ECLI:CZ:US:2016:2.US.535.16.1
sp. zn. II. ÚS 535/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Špičkové, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, Praha 7, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 16 Co 315/2015-1126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 15. 2. 2016, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení městského soudu se podává, že jím městský soud jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrdil odvoláním stěžovatelky (povinné) napadené usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5 JUDr. J. Podkonického, Ph.D., ze dne 23. 6. 2015, č. j. 067 EX 2164/06-1097, kterým soudní exekutor v souladu s ustanovením §336j odst. 3 o. s. ř. udělil vydražiteli (M. Křížan) příklep v dražbě tam specifikovaných nemovitostí, prodávaných v souvislosti s exekučním řízením, vedeným proti stěžovatelce a dalším povinným (V. Špička a J. Roušal) za účelem vymožení pohledávky oprávněné (CASPER CONSULTING, a.s.) ve výši 4.974.805,16 Kč.
Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka jejím podáním domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení městského soudu, jímž bylo rozhodováno o jejím odvolání proti usnesení soudního exekutora o udělení příklepu v dražbě nemovitých věcí (ve smyslu §336j odst. 3 o. s. ř.), aniž by však proti němu nejprve podala dovolání k Nejvyššímu soudu, ačkoliv byla o této možnosti městským soudem řádně poučena. Tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil dotazem u soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5 JUDr. J. Podkonického, Ph.D., jehož prostřednictvím měla stěžovatelka předmětné dovolání podat, když mu bylo sděleno, že v rejstříku k exekutorskému spisu sp. zn. 067 EX 2164/06 žádné dovolání či jemu obdobné podání stěžovatelky neevidoval.
Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř., byť by se jednalo o "mimořádný opravný prostředek", který orgán, jenž o něm rozhoduje, může "odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená ustanovením §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jak se stěžovatelka v ústavní stížnosti mylně domnívá.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj