ECLI:CZ:US:2016:2.US.3845.15.1
sp. zn. II. ÚS 3845/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Semeráka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Černého 517/13, 182 00 Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 46 A 90/2015-25, spojené s návrhem na zrušení §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 29. 12. 2015, doplněné podáním ze dne 22. 2. 2016, domáhá zrušení výroku č. II v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla na základě žaloby stěžovatele výrokem I. uložena Městskému úřadu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav povinnost, aby ve lhůtě 45 dnů od právní moci rozsudku rozhodl ve věci jím vedené pod sp. zn. 152-48404/2014. Výrokem II. nebylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel s výrokem o náhradě nákladů řízení zásadně nesouhlasí a je toho názoru, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv na vlastnictví majetku a řádné soudní řízení. Ve své ústavní stížnosti vychází stěžovatel z toho, že podle ustanovení §60 odst. 1 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
V předmětné věci odůvodnil krajský soud výrok o nákladech řízení ustanovením §60 odst. 7 s. ř. s., podle kterého jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává (v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud sice v dané souvislosti odkazuje na §60 odst. 8 s. ř. s., zjevně však měl na mysli postup podle §60 odst. 7 s. ř. s.).
Uvedený postup zdůvodnil krajský soud v napadeném rozhodnutí tím, že zasílání nevyplněného formuláře plné moci v řízení před správním orgánem představuje ze strany žalobce (stěžovatele) případ sofistikované procesní obstrukce, jejímž účelem je dosažení zániku přestupkové odpovědnosti v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty podle §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění. Krajský soud k tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že uvedené vyplývá jak ze skutkových okolností řešených v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 10 As 203/2014-48, a ze dne 31. 10. 2014, č. j. 8 As 119/2014-34, kde totožného postupu téhož zmocněnce (který zastupoval stěžovatele i v nyní posuzované věci) bylo následně využíváno ke zpochybnění existence plné moci, tak i z použití obdobné strategie dalšími zmocněnci, jako např. v případech řešených rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2014, č. j. 9 As 162/2014-31, ze dne 7. 8. 2014, č. j. 10 As 151/2014-33 nebo ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014-26. Procesní strategii žalobce (stěžovatele) a její zneužívající povahu krajský soud v napadeném rozhodnutí zhodnotil jako okolnost zvláštního zřetele hodnou, která odůvodňuje nepřiznání náhrady nákladů řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížností namítá, že Krajský soud v Praze shora uvedeným postupem označil bez důkazů postup stěžovatele za obstrukční, avšak stěžovatel tvrdí, že se bránil nečinnosti správního orgánu a netuší, jaká by v tom mohla být obstrukce. Pokud zmocněnec stěžovatele něco činil v jiných správních řízeních, tak to nemůže být kladeno k tíži stěžovatele v nyní posuzované věci. Krajský soud tak v podstatě trestá stěžovatele za činnost jeho zmocněnce ve správních řízeních týkajících se jiných věcí, přičemž není vůbec postaveno najisto, zda zmocněnec stěžovatele činil v nyní posuzované věci nějaké obstrukce, neboť odkaz na judikáty Nejvyššího správního soudu bez vysvětlení nestačí.
Stěžovatel společně s ústavní stížností navrhuje, aby bylo zrušeno ust. §104 odst. 2 s. ř. s., které vylučuje podání kasační stížnosti proti rozhodnutí o nákladech řízení. Uvedený návrh zdůvodňuje tím, že právo vlastnit majetek by mělo podléhat řádnému přezkumu a úlohou Ústavního soudu by nemělo být, aby se zabýval námitkami proti nepřiznání náhrady nákladů řízení.
II.
Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení s. ř. s. ze strany krajského soudu byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry krajského soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).
Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že krajský soud v dané věci aplikoval ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s., které odůvodnil způsobem, s nímž stěžovatel zásadně nesouhlasí. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že příslušný soud rozvedl své myšlenkové pochody, které ho k aplikaci daného ustanovení vedly. Krajský soud vyšel ve své podstatě z toho, že stěžovatel využívá svého procesního postupu ve věci k účelnému protahování správního řízení. Odkázal přitom na další případy, kdy zmocněnec stěžovatele zvolil prakticky stejný postup. V tomto kontextu nelze samotné podání žaloby na průtahy vnímat jako prostředek, jímž chce stěžovatel urychlit správní řízení. Důvodem je především ta skutečnost, že z vyjádření žalovaného provedeného před krajským soudem vyplývá, že tento považuje ve věci vydaný příkaz za pravomocný a řízení pravomocně ukončené, což by mělo pro stěžovatele zásadní negativní dopad (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1224/15 ze dne 12. 5. 2015).
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že i přes to, že proti nákladům řízení není v dané věci přípustná kasační stížnost, z vyžádaného spisu krajského soudu nevyplývá, že by byl stěžovateli ze strany krajského soudu poskytnut procesní prostor pro vyjádření se stran aplikace ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. Tuto skutečnost je třeba krajskému soudu vytknout. Ústavní soud však již v minulosti dovodil, že ne každé porušení práva představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, které mohou mít vliv na konečné posouzení věci. Jinými slovy řečeno, je třeba se zabývat tím, zda v tom kterém případě skutečně došlo k zásahu do základních práv a svobod v materiálním slova smyslu a zda by případná kasace napadeného rozhodnutí vedla nebo alespoň potencionálně mohla vést k nápravě věci. Domáhá-li se stěžovatel kasace nákladového výroku II., nutno konstatovat, že s ohledem na předmět řízení nelze očekávat, že nepřiznání nákladů řízení by pro stěžovatele znamenalo tak intenzivní zásah do jeho práv, že by bylo lze hovořit o zásahu do jeho ústavně zaručených práv (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/13 ze dne 21. 11. 2013).
V souvislosti s uvedeným závěrem Ústavní soud zohlednil i to, že se v dané věci jednalo o řízení před soudem prvního stupně a co do provedených úkonů nebylo nikterak náročné. Tomu by odpovídaly také přiznané náklady soudního řízení, jež by dosahovaly, i se zaplaceným soudním poplatkem, částky blízké částce bagatelní.
Za těchto okolností nelze proto hodnotit nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli jako neopodstatněné, které by znamenalo zásah do jeho vlastnického práva, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by nepřiznáním nákladů řízení došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu