ECLI:CZ:US:2016:2.US.389.16.1
sp. zn. II. ÚS 389/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., t. č. Věznice Horní Slavkov, právně zastoupeného Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem Divadelní 3/a, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2014 č. j. 4 T 11/2014-825, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 10 To 4/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 č. j. 8 Tdo 1228/2015-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 2. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným ze zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 3 trestního zákoníku k odnětí svobody v trvání 6 roků, kdy podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze podle §256 trestního řádu zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině, skutková zjištění soudů nemají oporu v provedeném dokazování a v řízení nebyly respektovány základní zásady trestního řízení a princip rovnosti zbraní. Soudy braly v úvahu skutečnosti, které z důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo a zároveň pomíjely jiné rozhodné skutečnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch.
4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
8. Výrok o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Neprovedení dalších navrhovaných důkazů pak řádně odůvodnily. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
9. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu