ECLI:CZ:US:2016:2.US.3826.13.1
sp. zn. II. ÚS 3826/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jany Zemanové, zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem, sídlem Tyršova 521, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2013 č. j. 8 As 125/2012-54 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. září 2012 č. j. 10 A 70/2011-133, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces, garantované ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Českých Budějovicích rubrikovaným usnesením dle ustanovení §68 písm. e) ve spojení s ustanovením §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního jako nepřípustnou odmítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala zrušení trestního nálezu Okresního národního výboru v Milevsku ze dne 9. prosince 1948 (ve spojení s výměrem Krajského národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 15. září 1949), kterým byl stěžovatelčin dědeček - František Kyrián - odsouzen pro provinění proti národní cti ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, k sedmi měsícům vězení a k peněžité pokutě ve výši 110 000 Kčs. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť ji neshledal důvodnou.
3. Stěžovatelka se svojí žalobou snažila domoci očištění jména svého prarodiče a vydání jeho majetku, jenž mu byl právě v návaznosti na trestní nález Okresního národního výboru v Milevsku ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století - dle jejího mínění nespravedlivě - zabaven.
4. Krajský soud se v napadeném usnesení zabýval otázkou, zda lze předmětnou žalobou přezkoumat správní rozhodnutí vydané v letech 1948 a 1949, přičemž dospěl k závěru, že to možné není, neboť taková kompetence soudům vznikla až novelou občanského soudního řádu - zákonem č. 519/1991 Sb. - s účinností od 1. ledna 1992. Krajský soud tedy dovodil, že pokud by napadená rozhodnutí národních výborů přezkoumal, porušil by svou pravomoc. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem právní názor krajského soudu aproboval.
5. Stěžovatelka však s tímto právním názorem správních soudů nesouhlasí a odvolává se na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. července 2011 sp. zn. IV. ÚS 1993/11, jímž byla její ústavní stížnost odmítnuta (jako předčasná) s tím, že se může bránit žalobou ve správním soudnictví; postup soudů v projednávané věci proto považuje za rozporný s výše uvedenými ustanoveními ústavního pořádku. V této souvislosti stěžovatelka navíc zdůrazňuje, že správními soudy zvolená interpretace aplikovaných právních norem jí znemožňuje očistit dobré jméno své rodiny a užívat její majetek [a to ve zjevném rozporu se závěry přijatými v nálezech sp. zn. III. ÚS 225/96 (N 18/7 SbNU 123), IV. ÚS 32/95 (N 76/4 SbNU 231) a IV. ÚS 738/01 (N 91/30 SbNU 375)].
6. Nadto stěžovatelka namítá, že v dané věci podala jedinou žalobu, a to proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství (jímž nebyla povolena obnova řízení), krajský soud ovšem toto její podání - dle názoru stěžovatelky nedůvodně - rozdělil na tři různá řízení, čímž jí znemožnil efektivně hájit svá práva, a navíc svým postupem založil možnost, že jedno z řízení bude v budoucnu zastaveno z důvodu překážky litispendence. Porušení svých základních práv konečně spatřuje stěžovatelka rovněž v tom, že krajský soud nevyhověl její žádosti o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce ve smyslu ustanovení §35 odst. 8 soudního řádu správního.
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Zjevně neopodstatněným je přitom i takové podání, ve kterém stěžovatelka vznáší pouze takové námitky, se kterými se soudy v předchozím řízení již řádně vypořádaly, tedy za předpokladu, že tak učinily ústavně konformním způsobem.
9. V daném případě je zjevné, že stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení totožné námitky, jež předtím vznesla již ve své kasační stížnosti, a se kterými se Nejvyšší správní soud bezezbytku vypořádal. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou argumentaci, na jejímž základě by se byť jen pokusila s odůvodněním Nejvyššího správního soudu věcně polemizovat.
10. Namítá-li stěžovatelka, že pravomoc správních soudů k přezkumu jí napadených rozhodnutí národních výborů z let 1948 a 1949 byla "založena" usnesením sp. zn. IV. ÚS 1993/11, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka mohla (měla) před podáním ústavní stížnosti využít k obraně svých práv správní žalobu, postačí v návaznosti na bod [14] odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu připomenout, že v uvedeném usnesení Ústavního soudu vyjádřený právní názor se netýkal (přímo) inkriminovaných rozhodnutí národních výborů, nýbrž toliko rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 13. 6. 2011 č. j. 101154/2011-MZE-13302. Tvrzení stěžovatelky, že Ústavní soud v odkazovaném usnesení dovodil možnost napadnout předmětná rozhodnutí národních výborů správní žalobou, proto není případné.
11. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku dále řádně vypořádal s otázkou, proč není možné domáhat se zrušení rozhodnutí národních výborů z let 1948 a 1949 (viz body [18] - [20] napadeného rozsudku), a rovněž tak s otázkou, jakým způsobem se může stěžovatelka domáhat ochrany svých tvrzených práv (ve smyslu jí dovolávaných nálezů Ústavního soudu, uvedených výše v bodu 5. - viz body [21] - [22] rozsudku), a konečně i s námitkami zpochybňujícími postup soudu první instance, na jehož základě došlo k rozdělení řízení o stěžovatelčině správní žalobě, respektive zpochybňující jeho rozhodnutí, na jehož základě jí neustanovil zástupce (viz body [23] - [25] odůvodnění rozsudku).
12. Dle názoru Ústavního soudu proto postačí zdůraznit, že na odkazovaných částech odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. na způsobu, jakým se tento soud vypořádal se stěžovatelčinými námitkami, ústavněprávní deficity neshledává.
13. Jelikož podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že je jí v důsledku postupu a rozhodnutí správních soudů znemožněno užívat rodinný majetek (majetek zabavený protiprávně jejímu dědečkovi), je závěrem vhodné na tomto místě ocitovat z bodu [22] napadeného rozsudku, s nímž se Ústavní soud plně ztotožňuje a ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval: "[...] z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka, resp. její matka, již v minulosti neúspěšně vedla restituční řízení. Jednotlivá rozhodnutí vydaná správními orgány v těchto řízeních byla za splnění příslušných podmínek přezkoumatelná podle tehdejších procesních předpisů. Řízení podle soudního řádu správního vedená před správními soudy nemají sloužit k tomu, aby se jejich prostřednictvím žalobci domáhali jakékoli nápravy tvrzených nespravedlností vůči neurčité skupině povinných subjektů, ale k ochraně konkrétních veřejných subjektivních práv konkrétní osoby před protiprávní činností konkrétního správního orgánu v příslušném typu soudního řízení. Nejvyšší správní soud doplňuje, že pokud se stěžovatelka domnívá, že jí nadále svědčí vlastnické právo k majetku po Františku Kyriánovi a toto právo dosud nezaniklo, je na ní, aby se sama rozhodla, zda se bude svého nároku domáhat dostupnými zákonnými prostředky. Prostřednictvím žaloby na zrušení rozhodnutí z roku 1948 a 1949 to ovšem možné není."
14. Z výše uvedených důvodů je tak namístě již pouze zdůraznit, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy nepodařilo prokázat, přičemž okolnost, že se se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost její ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelku nevyzýval k odstranění formální vady podání spočívající v nepřiložení kopie napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť toto rozhodnutí měl k dispozici na webových stránkách jmenovaného soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu