ECLI:CZ:US:2016:2.US.3910.16.1
sp. zn. II. ÚS 3910/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavel K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 6. 2016, č. j. 15 T 86/2015-322, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2016, č. j. 4 To 318/2016-337, za účasti Okresního soudu v Hodoníně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocně skončené rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 15 T 86/2015-263, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 4 To 67/2016. V tomto řízení byl stěžovatel uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 a 2, zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), přečinu soulože mezi příbuznými podle §188 a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že okresní soud řádně nezjistil a nevyhodnotil písemnosti Jany K. (jedná se o pseudonym), jeho druhé dcery, které sama předložila, a také její výslech, když tato svědkyně v původním řízení využila svého práva nevypovídat, což však nyní vysvětlila tím, že nechtěla poškodit svou sestru Pavlu (jedná se o pseudonym). Obecné soudy pochybily rovněž v tom, že dostatečně nevyhodnotily vztah mezi oběma sestrami a možnou motivaci poškozené ublížit stěžovateli. Soudy též neprovedly revizi psychologického posudku a nenechaly vypracovat psychiatrický posudek poškozené a neumožnily tak řádné zjištění a prověření jejího stavu a nevyčerpaly všechny možnosti pro zjištění, zda stěžovatel není křivě obviněn.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil soud totiž stěžovatelovy argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení sp. zn. III. ÚS 969/13 ze dne 8. 8. 2013; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z napadených rozhodnutí se přitom podává, že v konfrontaci s uvedenými kritérii plně obstojí.
6. Z jejich odůvodnění se totiž podává, že obecné soudy provedly některé z nově navržených důkazů (listiny, předložené Janou K., a také její výslech), přičemž po jejich zhodnocení dospěly k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Jejich závěry jsou přitom řádně odůvodněné, kdy se nalézací soud také dostatečně vypořádal s tím, zdali by tyto nové důkazy mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině v původním řízení. Takto okresní soud výslovně uvedl, že svědkyně Jana K. nebyla novým svědkem, protože v původním řízení odmítla vypovídat, byť si byla vědoma, z čeho byl její otec obviněn a že její sestra odešla ke své matce. Proto okresní soud po výslechu této svědkyně dospěl k závěru, že vypověděla pouze domněnky o tom, že si poškozená vše vymyslela. Tato svědkyně je ostatně na stěžovatele značně fixovaná, a to i v souvislosti s koněm, kterého jí stěžovatel koupil. Rovněž z předložených listin neplyne žádný konkrétní návrh či postup vedoucí ke spáchání předmětných trestných činů. Jak uvedl krajský soud, jejich obsah totiž ani částečně nesouvisí s právní kvalifikací skutku, za který byl stěžovatel odsouzen. Krajský soud rovněž připomenul závěry nalézacího řízení, že poškozená podání trestního oznámení vůči svému otci odkládala.
7. Za dané situace proto krajský soud případně konstatoval, že skutečnosti a důkazy, na které stěžovatel poukazoval, sice byly soudu dříve neznámé, avšak nejedná se o takové důkazy, jež by byly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, neboť tato vina byla prokázána uceleným řetězcem důkazů (viz zejména výpověď poškozené, obsah SMS zpráv, závěry znaleckého posudku, výpověď svědkyně Š. Petrové). Ústavní soud přitom - pamětliv svého shora popsaného postavení ve vztahu k obecným soudům - nemá důvod učiněné skutkové a právní závěry vyslovené v této konkrétní věci jakkoliv přehodnocovat. Podstatné z hlediska ústavnosti napadených rozhodnutí je totiž to, že jsou řádně, logicky a přesvědčivě odůvodněna a obecné soudy se nedopustily ani takových excesů, jakými je např. tzv. opomenutý důkaz anebo extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Argumentace stěžovatele tak není ničím jiným nežli snahou zvrátit pro něj nepříznivý výsledek předchozího trestního řízení, což však samozřejmě nepožívá ústavní ochrany.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu