ECLI:CZ:US:2016:2.US.471.16.1
sp. zn. II. ÚS 471/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve věznici Valdice, P. S. 1/A 107, právně zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem Svornosti 2, Havířov - Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2015 č. j. 1 To 90/2015-1243 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2015 č. j. 30 T 4/2012-1231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měl být zkrácen na svých ústavně zaručených právech, garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností zjistil Ústavní soud, že usnesením krajského soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu trestního řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2013 č. j. 30 T 4/2012-845 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2013 č. j. 1 To 31/2013-971. Proti zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, jež byla napadeným usnesení vrchního soudu zamítnuta.
3. Obecné soudy zamítly návrh na obnovu řízení s odůvodněním, že důvody pro obnovu řízení nebyly naplněny, neboť stěžovatel v návrhu neuvedl takové skutečnosti či důkazy, jež má na mysli §278 odst. 1 tr. řádu, na jejichž základě by mohlo dojít k povolení obnovy pravomocně skončeného řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že u veřejného zasedání ve věci návrhu na povolení obnovy řízení navrhl vypracování nového znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a z oboru toxikologie, neboť sám stěžovatel na vypracování znaleckého posudku nemá finanční prostředky. Soud jeho návrh zamítl. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti trvá na právním názoru, že senáty krajského soudu v původním trestním řízení, jakož i v řízení o povolení obnovy řízení, byly nesprávně obsazeny. Stěžovatel si je sice vědom toho, že tento názor je v rozporu s dlouhodobou soudní praxí, avšak pokud je tato praxe chybná a koliduje s Ústavou, nemůže to být argument proti jeho názoru.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81, článek 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení. Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud považuje za dostatečné odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, přičemž zejména v otázce nesprávného složení senátů, jež stěžovatel zřejmě pokládá za podstatu své ústavní stížnosti, se mu jeví výklad provedený oběma soudy jako dostatečný a vyčerpávající.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu