ECLI:CZ:US:2016:2.US.494.16.1
sp. zn. II. ÚS 494/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Benešové, zastoupena JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2012, č. j. 139 ICm 2205/2012-67, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, č. j. 102 VSPH 217/2013-96, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 29 ICdo 50/2014-126, za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 12. 2. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka v ní tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, a proto se domáhá jejich zrušení. Argumentuje rovněž porušením čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), k čemuž však musí Ústavní soud již na tomto místě poznamenat, že tato ustanovení neupravují základní práva, nýbrž organizační principy činnosti soudů.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 11. 2012, č. j. 139 ICm 2205/2012-67, bylo určeno, že darovací smlouva o převodu blíže specifikovaných nemovitostí ze dne 9. 7. 2010 uzavřená mezi stěžovatelkou a Františkem Loudou (otec stěžovatelky) je neúčinná (výrok I.), darovací smlouva o převodu nemovitostí ze dne 11. 8. 2010 mezi stěžovatelkou a Františkem Loudou je neúčinná (výrok II.), stěžovatelka je povinna vydat do majetkové podstaty dlužníka Františka Loudy v insolvenční věci projednávané Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 4679/2011 plnění přijatá jako dar ze smluv uvedených ve výroku I. a II., a pokud to není možné, tak poskytnout rovnocennou náhradu (výrok III.). Soud konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.)
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který shora citovaným rozsudkem ze dne 7. 11. 2013 tento rozsudek krajského soudu potvrdil co do výroku I., II. a IV. V bodě výroku III. rozsudku krajského soudu vrchní soud tento výrok zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu v Domažlicích. Okresní soud v Domažlicích nicméně následně vyslovil usnesením ze dne 8. 2. 2016, č. j. 5C 23/2016-56, svou místní nepříslušnost (výrok I.), a zároveň postoupil věc Okresnímu soudu v Klatovech (výrok II.)
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odmítnuto, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř." anebo "občanský soudní řád")
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl nejprve k závěru, že tato představuje částečně nepřípustný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
6. Částečně nepřípustná je ústavní stížnost stěžovatele předně v tom rozsahu, míří-li proti výroku II. napadeného rozsudku vrchního soudu (tzn. míří-li proti výroku II. rozsudku vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto, že se výrok III. rozsudku krajského soudu zrušuje a věc se postupuje Okresnímu soudu v Domažlicích, a to ve věci povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění přijatá od dlužníka darovacími smlouvami z 9. 7. 2010 a 11. 8. 2010). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy totiž tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
7. Není tedy možné ve věci nepravomocně skončené podat ústavní stížnost k Ústavnímu soudu a v uvedeném rozsahu proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.
8. Ústavní soud se dále zabýval přípustností zbylých částí ústavní stížnosti. K tomu je třeba především uvést, že dle citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže ze strany stěžovatele nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práv. Mezi takovéto procesní prostředky je počítán i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
9. Ústavní soud přitom již ve své dřívější judikatuře vyjádřil názor (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 941/15 ze dne 8. 9. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu spočívající v nesprávném právním posouzení. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné dle ustanovení §237 občanského soudního řádu.
10. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci nejsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím krajského a vrchního soudu naplněny, neboť před jejím podáním stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí nabízí právní řád k ochraně jejích práv, když proti citovaným rozhodnutím obecných soudů sice formálně brojila dovoláním podaným dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, nicméně učinila tak způsobem, který Nejvyššímu soudu prakticky znemožnil se jím (případně) zabývat meritorně. Právě s ohledem na materiální obsah pojmu subsidiarity je totiž nutno uvést, že pod opakovaně traktovaným vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práva není možno chápat jakékoliv formálně podané dovolání, nýbrž takové dovolání, které je podáno v souladu se zákonem tak, aby byly splněny podmínky řízení a aby se jím Nejvyšší soud vůbec mohl zabývat.
11. Jak nicméně plyne z usnesení Nejvyššího soudu napadeného nyní projednávanou ústavní stížností, stěžovatelka v dovolání nikterak nevymezila jeho přípustnost (resp. se o to ani nepokusila) a dovolací soud nadto konstatoval, že napadená rozhodnutí plně odpovídají jeho konkrétně označené prejudikatuře, z níž zejména plyne, že k naplnění skutkové podstaty ustanovení §240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, nýbrž pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku, resp. že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku. Pokud byl v daném případě úkon učiněn ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá.
12. Ve shodě se závěry Nejvyššího soudu má Ústavní soud za to, že takto pojaté dovolání skutečně nemohlo být shledáno přípustným. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto ve vztahu k napadeným rozhodnutím krajského a vrchního soudu nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (podobně srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015). Za této situace je totiž třeba poukázat na ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 cit. zákona je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne.
13. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není proto formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (viz také shora usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13).
14. Ve vztahu k nyní napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní stížnost prakticky postrádá jakoukoliv - natož ústavněprávní - argumentaci, na jejímž základě by mohl Ústavní soud dospět k závěru o její důvodnosti. Stěžovatelka totiž ve vztahu k Nejvyššímu soudu neuvedla žádnou konkrétní námitku, za kterou samozřejmě nelze považovat např. větu, že všechny soudy si počínaly tak, jak to zákon zakazuje, resp. že jednání všech soudů nelze považovat za správné a ani spravedlivé.
15. Protože Ústavní soud je toho názoru, že odůvodnění dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je s ohledem na jeho obsah dostačující, napadeným usnesením Nejvyššího soudu nedošlo k porušení stěžovatelových namítaných základních práv a svobod a tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu