ECLI:CZ:US:2016:2.US.3897.16.1
sp. zn. II. ÚS 3897/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. K., zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016, č. j. Nco 130/2016-977, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu elektronicky dne 24. 11. 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel s ústavní stížností spojil i návrh na odložení vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí vrchního soudu podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Napadeným usnesením vrchní soud rozhodoval o námitce podjatosti, vznesené v odvolacím řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 83 Co 308/2015 (předmětem řízení byla úprava výchovných poměrů nezletilého dítěte, jeho otcem je stěžovatel a matkou Z. Š.). Vrchní soud o této námitce rozhodl tak, že "soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci jsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí ve (výše citované) věci." Současně danou věc přikázal k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Vrchní soud shledal naplnění okolností předvídaných v ustanovení §14 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") (poměr k účastníkům) ve skutečnosti, že jak stěžovatel, tak i matka nezletilého v minulosti působili na krajském soudu jako čekatelé, resp. stěžovatel později jako asistent soudce. Tuto skutečnost podle názoru vrchního soudu "nelze podceňovat a bagatelizovat prostým kolegiálním vztahem (který jinak nemůže být obecně chápán jako vztah vyvolávající pochybnosti o nepodjatosti soudce - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1791/2000) za situace, kdy někteří soudci přiznávají nejen bližší vztah k matce či (stěžovateli), ale i to, že mají k dispozici mimoprocesní poznatky o předmětu "sporu"." Byť tedy vrchní soud nezpochybnil "schopnosti těch soudců krajského soudu, u nichž vztah k matce či (stěžovateli) nepřekročil hranici prostého kolegiálního vztahu, věc projednat a rozhodnout nestranně, má však současně za to, že přiznaný přátelský vztah některých jiných soudců krajského soudu k matce či otci nezletilé může navenek vzbuzovat dojem ovlivnění úsudku těchto soudců, resp. každého ze soudců krajského soudu o projednávané věci."
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedeným závěrem nesouhlasí a obsáhle s ním polemizuje, přičemž znovu poukazuje na okolnosti, jež dle jeho názoru vznesenou námitku podjatosti činí nedůvodnou. Ve vztahu k namítanému porušení svého práva na spravedlivý proces uvádí, že vrchní soud při posouzení otázky podjatosti dostatečně nevážil skutečnost, že zde absentuje jakýkoliv vztah, jenž by u všech soudců překračoval rámec pracovního kolegiálního vztahu, který dle judikatury Nejvyššího soudu nepředstavuje důvod podjatosti soudců.
4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V tomto ohledu dospěl k závěru, že nyní projednávaná ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný, nicméně jedná se o návrh nepřípustný.
5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jinými slovy, tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud zasahuje v těchto případech výjimečně jen proti rozhodnutím, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl sto odstranit porušení základních práv stěžovatelů.
6. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno konstatovat, že ačkoliv je toto usnesení pro příslušný krajský soud i pro účastníky řízení závazné, stěžovateli, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí jemu nepříznivé bylo vydáno soudcem (senátem) k tomu nepříslušným, nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnil později v průběhu meritorního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce v civilním řízení soudním definitivně vyřešena. Podle ustanovení §16b o. s. ř. totiž rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti není dotčeno mimo jiné ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř, tzn. že stěžovatel může své námitky uplatnit jako důvod žaloby pro zmatečnost proti pravomocnému rozhodnutí prvoinstančního nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno.
7. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť tento má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh toliko nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 207/16; III. ÚS 3309/13; II. ÚS 2815/09; II. ÚS 57/07; II. ÚS 565/06).
8. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
9. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj