ECLI:CZ:US:2016:2.US.3752.14.1
sp. zn. II. ÚS 3752/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jitky Hausmanové, Jany Švehlové, Bohumily Kolenské a Jaroslavy Malečkové, zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014 č. j. 28 Cdo 2462/2014-724, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 2013 č. j. 13 Co 261/2013-696 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. prosince 2012 č. j. 35 C 363/2005-652, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť postupem obecných soudů došlo dle jejich názoru "k porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní a jinou ochranu" zaručeného Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Plzeň - město (dále též jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem (poté co mu věc byla odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení) zamítl žalobu stěžovatelek, jíž se domáhaly uložení povinnosti vedlejší účastnici, aby s nimi do deseti dnů od právní moci rozsudku uzavřela smlouvu o převodu v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálním území Litice u Plzně. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Plzni (dále též jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil; následné dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
3. Okresní a krajský soud dospěly k závěru, že je namístě žalobu zamítnout, a to proto, že - ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 - v řízení nebylo prokázáno, že by se vedlejší účastnice vůči stěžovatelkám dopustila diskriminačního, liknavého a svévolného přístupu při vyřizování jejich restitučních nároků.
4. V této souvislosti je namístě uvést, že stěžovatelky uplatnily své restituční nároky již v roce 1993 (resp. 1995), předmětné pozemky jim však nemohly být vydány, proto stěžovatelkám vznikl nárok na vydání náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), v rozhodném znění. Jelikož se stěžovatelkám do roku 2005 nepodařilo adekvátní náhradní pozemek získat, podaly předmětnou žalobu.
II. Námitky stěžovatelek
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti v prvé řadě zdůrazňují, že restituční nároky měly být dle zákona o půdě řešeny co nejrychleji, přesto jejich restituční nároky nebyly splněny ani po více než dvaceti letech. Současně stěžovatelky akcentují skutečnost, že se před podáním žaloby zúčastnily řady výběrových řízení (dle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby), v těchto výběrových řízeních však nabízené pozemky získávaly jiné než oprávněné osoby, a pokud se stěžovatelky přihlásily do výběrového řízení v jiných lokalitách, byli v těchto výběrových řízeních upřednostňováni restituenti z těchto lokalit (a stěžovatelky byly z nich vyřazeny). Stěžovatelky se přitom domnívají, že v řízení před obecnými soudy prokázaly diskriminační a liknavý přístup vedlejší účastnice při vyřizování jejich restitučních nároků, když v řízení poukázaly přinejmenším na tři pochybení vedlejší účastnice, v jejichž důsledku nabízené pozemky prodala - na úkor stěžovatelek - osobě, která je na území kraje známa "jako spekulant a překupník lukrativních pozemků", a postupovala tak ve zjevném rozporu s ustanovením §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném od 6. 8. 2003. Stěžovatelky tak mají za to, že v řízení bylo dostatečně prokázáno, že vedlejší účastnice postupuje liknavě a diskriminačně v tom smyslu, že dlouhodobě upřednostňuje prodej pozemků spravovaných Státním pozemkovým úřadem před vypořádáním nároků oprávněných osob v rámci restitucí. V této souvislosti navíc stěžovatelky uvádějí, že dle statistiky provedené před nalézacím soudem dosud neuspokojený nárok stěžovatelek představuje (dle výše výměry pozemku) polovinu všech vedlejší účastnicí neuspokojených restitučních nároků v Plzeňském kraji. Mimo výše uvedené potom stěžovatelky namítají, že obecné soudy nepřihlédly k jejich námitce, že "nelze spravedlivě požadovat, aby jejich nárok byl uspokojen drobnými výměrami a roztříštěností nároku v různých lokalitách, když jejich nárok byl původně celistvý", neboť by tak jednoznačně došlo ke snížení hodnoty jejich majetku.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, jež byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré opravné prostředky pro ochranu svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Při posuzování projednávané ústavní stížnosti nelze přehlížet, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci; samotné tvrzení, že postupem soudů v dané věci došlo "k porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní a jinou ochranu zaručeného Listinou" za relevantní ústavněprávní argumentaci považovat nelze.
9. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelek se závěrem nalézacího a odvolacího soudu, že se vedlejší účastnice nedopustila ve vztahu ke stěžovatelkám diskriminačního a liknavého postupu, konkrétní procesní pochybení (snad s níže uvedenou výjimkou - viz bod 13.) soudů první a druhé instance však ústavní stížnost neobsahuje.
10. Stěžovatelky tak v ústavní stížnosti nepředkládají žádnou oponenturu vůči závěru soudů, že od roku 2000 do roku 2005 se z dvaceti šesti vhodných výběrových řízení zúčastnily pouze pěti, a od roku 2005 (tedy od zahájení soudního řízení) již žádného, a to i přes to, že od účinnosti zákona č. 74/2012 Sb. (v napadených rozhodnutích krajského soudu a Nejvyššího soudu nesprávně označeného jako zákon č. 84/2012 Sb.) bylo významně posíleno právo oprávněných osob mezi ostatními zájemci o pozemky spravované vedlejší účastnicí.
11. Obdobně stěžovatelky nikterak neoponují závěru, že jimi předložené důkazy bez dalšího neprokazují diskriminační jednání vedlejší účastnice (srov. první odstavec na str. 7 rozsudku krajského soudu), toliko setrvávají na svém původním tvrzení, aniž by jej doplnily o adekvátní vymezení se vůči závěru odvolacího soudu; ani tu část ústavní stížnosti, ve které stěžovatelky akcentují skutečnost, že v řadě výběrových řízení byla (na jejich úkor) úspěšná osoba, jež je dle stěžovatelek na území Plzeňského kraje známa jako "spekulant s pozemky", proto nemůže být v řízení o ústavní stížnosti sama o sobě relevantní.
12. Stěžovatelky se navíc relevantně nevymezují ani vůči (dá se říci stěžejnímu) skutkovému zjištění soudů prvního a druhého stupně, že stěžovatelkami zvolený náhradní pozemek není pro vydání vůbec vhodný, a to jak z důvodu nutnosti vzniku spoluvlastnického práva k němu (stěžovatelkám by patřila pouze ideální polovina předmětného pozemku, zbývající část by zůstala ve vlastnictví vedlejší účastnice), tak z toho důvodu, že daný pozemek byl dotčen "blokačním" ustanovením §29 zákona o půdě; stěžovatelky pouze bez další podpůrné argumentace uvádějí (na str. 7 ústavní stížnosti), že obrana vedlejší účastnice "spočívající v blokaci části pozemku církevními restitucemi se ukázala jako lichá".
13. Je vhodné připomenout, že se obecné soudy v průběhu řízení vypořádaly rovněž s námitkou stěžovatelek, že po nich "nelze spravedlivě požadovat, aby jejich nárok byl uspokojen drobnými výměrami a roztříštěností nároku v různých lokalitách, když jejich nárok byl původně celistvý" (srov. třetí odstavec na str. 7 rozsudku odvolacího soudu; na tam uvedených závěrech přitom Ústavní soud zjevné ústavněprávní deficity neshledává).
14. Pokud konečně stěžovatelky v ústavní stížnosti naznačují, že vedlejší účastnice jedná ve vztahu k nim dlouhodobě cíleně diskriminačně, postačí pro stručnost zdůraznit, že ani z ústavní stížnosti není zřejmá žádná (byť i domnělá) motivace, jež by vedlejší účastnici k takovému postupu (postoji) měla vést.
15. Z uvedených důvodů se Ústavní soud omezí na konstatování, že skutkový závěr nalézacího a odvolacího soudu, že se vedlejší účastnice nedopustila ve vztahu ke stěžovatelkám diskriminačního, liknavého a svévolného postupu, není ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, pročež z tohoto hlediska nelze v postupu obecných soudů spatřovat pochybení, jež by mohlo vést k porušení práva stěžovatelek na spravedlivý proces; jiný důvod, na jehož základě by bylo možné indikovat porušení základních práv stěžovatelek, se přitom z ústavní stížnosti nepodává.
16. Jakkoli je tedy namístě označit za politováníhodnou skutečnost, že restituční nároky stěžovatelek nebyly ani po dvaceti letech uspokojivě vypořádány, je současně třeba zdůraznit, že obecné soudy základní právo stěžovatelek na spravedlivý proces v projednávané věci neporušily, neboť se řádně zabývaly všemi ve věci provedenými důkazy, a svá rozhodnutí řádně (srozumitelně a rozumně) odůvodnily.
17. Pouze pro úplnost je pak možno dodat, že z ústavní stížnosti nevyplývá, které materiální základní právo mělo být napadenými soudními rozhodnutími zasaženo; je totiž zřejmé, že vlastnické právo (bez dalšího) těmito rozhodnutími porušeno být nemohlo, neboť napadená soudní rozhodnutí - i když stěžovatelkám nepříznivá - nemají žádný vliv na existenci jejich restitučních nároků.
18. Stěžovatelkám se tak porušení jimi dovolávaných ustanovení Listiny doložit nepodařilo. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelek mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu