ECLI:CZ:US:2016:2.US.3883.16.1
sp. zn. II. ÚS 3883/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, směřující proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 26. 4. 2016, č. j. 1 Nc 2415/2015-129, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 2016, č. j. 6 Co 1286/2016-157, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou podáním ze dne 13. 7. 2016, a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů nezletilých synů V. a I., jehož rodiči jsou stěžovatel a L. K. (matka).
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Písku ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.z.ř.s.") zamítl návrh stěžovatele na změnu kolizního opatrovníka nezletilých synů v předmětném řízení, kterým byl na základě usnesení okresního soudu ze dne 26. 8. 2015, č. j. 1 Nc 2415/2015-19, jmenován Městský úřad v Písku, coby orgán sociálně-právní ochrany dětí ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Stěžovatel se svým návrhem domáhal změny kolizního opatrovníka, a to z toho důvodu, že jednak dostatečně nehájí zájmy nezletilé M. (dcery matky z předchozího vztahu), když nijak nereaguje na jeho upozornění stran závažných pochybení matky při výkonu její rodičovské odpovědnosti ke své nezletilé dceři, jednak podjatost kolizního opatrovníka, jež měla spočívat ve "falešné kolegialitě" s matkou nezletilých dětí, která sama vykonává práci sociální pracovnice, tedy obdobnou práci jako ustanovený kolizní opatrovník. Okresní soud tyto námitky neshledal důvodnými, když konstatoval, že "opatrovník plní řádně své povinnosti, prováděl šetření v místě bydlišť obou rodičů a měl běžnou součinnost se soudem i s účastníky řízení tak, jak je to potřebné v rámci celého dokazování."
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž opětovně namítal, že kolizní opatrovník nijak nereflektoval jím tvrzené skutečnosti ohledně závažných pochybení matky při výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilé dceři a nejednal v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), přičemž okresní soud pochybil, pokud tyto okolnosti nevzal do úvahy a postup kolizního opatrovníka řádně nepřezkoumal (v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1244/15 ze dne 23. 12. 2015, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). Krajský soud je nicméně ústavní stížností rovněž napadeným usnesením neshledal důvodné a citované usnesení okresního soudu potvrdil jako věcně správné (ve smyslu §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění svého usnesení krajský soud konstatoval, že "opatrovník účastníka je v řízení jeho zástupcem na základě rozhodnutí soudu a je povinen vykonávat procesní práva účastníka řízení a plnit jeho profesní povinnosti v souladu se zájmy zastupovaného účastníka řízení. V řízení ve věcech péče o nezletilé děti rozhoduje soud, který je povinen své rozhodnutí přijmout v souladu se zákonem, aniž by byl vázán nejen názory účastníků, ale i jejich zástupce nebo opatrovníka." Krajský soud při posouzení odvolacích námitek stěžovatele vycházel z obsahu opatrovnického spisu a dospěl k závěru, že "stejně jako soud prvého stupně nemá pochybnost o tom, že by soudem ustanovený opatrovník neplnil řádně výkon funkce opatrovníka, tedy řádně nehájil zájem a blaho nezletilých dětí, o něž v tomto řízení jde. (...). Odvolací soud nezjistil ze spisu žádných pochybení opatrovníka ani soudu, když zdůrazňuje, že opatrovník hájí zájmy nezletilých dětí bez ohledu na stanoviska obou rodičů."
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a ve své argumentaci, kterou obdobným způsobem předestřel již v odvolání, na základě konkrétních skutkových tvrzení opětovně poukazuje na nedostatky a selhání v jednání kolizního opatrovníka, při němž má hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte. S odkazem na citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1244/15 je stěžovatel toho názoru, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, pokud tyto okolnosti dostatečně nezohlednily a jednání kolizního opatrovníka v tomto směru řádně nepřezkoumaly, ačkoliv je patrné, že kolizní opatrovník jednal v rozporu se zákonem a není schopen dostatečně hájit nejlepší zájem nezletilé dcery.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (v posuzovaném případě v řízení o návrhu na změnu kolizního opatrovníka, resp. odvolání stěžovatele), a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel nicméně Ústavní soud staví právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny kolizního opatrovníka v daném řízení o úpravě výchovných poměrů ve vztahu k nezletilým dětem vedeném před obecnými soudy, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
7. Ústavní soud nicméně po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími obecných soudů a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod zpochybňovat výše rekapitulované závěry, v nichž obecné soudy neshledaly důvodnými námitky stěžovatele ohledně nezbytné změny ustanoveného kolizního opatrovníka nezletilých dětí. Z odůvodnění napadených usnesení obecných soudů se totiž podává, že zejména krajský soud (na rozdíl od velmi kusého odůvodnění usnesení okresního soudu) při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotil přiléhavě, když stěžovatelem namítané konkrétní jednání kolizního opatrovníka hodnotil s přihlédnutím ke specifickému postavení kolizního opatrovníka v řízeních týkajících se výchovných poměrů nezletilých dětí, přičemž dospěl k závěru, že v daném případě žádné pochybení neshledal.
8. Stěžovatel ostatně Ústavnímu soudu ani nepředložil žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základních práv dokládaly. Za ústavněprávní argumentaci přitom nelze považovat výčet jednotlivých článků Ústavy či Listiny, resp. pouhé závěrečné konstatování, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti totiž představuje spíše souhrn skutkových tvrzení, jež ovšem mají povýtce relevanci jen pro samotné meritorní rozhodování v daném řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, a nesouhlasných námitek vůči právním závěrům obecných soudů ohledně odmítnutí návrhu na změnu kolizního opatrovníka, v nichž nadto stěžovatel dle Ústavního soudu směšuje různé aspekty činnosti (a z nich vyplývající odlišná práva a povinností) orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Na straně jedné vystupuje v pozici správního úřadu, jehož činnost je upravena citovaným zákonem č. 359/1999 Sb. a jehož úkolem je mimo jiné (v nejlepším zájmu nezletilého dítěte) kontrolovat, zda jsou řádně vykonávána a nikoliv zneužívána práva plynoucí z rodičovské odpovědnosti (§6), na straně druhé vystupuje v pozici ustanoveného kolizního opatrovníka, tj. jako zástupce účastníka řízení se stejnými právy a povinnostmi jako mají ostatní účastníci řízení. Koneckonců nezohlednění těchto hledisek bylo také důvodem, proč Ústavní soud ve věci rozhodnuté citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 1244/15 přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů, které se odmítly důkladněji zabývat stěžovatelem namítanou podjatostí kolizního opatrovníka coby účastníka řízení, ačkoliv to bylo jejich povinností. Jak již bylo výše zdůrazněno, v nyní projednávaném případě tomu tak ovšem nebylo.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu