014-600, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že žalobce (Sdružení sportovních svazů České republiky) je výlučným vlastníkem pozemků v tomto rozsudku přesně specifikovaných (dále též "předmětné pozemky"). Nejvyšší soud uvedl, že dovolatelé prostřednictvím svého advokáta nevymezili žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně stanovených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které musí být obligatorní součástí dovolání, pročež dospěl k závěru, že předmětné dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolateli odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.) a dovolání bylo třeba ve smyslu §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř. odmítnout. Nejvyšší soud k dovolání žalovaných uvedl, že je zřejmé, že se dovolatelé domáhají aplikace těch zásad a kritérií, které ve své judikatuře (prezentované především nálezem Ústavního soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11) zaujímá Ústavní soud v souvislosti s nabytím nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Z obsahu odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je ovšem zřejmé, že odvolací soud - byť na tuto judikaturu (co do příslušných označených rozhodnutí Ústavního soudu) explicitně neodkazoval - uvedenou ústavně právní optiku na daný případ použil, když se zabýval otázkou dosahu dobré víry nabyvatelů (stěžovatelů) jednajících v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a v akty státních orgánů dotýkající se předmětných nemovitostí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně zdůraznil, že je třeba řešit kolizi dvou základních práv, jednak práva nabyvatele pozemku jednajícího v dobré víře, jednak původního vlastníka, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti, tj. nabytí od někoho, kdo není uveden jako vlastník v katastru nemovitostí, tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu. Těmito hledisky se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval, přičemž na základě jím učiněného zhodnocení právně rozhodných okolností nakonec dospěl k závěru, že je třeba poskytnout ochranu vlastnického práva žalobci (právnímu nástupci původního vlastníka). Sama okolnost, že dovolatelé s tímto právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu nesouhlasí a de facto se domáhají přezkumu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem přípustnost dovolání nezakládá.
II.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož se měl dopustit Nejvyšší soud přílišně formalistickým postupem při posuzování přípustnosti jejich dovolání. Vyslovují přesvědčení, že dovolací důvod řádně vymezili, neboť uvedli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou v dovolání řádně označili (jednalo se o rozsudek ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, který koliduje s rozsudkem ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 22 Cdo 2637/2011). Podle názoru stěžovatelů Nejvyšší soud, který jejich dovolání odmítl, aniž by se jím zabýval věcně, jim odňal možnost, aby jejich spor byl řádně projednán, čímž porušil čl. 36 Listiny. V závěru ústavní stížnosti pak pro dokreslení situace popisují průběh celého sporu, přičemž zdůrazňují, že to byl žalobce, resp. jeho právní předchůdce, který svojí mnohaletou nečinností založil důvod ke sporu. Poukazují na to, že jednali v důvěře v zápis ve veřejné seznamy a jejich dobrá víra byla stvrzena i několika rozhodnutími státních orgánů.
III.
4. Ústavní soud si vyžádal od účastníka řízení vyjádření a od Okresního soudu ve Frýdku - Místku si nechal zaslat příslušný spis.
5. Nejvyšší soud ve vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále podotkl, že otázkou dobré víry na straně žalovaných se odvolací soud zabýval s pro stěžovatele negativním výsledkem. Co se týče vymezení předpokladů přípustnosti ze strany stěžovatelů a jimi tvrzenému rozporu v judikatuře, Nejvyšší soud podotkl, že závěry ve stěžovateli citovaném rozsudku se týkají institutu vydržení, nikoliv nové skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka, jak ji vymezil Ústavní soud svojí judikaturou.
6. Stěžovatelé následně na vyjádření účastníka řízení v replice nereagovali.
IV.
7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud předně připomíná, že nároky kladené Nejvyšším soudem na náležitosti dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti jsou v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. února 2015 sp. zn. II. ÚS 257/15 nebo usnesení ze dne 30. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1789/15) aprobovány a pouze ve zcela výjimečných případech může dojít ke kasaci rozhodnutí, jímž se dovolání účastníka řízení odmítá [srov. např. nález 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že posouzení podmínek přípustnosti dovolání nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup dovolacího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky spravedlivého procesu, odůvodněno. Ústavní soud v této souvislosti pouze pro doplnění uvádí, že dovolání je podle stávající právní úpravy určeno výlučně k řešení právních otázek, ať již jde o otázky hmotného, či procesního práva, a to včetně ochrany základních práv a svobod (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. března 2013 a zejména nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. listopadu 2015), přičemž právní úprava "vede" dovolatele k tomu, aby se zabývali povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlejí uplatnit, a to především tím, že jim ukládá za povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována.
10. V dané věci stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu soudu, že při posuzování jejich dovolání postupoval příliš formalisticky, když jejich dovolání odmítl pro nepřípustnost. Třebaže Ústavní soud ne zcela sdílí poněkud přísné hodnocení Nejvyššího soudu ve vztahu k vymezení kritérií přípustnosti dovolání ze strany stěžovatelů, považuje odkazy Nejvyššího soudu na relevantní judikaturu týkající se právě posuzování kritérií přípustnosti dovolání v obecné rovině za správné. Jak totiž Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, stěžovatelé skutečně v dovolání naznačili a blíže i rozvedli, v čem přípustnost dovolání spatřují (rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu). Tato jejich argumentace by si bližší vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí jistě zasloužila (pozn. Nejvyšší soud se ke stěžovateli tvrzenému kritériu přípustnosti spočívajícím v rozdílném rozhodování určité otázky explicitně vyslovil až ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, když uvedl, že stěžovateli citované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3249/2011 se vztahuje k institutu vydržení a nikoliv ke skutkovému stavu řešenému v projednávaném případu). Nicméně i přes výše uvedenou drobnou výtku nepřistoupil Ústavní soud ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má zato, že Nejvyšší soud dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, jak vnímá argumentaci stěžovatelů a rovněž se věnoval stěžovateli nastolené klíčové otázce kolize jejich dobré víry s vlastnickým právem původního vlastníka, k níž zaujal jednoznačné stanovisko. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nepovažuje jeho rozhodnutí za svévolné a tím pádem za porušující právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Pokud stěžovatelé zpochybňovali posouzení jejich dobré víry, jedná se z jejich strany o pouhou polemiku se skutkovými závěry, jejíž přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší. Nadto nelze přehlédnout, že otázku dobré víry obecné soudy podrobily podrobnému zkoumání a okolnostmi případu se zabývaly. Stěžejní pro posouzení dobré víry přitom bylo, že v řízení bylo prokázáno, že s předmětnými pozemky fakticky hospodařil žalobce, resp. jeho právní předchůdce, což mělo u dalších nabyvatelů předmětných pozemků (včetně stěžovatelů) vyvolat pochybnosti ohledně titulu užívání těchto pozemků. Toto nicméně Ústavní soud podotýká pouze nad rámec shora uvedeného, neboť otázkou dobré víry se zabývaly v prvé řadě soud prvního stupně a odvolací soud, jejichž rozhodnutí však nebyla ústavní stížností napadena.
12. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu