ECLI:CZ:US:2016:2.US.3811.16.1
sp. zn. II. ÚS 3811/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Zahuty, advokáta se sídlem Brno, Veveří 365/46, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2016 č. j. 4 To 341/2016-905 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. června 2016 č. j. 89 T 25/2016-886, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. listopadu 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. června 2016 č. j. 89 T 25/2016-886 byla podle §151 odst. 2 a 3 trestního řádu přiznána stěžovateli jako ustanovenému obhájci v trestním řízení odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 20 812 Kč (výrok I). Zároveň mu nebyl přiznán zbytek jím požadované částky, jenž činil 2 178 Kč (výrok II). Jeho stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 20. září 2016 č. j. 4 To 341/2016-905.
3. Stěžovatel jako ustanovený obhájce podal v rámci výkonu obhajoby dvě stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V této souvislosti navrhl, aby mu byla přiznána odměna za tři úkony právní služby, čemuž sice obecné soudy napadenými usneseními vyhověly, podle §11 odst. 3 ve spojení s §11 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), mu však přiznaly jen polovinu požadované částky, tj. 600 Kč za každý úkon. Tyto úkony neměly být učiněny ve věci samé, v důsledku čehož je podle odvolacího soudu nebylo možné podřadit pod žádný z úkonů uvedených v §11 odst. 1 advokátního tarifu.
4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s uvedeným hodnocením jeho nároku na odměnu, když správně měly být jím provedené úkony posouzeny právě podle §11 odst. 1 advokátního tarifu. Toto ustanovení neobsahuje taxativní výčet úkonů právní služby, za které vzniká nárok na mimosmluvní odměnu v plné výši, jak nesprávně uvedl odvolací soud. Stejný nárok totiž vzniká podle §11 odst. 3 advokátního tarifu i u jiných úkonů výslovně neuvedených v odstavcích 1 nebo 2, jestliže jsou svou povahou a účelem nejbližší některému z úkonu obsažených právě v odstavci 1. V tomto případě byla stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání opravným prostředkem ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Uvedeným usnesením byl vymezen skutek, pro který lze vést trestní stíhání a od něhož se odvíjí další postup v řízení, včetně následného meritorního rozhodnutí. Zahájení trestního stíhání tedy nepředstavuje pouhé "doprovodné" řízení či řízení o předběžné otázce ve smyslu §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu. Vyhovění předmětné stížnosti by mělo navíc za následek zastavení trestního stíhání, jemuž nelze upřít meritorní důsledky. Závěr, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání je nutno považovat za "celý úkon", má plynout i z ustálené rozhodovací praxe. Stěžovatel konkrétně poukazuje na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2007 sp. zn. 3 To 273/2007 (publikované v Bulletinu advokacie č. 7-8/2007, str. 74-75).
5. Přestože předmět sporu je spíše bagatelní, Ústavní soud by se podle stěžovatele měl k uvedené otázce vyjádřit, a to s ohledem na její zjevný judikatorní přesah. Výklad provedený obecnými soudy má vykazovat znaky svévole a přepjatého formalismu, když navíc napadená usnesení nejsou řádně odůvodněna.
II.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předně konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu stěžovatele; jeho ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené náležitosti. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vyjádřil názor, že rozhodnutí, jejichž předmětem je bagatelní částka, vzhledem k zanedbatelnosti jimi způsobeného zásahu do subjektivních práv obvykle nemohou založit porušení ústavně zaručených práv a svobod. Výjimku lze připustit pouze v případech extrémních pochybení obecného soudu, zejména jsou-li dotčeny základní principy, na nichž je založen spravedlivý proces [srov. např. usnesení ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) nebo nález ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307)]. Obdobná kritéria ústavněprávního přezkumu se standardně uplatní i v případech, kdy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů soudního řízení [srov. např. nález ze dne 3. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 536/06 (N 64/49 SbNU 9) nebo nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)].
10. V projednávané věci lze podle názoru Ústavního soudu přisvědčit tvrzení stěžovatele, že na výčet obsažený v §11 odst. 1 advokátního tarifu nejde s ohledem na §11 odst. 3 advokátního tarifu nahlížet jako na výčet taxativní. Z hlediska rozhodnutí odvolacího soudu byl ovšem rozhodující jiný závěr, a to, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání není úkonem ve věci samé, pročež ji nelze podřadit pod prvně uvedené ustanovení. Tento závěr, byť nebyl podrobně rozveden, byl z odůvodnění zřejmý, o čemž svědčí i skutečnost, že jej stěžovatel výslovně rozporuje. Ústavnímu soudu nicméně nepřísluší posuzovat jeho správnost, neboť jde o otázku výkladu podústavního. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je podstatné pouze to, že předmětný závěr nepředstavuje extrémní vybočení z obecně akceptovatelných standardů pro zjišťování skutkového základu sporu a jeho právní posouzení, a tudíž ani vybočení ze zásad spravedlivého procesu, plynoucích zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny. I kdyby přitom bylo možné konstatovat jeho nesprávnost - k čemuž Ústavní soud na tomto místě nezaujímá žádné stanovisko - vzhledem k bagatelnosti částky, o kterou jde, by ani takovéto zjištění zásadně nemohlo odůvodnit závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
11. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu