ECLI:CZ:US:2016:2.US.3890.14.1
sp. zn. II. ÚS 3890/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města Domažlice, sídlem náměstí Míru 1, Domažlice, zastoupeného Mgr. Jiřinou Endrštovou, advokátkou, sídlem Poštovní 18, Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. října 2014 č. j. 13 Co 109/2014-100, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, a obce Babylon, sídlem Babylon 27, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 10. 2014 č. j. 13 Co 109/2014-100, kterým krajský soud změnil prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 1. 2014 č. j. 3 C 91/2013-8 tak, že (na rozdíl od okresního soudu) návrh žalobkyně obce Babylon, aby bylo určeno, že obec Babylon je vlastníkem pozemků v katastrálním území Babylon (stavebních parcel č. A1, č. A2, č. A3, č. A4, č. A5, č. A6, č. A7, č. A8, č. A9, č. A10, č. A11 a č. A12, a pozemkových parcel č. B1, č. B2, č. B3, č. B4, č. B5, č. B6, č. B7, č. B8 a č. B9), zamítl. Výrokem II. pak krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků (tedy ani stěžovatel jako žalovaný) nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Právě proti tomuto výroku II o nákladech řízení stěžovatel směřuje svoji ústavní stížnost.
2. Jak uvádí, byl účastníkem řízení, v němž se obec Babylon jakožto žalobkyně proti němu jakožto žalovanému domáhala určení vlastnického práva k výše označeným pozemkům v katastrálním území Babylon, a to s poukazem na vydržení vlastnického práva. Stěžovatel však v řízení tvrdil, že předmětné nemovitosti nejsou ve vlastnictví ani obce Babylon, ani stěžovatele města Domažlice (byť jsou na město Domažlice nesprávně vedeny v katastru nemovitostí), nýbrž jsou ve vlastnictví státu - České republiky. V tomto směru odvolací soud stěžovateli přisvědčil, když zjistil, že stěžovatel již v devadesátých letech požadoval po nynější žalobkyni nájemné za předmětné nemovitosti, a poté, co obec Babylon odmítla uzavření nájemní smlouvy s odkazem na pochybnosti o tom, zda je stěžovatel skutečně vlastníkem daných nemovitostí (byť byl takto zapsán v katastru), podal žalobu (proti nynější žalobkyni) na určení, která měla potvrdit, že tímto vlastníkem stěžovatel je. Tato žaloba však byla zamítnuta, když okresní soud naopak ve svém tehdejším rozsudku ze dne 15. 6. 1999 č. j. 3 C 141/96-66, který nabyl právní moci dne 29. 7. 1999, dospěl k závěru, že město Domažlice není vlastníkem předmětných nemovitostí. Krajský soud tedy návrhu žalobkyně nevyhověl, když shledal absenci dobré víry žalobkyně jakožto podmínky nezbytné pro vydržené daných nemovitostí Tato dobrá víra totiž nemohla být založena někdejším rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 6. 1999 č. j. 3 C 141/1996-66, který se žalobkyně snažila interpretovat ve svůj prospěch, neboť ani z jeho odůvodnění nevyplývá, že by tehdy soud obec Babylon považoval za vlastníka pozemků, naopak toto odůvodnění svědčí ve prospěch takového právního názoru, že vlastníkem nemovitostí byl a nadále je stát.
3. Potud stěžovatel se závěry krajského soudu plně souhlasí. Neztotožňuje se však s tím, že krajský soud ve věci aplikoval §150 občanského soudního řádu, dle kterého soud nemusí výjimečně zcela nebo zčásti přiznat náhradu nákladů řízení, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Krajský soud takové důvody shledal v té okolnosti případu, že stěžovateli (žalovanému) je známo, že není vlastníkem předmětných pozemků a ačkoliv o neexistenci jeho vlastnického práva bylo pravomocně rozhodnuto již dne 29. 7. 1999, neučinil žádné kroky k tomu, aby uvedl do souladu skutečný právní stav, to jest vlastnictví České republiky k předmětným pozemkům, se stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Stěžovatel však upozorňuje, že uvedený rozsudek byl znám i žalobkyni, když podávala žalobu, přičemž stěžovatel se v daném řízení aktivně bránil žalobě proto, že mu šlo o ochranu zájmů státu, neboť se nehodlal podílet na tom, aby svojí pasivitou ve sporu umožnil prosazení toho, aby obec Babylon byla na úkor státu zapsána jako vlastník sporných pozemků. Stěžovatel není tím, kdo by spor s obcí Babylon vyvolal. Prohlašuje, že vlastnictví státu k nemovitostem rozhodně jakkoliv nezpochybňuje, a to právě na rozdíl od obce Babylon, která tak činí. Odvolací soud odůvodňuje nepřiznání náhrady nákladů řízení v podstatě poukazem na nesprávné jednání stěžovatele vůči třetí osobě - státu. Takovéto nesprávné jednání, tedy že je mu přinejmenším od roku 1999 známo, že je v katastru nemovitostí zapsán neoprávněně jako vlastník předmětných nemovitostí, a že nic neučinil k nápravě takovéhoto nesouladu, stěžovatel nepopírá. Přiznává, že v tomto směru mohl být iniciativnější. Ovšem stát je třetí osobou, která ve sporu vůbec nevystupovala. Za těchto okolností se stěžovatel domnívá, že mu náhrada nákladů řízení měla být přiznána. Z procesního hlediska bylo nadto její nepřiznání překvapivé, když z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu.
4. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí ve výroku II. zrušil.
II.
5. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
6. Krajský soud uvedl, že o náhradě nákladů řízení i před soudem prvního stupně rozhodoval v souladu s §224 odst. 2 občanského soudního řádu. Úspěšnému stěžovateli sice náleželo právo na náhradu nákladů řízení dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu, ale toto právo mu odvolací soud odepřel při aplikaci §150 občanského soudního řádu. Před vyhlášením rozhodnutí odvolací soud nesdělil stěžovateli, že hodlá aplikovat §150 občanského soudního řádu, ale svým rozhodnutím neměnil rozhodnutí soudu prvního stupně, které by stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení přiznávalo, přičemž k aplikaci §150 občanského soudního řádu přistoupil na základě skutkových okolností spolehlivě zjištěných v řízení před soudy obou stupňů, takže případné vyjádření stěžovatele by na rozhodnutí odvolacího soudu nemělo vliv.
7. Byť řízení bylo zahájeno až v roce 2013 a stěžovatel byl v řízení úspěšný, soud vzal v úvahu, že se jedná o pokračování sporu vzniklého mezi účastníky již v polovině 90. let minulého století, když pozemky, které byly předmětem řízení, a jež jsou v katastru nemovitostí zapsány ve vlastnictví stěžovatele, tvoří s dalšími pozemky ve vlastnictví žalobce (obce Babylon) jeden funkční celek - autokemp, který se nachází v katastru žalobkyně a o jehož vlastnictví má žalobkyně zájem. Stěžovatel, ačkoliv není vlastníkem pozemků, požadoval po žalobkyni uzavření nájemní smlouvy k těmto pozemkům, přičemž tento spor mezi účastníky vyústil v řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 C 141/96, v němž bylo v roce 1999 rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem pozemků. Jelikož tímto rozsudkem ale byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení vlastnictví, na základě tohoto rozsudku nedošlo k zápisu vlastnictví skutečného vlastníka - České republiky - do katastru nemovitostí. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení, které skončilo napadeným rozsudkem odvolacího soudu, hájil zájmy státu, neboť svým nesouhlasným postojem s podanou žalobou bránil tomu, aby fakticky umožnil změnu údajů o vlastnictví v katastru nemovitostí k tíži státu, odvolací soud ve svém rozhodnutí zohlednil, že stěžovatel od roku 1999 až do současnosti neučinil žádné kroky k tomu, aby skutečný vlastník, to jest stát, obnovil své panství nad věcí a byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. Z těchto důvodů se krajský soud domnívá, že ústavní stížnost není důvodná.
8. Vedlejší účastník sdělil, že se zcela ztotožňuje s právním názorem krajského soudu vyjádřeným v napadeném rozhodnutí. Stěžovatel sám sebe vykresluje coby ochránce zájmů České republiky, když zdůrazňuje, že bez jeho přičinění by bylo fakticky vlastnické právo ke sporným pozemkům České republice odňato. Realitou však zůstává, že je již 16 let zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník sporných pozemků, přestože je sám přesvědčen o tom, že není jejich vlastníkem a nadto se domnívá, že ví, kdo jím ve skutečnosti je. Skutečného vlastníka tak v důsledku krátí v jeho právech po celých 16 let, které uplynuly od právní moci rozhodnutí okresního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení jeho vlastnického práva ke sporným pozemkům. Po celou tuto dobu vystupuje vůči třetím osobám jako vlastník těchto pozemků a neučiní žádné kroky k tomu, aby byl zápis v katastru nemovitostí změněn. Pokud by stěžovatel nebyl po 16 let stran zápisu v katastru nemovitostí nečinný, nebyl by ani vystaven žalobě vedlejšího účastníka (či jakékoliv jiné osoby) na určení vlastnického práva. Vedlejší účastník se tak domnívá, že rozhodnutím krajského soudu nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
9. Dle §48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud dále požádal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Plzeň o vyjádření zda jsou mu známy nějaké poznatky týkající se předmětu ústavní stížnosti. V odpovědi mu bylo sděleno, že předmětné pozemky byly zapsány do vlastnického práva města Domažlice na základě zápisu o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí ze dne 9. 6. 1993, který byl uzavřen mezi Komunálními službami s. p. Domažlice jako předávajícím a městem Domažlice jako přejímajícím. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových není nic známo o stěžovatelem uváděném nesouladu mezi skutečným právním stavem předmětných nemovitostí a stavem zapsaným v katastru nemovitostí a za dobu existence ÚZSVM (to jest od 1. 7. 2002) nebyly městem Domažlice ani kýmkoliv jiným ke zhojení takovéhoto tvrzeného stavu činěny žádné kroky.
10. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Krajský soud užití §150 občanského soudního řádu řádně odůvodnil, a Ústavní soud má jeho argumentaci za zcela přesvědčivou. Jeví se, že stěžovatel by se nikdy nestal žalovaným v daném sporu, pokud by byl býval dlouhá léta, a to zcela vědomě, nezanedbával řešení nesouladu stavu zapsaného v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem. Vznik svých nákladů na dané řízení si tedy stěžovatel především způsobil sám svojí vlastní laxností. Přesvědčivé není ani tvrzení stěžovatele, že by mu mělo být přičteno k dobru, že obec Babylon zpochybňuje vlastnictví státu, zatímco stěžovatel vynakládá prostředky na ochranu práv tohoto třetího subjektu. Nutno uvážit, že obec Babylon se snažila domoci určení vlastnického práva k daným nemovitostem, ovšem učinila tak k tomu běžným právem předpokládaným postupem - soudní žalobou. Volbu žalovaného v žalobě přitom v řízení podložila konkrétní právní úvahou, že žalován má být ten, kdo je zapsán v katastru. Naopak stěžoval, ač prohlašuje, že si nečiní na předmětné nemovitosti jakýkoliv nárok, a plně uznává jejich vlastnictví státem, ve skutečnosti právě sám do tohoto vlastnictví nestandardně zasahuje tím, že je na sebe dlouhodobě nechává vést v katastru nemovitostí, ač takový zápis je (dle zmiňovaného rozsudku okresního soudu ze dne 15. 6. 1999, ale i vlastních slov stěžovatele) nesprávný. Ústavní soud se nemůže ubránit pochybnostem, zda stěžovatel myslí své tvrzení, že mu jde především o ochranu vlastnického práva státu, zcela vážně. Pokud by tomu totiž tak bylo, bezpochyby by se snažil především právě o nápravu předmětného nesouladu právního stavu a stavu podle katastru nemovitostí, který je mu znám již přinejmenším od roku 1999. V tomto směru však neučinil nic, a ani v ústavní stížnosti nezmiňuje, že by vůbec něco činit hodlal, byť žalobou podanou žalobkyní v roce 2013 mu byl problematický stav údajů v katastru nemovitostí opět připomenut. Mimochodem jak si Ústavní soud ověřil, dané nemovitosti jsou vedeny v katastru nemovitostí jako vlastnictví stěžovatele do současnosti.
14. Co se týče tvrzené překvapivosti výroku o nákladech řízení, možno připomenout, že Ústavní soud v minulosti v tomto směru vzneseným námitkám vskutku v některých případech vyhověl. To například ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1593/15, ve kterém uvedl, "že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na spravedlivý proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku." Na straně druhé je však z rozhodovací činnosti Ústavního soudu zároveň zřejmé, že ústavní stížnosti týkající se překvapivosti aplikace §150 občanského soudního řádu posuzuje individuálně. Skutečnost, že odvolací soud výslovně nevyzve účastníka k vyjádření k eventuálnímu uplatnění moderačního práva dle §150 občanského soudního řádu, ještě sama o sobě bez dalšího nepředstavuje důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud naopak vždy v konkrétním případě zvažuje, zda uplatnění moderačního práva bylo možno předpokládat a intenzitu případného vybočení z mezí ústavnosti (srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2062/15, III. ÚS 1061/15, I. ÚS 916/15, IV. ÚS 3328/14, dostupná na www.nalus.usoud.cz).
15. V projednávané věci Ústavní soud nemůže stěžovatelově námitce překvapivosti přisvědčit. Za prvé nutno znovu připomenout, že odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení řádně a přesvědčivě odůvodnil. Zásada kontradiktornosti vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení, a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. V tomto směru však nutno upozornit, že skutkové okolnosti související s historií celého sporu, na kterých krajský soud své rozhodnutí o nákladech řízení založil, byly rozebírány i v rámci rozhodování o samotném žalovaném nároku, a takto opakovaně diskutovány v rámci celého soudního sporu. Stěžovatel tedy mohl předpokládat, že stejné okolnosti mohou hrát roli i ve vztahu k výroku o nákladech řízení. Z obsahu ústavní stížnosti kromě toho ani nevyplývá nic zásadního, co by chtěl stěžovatel k uplatnění moderačního práva před odvolacím soudem namítnout. Oproti situaci řešené v již zmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1593/15 si pak lze povšimnout ještě toho rozdílu, že v nynější věci případnou aplikaci moderačního práva (pro případ neúspěchu ve sporu) žalobkyně obec Babylon před odvolacím soudem navrhla.
16. Ze všech těchto důvodů má Ústavní soud za to, že postup odvolacího soudu, jenž stěžovateli výslovně nesdělil, že zvažuje aplikaci §150 občanského soudního řádu, v dané věci nepředstavuje porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu