ECLI:CZ:US:2016:2.US.412.16.1
sp. zn. II. ÚS 412/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Sladkovského 13, Kolín IV, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2015, č. j. 10 As 195/2015-32, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatele podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2015, č. j. 45 A 9/2014-214, pro nezaplacení soudního poplatku.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje průběh předchozího řízení a ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu toliko tvrdí, že je protizákonné a porušuje čl. 37 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť úkolem ustanoveného zástupce by bylo pouhé sepsání námitek stěžovatele.
3. Ústavní soud považuje zprvu za důležité zmínit, že se nezabýval žádostí stěžovatele o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek, neboť žádné řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům (§62 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není ani pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. V případě stěžovatele je přitom Ústavní soud nucen konstatovat, že již z obsahu ústavní stížnosti je zcela zřejmá její neopodstatněnost, neboť vedle popisu dosavadního řízení obsahuje toliko výčet a citace ustanovení Ústavy, Listiny a občanského soudního řádu, jež měla být postupem obecných soudů údajně porušena; žádné konkrétní - a odůvodněné - ústavněprávně relevantní námitky, však stěžovatel nevznáší.
6. Proto Ústavní soud pouze konstatuje, že důvodem zastavení řízení napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo nezaplacení soudního poplatku k výzvě soudu, takže argumentace stěžovatele vedená v tom směru, že nebylo důvodné mu ustanovovat zástupce, je zcela irelevantní.
7. Podle ustanovení §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má návrh na zahájení řízení obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává. Je nepochybné, že zákon o Ústavním soudu nabádá stěžovatele, aby v ústavní stížnosti uvedl dostatečně konkrétní skutečnosti, o něž svou ústavní stížnost opírá, včetně toho, v čem konkrétně měl neústavní zásah do jeho základních práv spočívat nebo jaká ustanovení zákona měla být konkrétně porušena. Ústavní soud k těmto náležitostem ústavní stížnosti již dříve uvedl [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)], že výčet ustanovení Listiny, která měla být podle přesvědčení stěžovatele porušena, nelze považovat za ústavně právně relevantní argumentaci. Ústavní soud není sice vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. §34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 o. s. ř.].
8. Zároveň Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku (vady) ústavní stížnosti. Ústavní soud je totiž toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby vždy v každém individuálním řízení vyzýval stěžovatele k odstranění vad, jestliže již dříve ve věci stejného stěžovatele na povinnost adekvátního odůvodnění ústavní stížnosti upozornil (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2124/13 ze dne 15. 8. 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2107/14 ze dne 8. 6. 2014). Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že zásah do ústavních práv stěžovatele musí být náležitě skutkově a právně odůvodněn, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučování pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým. Navíc, v nyní projednávaném případě je stěžovatel řádně zastoupen advokátem, tedy profesionálem způsobilým poskytovat odpovídající právní pomoc.
9. Poněvadž stěžovatel ve své ústavní stížnosti nedostál povinnosti náležitě tvrdit a odůvodnit zásah do jeho základních práv a svobod, když nijak nevyložil, v čem konkrétně shledává protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, a ani Ústavní soud sám neshledal žádnou indicii, z níž by mohl usuzovat na přinejmenším podezření na porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu