ECLI:CZ:US:2016:2.US.510.16.1
sp. zn. II. ÚS 510/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Starého, zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, se sídlem Bubenská 1477/1, 170 00 Praha 7, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2015, č. j. 5 Co 93/2015-36, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž v jeho rámci došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), a rovněž bylo zasaženo do práva na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníků ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále bylo porušeno právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) a právo na pokojné užívání majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny).
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. října 2015, č. j. 5 Co 93/2015-36, změnil předchozí vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh navrhovatele (stěžovatele) na nařízení předběžného opatření spočívajícího v uložení povinnosti odpůrci (WALPESA, s. r. o.) zdržet se užívání označení (MediCall VPN, Medipool, MediCall, MediCall Pacient, MediCall SMS, MediCall Pacient SMS, ProfiPool a FlexiPool) graficky vyobrazených ve výroku, jejichž je navrhovatel spoluautorem, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že navrhovatelem popisované jednání je jednáním porušujícím práva autora k autorskému dílu. Ve vztahu k označení MediCall, MediCall Pacient, MediCall SMS, MediCall Pacient SMS, ProfiPool a FlexiPool uvedl, že samotný navrhovatel netvrdil, že by odpůrce tato označení užíval. V této souvislosti konstatoval, že samotná hrozba možného užití těchto děl není tím, co osvědčuje potřebu úpravy vztahů mezi účastníky ve smyslu §75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ve vztahu k označení MediCall VPN a MediPool odvolací soud uvedl, že jsou odpůrcem užívána minimálně od 1. června 2014, tedy po dobu více než 1 roku před datem podání návrhu. V tomto směru uzavřel, že pokud k tvrzenému zásahu do práv spoluautora dochází po takovou delší dobu, nelze mít za splněnou naléhavost potřeby úpravy vztahů mezi účastníky ve smyslu §75c o. s. ř.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že k odvolání odpůrce změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by stěžovateli toto odvolání doručil. Ačkoliv stěžovatel připouští, že řízení o nařízení předběžného opatření není řízením ve věci samé, základní rysy s ním má společné. Podle stěžovatele měl soud povinnost doručit mu odvolání protistrany, aby na ně mohl reagovat. V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že podmínky vhodnosti a účelnosti vyplývající z §210 odst. 1 o. s. ř. byly splněny. Podle stěžovatele nemůže soud postupovat libovolně, ale musí tyto okolnosti pečlivě zvažovat. Stěžovateli tak byla postupem odvolacího soudu odepřena možnost vyjádřit se k důkazům předkládaným odvolatelem, což má rovněž za následek porušení ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69), z něhož vyplývá, že vydání předběžného opatření odvolacím soudem k odvolání žalobce bez toho, aby se žalovaný měl možnost k tomuto návrhu vyjádřit, je nepřípustné. Stěžovatel dále namítá porušení práva na zákonného soudce, které spatřuje v tom, že předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Roman Horáček, Ph. D., který rozhodnutí podepisoval, v době podání návrhu předsedou senátu nebyl, ale byl pouze jeho členem. Podle názoru stěžovatele je pro určení soudce rozhodující stav v době podání návrhu. Stěžovatel konečně namítá porušení práva na pokojené užívání majetku. Vyslovuje přesvědčení, že předběžné opatření je možné vydat i v situaci, kdy k jednání ještě nedochází, ale toto nebezpečí hrozí. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu ohledně absence naléhavosti potřeby úpravy zatímních poměrů.
III.
4. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že jde-li o předběžná opatření, jejich přezkum zcela nevylučuje, byť mají prozatímní povahu a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, když za určitých okolností mohou zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. V rámci naznačeného přezkumu nicméně Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ale přezkoumává pouze to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud tak toliko zkoumá, zda rozhodnutí má zákonný podklad [čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny], zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba současně zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
6. Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření, kdy soud může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků (§75c odst. 3 o. s. ř.), se tedy zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci, která je předmětem řízení.
7. V dané věci stěžovatel mj. namítá, že mu nebylo doručeno odvolání protistrany, z čehož vyvozuje porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tuto námitku nesdílí. Je zřejmé, že řízení o předběžných opatřeních, jak již bylo naznačeno výše, z pohledu procesních záruk poskytovaných účastníkům řízení nedosahuje kvalit řízení ve věci samé. Je to zejména z toho důvodu, že se má jednat o prozatímní, dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Z tohoto důvodu se ani nároky aplikované v řízeních týkajících se věci samé na řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. K tomu je možno poznamenat, že soud pravidelně rozhoduje o návrhu na nařízení předběžného opatření bez toho, že by dal prostor účastníkům odlišným od navrhovatele, jedinými podklady pro jeho rozhodnutí jsou návrh a listiny k návrhu předložené. Tuto charakteristiku lze vztáhnout i na situaci opačnou, kdy se v prvním stupni neúspěšný účastník brání proti pro něj nepříznivému rozhodnutí opravným prostředkem. V rámci rozhodování o předběžném opatření se jedná toliko o posouzení podmínek nutných pro jeho nařízení. Z charakteru předběžného opatření rovněž vyplývá, že i o odvolání je třeba rozhodnout co nejdříve, tedy nečekat, až se vyjádří ostatní účastníci a jsou provedeny s tím související administrativní kroky.
8. Z výše uvedeného lze dospět k závěru, že pokud se o předběžném opatření rozhoduje u soudu prvního stupně, aniž by o něm byla protistrana informována, není důvod postupovat v odvolacím řízení jinak. Pokud totiž i pro odvolací řízení platí limitované lhůty pro vydání rozhodnutí, nevzniká ani časový prostor pro případné zasílání odvolání protistraně. Stávající situace je přitom odlišná od stěžovatelem uváděných závěrů vyplývajících z výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09. V uvedeném nálezu se jednalo o situaci, kdy protistrana vůbec (tzn. ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolacím řízení) nedostala prostor se k návrhu vyjádřit (bylo tedy rozhodnuto zcela bez její účasti, což považoval Ústavní soud za rozporné s principem rovnosti účastníků). V nyní projednávané věci však řízení inicioval sám stěžovatel a uvedl v něm argumenty, pro které mělo být předběžné opatření nařízeno. Přestože nemohl reagovat na odvolání protistrany, jeho tvrzení byla obsažena již v samotném návrhu, což lze s ohledem na charakter řízení o předběžném opatření akceptovat. Jak totiž bylo řečeno v citovaném nálezu, ze zásady rovnosti účastníků řízení nelze vyvozovat abstraktní postulát, že všichni účastníci řízení musí v každém okamžiku řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem. V této souvislosti je třeba si nadto uvědomit, že odvolací soud nesmí, v případech, kdy je podáno odvolání proti meritornímu rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření (tedy je-li návrh zamítnut nebo je-li předběžné opatření nařízeno), přihlížet k jiným skutečnostem a důkazům, než k těm, k nimž přihlížel soud prvního stupně (srov. §75c odst. 4 o. s. ř.).
9. Ústavní soud rovněž nesdílí námitku stěžovatele, že bylo porušeno právo na zákonného soudce. V pouhé skutečnosti, že v průběhu řízení došlo ke změně v předsednictví senátu, ovšem za situace, kdy obsazení senátu zůstalo po celou dobu řízení stejné, nelze spatřovat porušení práva na zákonného soudce. Čl. 38 odst. 1 Listiny nelze vykládat takto široce. Navíc, jak se podává z databáze Ministerstva spravedlnosti dostupné na http://infosoud.justice.cz/, bylo řízení u Vrchního soudu v Praze zahájeno dne 8. října 2015, tj. v době, kdy již byl i podle v té době platného rozvrhu práce předsedou senátu právě JUDr. Roman Horáček, Ph. D.
10. Ve zbytku je ústavní stížnost pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů, jejichž přezkum Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží. Posuzování podmínek pro vydání či nevydání předběžného opatření je věcí obecných soudů a při tomto rozhodování musí soud zvažovat i zájmy protistrany; ochrana musí být poskytnuta jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči němuž má takové opatření směřovat. Ústavní soud neshledal, že by v dané věci postupoval odvolací soud svévolně či nepředvídatelně a v tomto směru nelze uvažovat o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r
předseda senátu