ECLI:CZ:US:2016:2.US.3710.13.1
sp. zn. II. ÚS 3710/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1) Jana Haneka, 2) Ing. Ludvíka Veselého, zastoupených JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013 č. j. 33 Cdo 1550/2013-220, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012 č. j. 19 Co 274, 275/2012-170 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 22. listopadu 2011 č. j. 111 C 20/2011-102, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. ledna 2012 č. j. 111 C 20/2011-123, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a JUDr. Václava Junka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 33/5, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ustanoveními čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; tím mělo současně dojít k porušení ustanovení čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Okresní soud v Benešově shora uvedeným rozsudkem rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka, jíž se na stěžovatelích domáhal zaplacení částky 116 572 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku odměny za poskytnutí právních služeb advokátem, tak, že stěžovatele zavázal zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 10 920 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části žalobu zamítl. K odvolání obou procesních stran Krajský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 58 286 Kč s příslušenstvím (a ve zbývající části potvrdil zamítavý výrok nalézacího soudu). Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že měnící výrok odvolacího soudu nepřesahuje částku 50 000 Kč, pročež je dovolání stěžovatelů ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, nepřípustné.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že Nejvyšší soud nesprávnou interpretací ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, v rozhodném znění, jim odňal možnost jednat a bránit svá práva před dovolacím soudem; dle stěžovatelů je totiž zřejmé, že předmětem měnícího výroku byla částka 58 286 Kč (a nikoliv dovolacím soudem uváděná částka 47 366 Kč), tedy částka zjevně přesahující zákonem předvídanou částku 50 000 Kč. Nejvyšším soudem aplikovaný důvod nepřípustnosti dovolání proto dle stěžovatelů v žádném případě nebyl dán.
4. Odvolacímu soud potom stěžovatelé vytýkají, že porušil zásadu koncentrace řízení i zásadu neúplné apelace ve smyslu ustanovení §119a občanského soudního řádu, a konsekventně tak i princip rovnosti účastníků řízení. V rozporu s uvedenými zásadami totiž odvolací soud umožnil vedlejšímu účastníkovi v průběhu odvolacího řízení doplňovat, měnit, upřesňovat a vysvětlovat svoje skutková tvrzení. Ve vztahu k meritu věci potom stěžovatelé namítají, že se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou, zda vedlejším účastníkem poskytnutá právní rada (právní rozbor) nepředstavuje de facto návod k trestnému činu (porušování povinností při správě cizího majetku, resp. poškozování věřitele či podvodu); v případě kladné odpovědi by totiž bylo nemravné, aby vedlejšímu účastníkovi za právní radu, jež byla zjevně contra legem, náležela odměna.
5. Jelikož vedlejší účastník v žalobě označil jako první úkon právní služby, jejž stěžovatelům poskytl, "převzetí věci", stěžovatelé namítají, že vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), "převzetí věci" v přehledu úkonů právní služby v ustanovení §11 neuvádí, nýbrž uvádí pouze úkon "převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby"; obdobné námitky směřují stěžovatelé i proti druhému úkonu právní služby, tedy vedlejším účastníkem uváděné "projednání připravených dokumentů", jejž odvolací soud nedůvodně vyhodnotil jako právní rozbor, a to i přes to, že takový "právní rozbor" nebyl vypracován písemně.
6. Stěžovatelé nadto od počátku zpochybňují způsob stanovení puncta právní služby, a to mimo jiné proto, že i z návrhů smluv předložených vedlejším účastníkem žádná cena či hodnota předmětných věcí nevyplývá. Stěžovatelé konečně v ústavní stížnosti taktéž namítají, že vedlejšímu účastníkovi nevzniklo právo na náhradu za daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH").
7. Z uvedených důvodů (rekapitulovaných v předchozích třech bodech) se stěžovatelé domnívají, že odvolací soud překročil svoje pravomoci, pokud vedlejšímu účastníkovi přiznal nárok na odměnu za poskytnutí právních služeb (právní rozbor), jež sám vedlejší účastník ani v řízení netvrdil; v této souvislosti navíc zdůrazňují, že právní rozbor by musel mít podle ustanovení §11 odst. 1 písm. h) advokátního tarifu písemnou podobu, pročež odvolacím soudem použitá analogie tohoto ustanovení advokátní tarifu nebyla případná.
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatelů [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
10. Namítají-li stěžovatelé, že Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání na základě nesprávné interpretace ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, je třeba jejich námitku označit za zcela nepřípadnou. Je totiž zřejmé, že předmětem měnícího (ve vztahu ke stěžovatelům nepříznivého) výroku odvolacího soudu nebyla "celá" částka 58 286 Kč, nýbrž pouze ta její část, kterou nepřiznal žalobci svým rozsudkem již nalézací soud, tedy částka 58 286 Kč snížená právě o částku 10 920 Kč. Tvrzení stěžovatelů, že předmětem měnícího výroku odvolacího soudu byla částka převyšující částku 50 000 Kč, je proto zcela nedůvodné.
11. Zbývající námitky formulované v projednávané ústavní stížnosti potom představují via facti toliko pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, a to i přes to, že ústavní stížnost obsahuje řadu námitek zpochybňujících procesní korektnost odvolacího řízení, tedy řadu námitek, jimž bez dalšího nelze upřít potenciální ústavněprávní rozměr; ani tyto námitky však z níže uvedených důvodů není možné mít za opodstatněné.
12. Stěžovatelé se totiž dle názoru Ústavního soudu mylně domnívají, že vedlejšímu účastníkovi bylo v odvolacím řízení - navzdory provedené koncentraci řízení nalézacím soudem a navzdory systému neúplné apelace - umožněno doplňovat, měnit a upřesňovat svá skutková tvrzení. Oproti očekávání stěžovatelů však Ústavní soud v postupu krajského soudu žádné ústavněprávní deficity nespatřuje, neboť má za to, že v rámci odvolacího řízení nedošlo k doplňování skutkových tvrzení, nýbrž pouze k precizaci právního hodnocení již nalézacím soudem učiněných skutkových závěrů (srov. skutková zjištění okresního soudu uvedená na str. 3 a 4 jeho rozsudku a odůvodnění na str. 4 rozsudku krajského soudu).
13. Zbývající námitky stěžovatelů (stručně rekapitulované v bodech 4. - 7.) pak již ústavněprávní potenciál postrádají, pročež postačí uvést následující.
14. Pokud stěžovatelé namítají, že vedlejším účastníkem navržené právní řešení problému stěžovatelů jakožto společníků obchodní společnosti by bylo v rozporu s právními předpisy, omezí se Ústavní soud na konstatování, že tato "skutečnost" zůstává v rovině tvrzení a z ústavní stížnosti bez dalšího nevyplývá. Přisvědčit nelze dále ani námitce stěžovatelů, že advokátní řád nezná úkon "převzetí věci", nýbrž pouze úkon "převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby", neboť této otázce se odvolací soud adekvátním způsobem věnoval (srov. poslední odstavec na str. 8 a první odstavec na str. 9 rozsudku) a dospěl k závěru, že vedlejším účastníkem poskytnuté úkony právní služby je možné kvalifikovat jako jeden úkon v podobě vypracování právního rozboru. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti neuvádějí žádné relevantní důvody, pro které by nebyla v daném kontextu možná aplikace ustanovení §11 odst. 3 advokátního tarifu, a tedy i analogická aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. h) citované vyhlášky. Obdobné závěry je pak třeba učinit rovněž ve vztahu k otázce, jak určit punctum právní služby, jelikož i této otázce věnoval krajský soud náležitou pozornost (srov. 4. odstavec na str. 6 rozsudku), a totéž konečně platí i o otázce náhrady za DPH (srov. 2. odstavec na str. 9 rozsudku).
15. Lze tak shrnout, že postupu odvolacího soudu, na jehož základě dospěl k závěru, že žalobce poskytl stěžovatelům jeden úkon právní služby ve formě vypracovaného právního rozboru (bez ohledu na to, zda byl vypracován písemně), přičemž punctum právní služby je třeba odvíjet od hodnoty věci, jež měla být předmětem zamýšlené právní transakce, není v kontextu provedených důkazů z ústavněprávních pozic co vytknout.
16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ačkoliv petit ústavní stížnosti směřuje rovněž proti rozsudku soudu první instance, ústavní stížnost žádnou explicitní námitku vůči tomuto rozhodnutí neobsahuje; i v této části je tak namístě hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
17. Závěrem tak postačí pouze konstatovat, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat jimi tvrzené porušení shora uvedených ustanovení ústavního pořádku České republiky; okolnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry vyslovenými primárně v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, přitom nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti. Je proto namístě zdůraznit, že právní názory vyjádřené obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích jsou výsledkem řádné aplikace (podústavního) práva, jež z mezí zákona nikterak nevybočuje a z ústavního hlediska je plně akceptovatelná.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu