ECLI:CZ:US:2016:2.US.57.15.1
sp. zn. II. ÚS 57/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Kubíčka, zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, se sídlem třída kpt. Jaroše 10, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, č. j. 25 Cdo 2790/2013-267, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2013, č. j. 68 Co 513/2012-175, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. června 2012, č. j. 19 C 6/2010-110, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a JUDr. Milana Kocourka, zastoupeného JUDr. Jitkou Mothejzlíkovou, advokátkou, se sídlem Vodičkova 28, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a konečně pro porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") s tím, že soudy bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu.
2. Soudy v řízení o žalobě (které se týká tato ústavní stížnost), jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (rozhodce JUDr. Milan Kocourek - vedlejší účastník řízení) zaplacení částky ve výši 11,209.962,63 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, vyšly ze zjištění, že žalovaný vydal rozhodčí nález (ze dne 1. října 2007, sp. zn. RR 01/2007), jímž uložil žalobci povinnost zaplatit společnosti RADEX, s. r. o. částku 10,000.000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokutu za neuskutečnění prodeje nemovitosti blíže specifikované v tomto nálezu (dále jen "předmětná nemovitost"), který měl proběhnout v roce 2006, kde jako prodávající vystupoval žalobce, kupujícím byla společnost FISEP, s. r. o., a zprostředkovatelem prodeje byla společnost RADEX, s. r. o. Příčinou neuskutečnění prodeje předmětné nemovitosti mělo být dle názoru rozhodce porušení smluvních povinností na straně žalobce, když kupující (FISEP, s. r. o.) odstoupil od kupní smlouvy v okamžiku, kdy se dozvěděl, že předmětná nemovitost byla dotčena právy třetích osob [poté, co správce konkursní podstaty úpadce Elektromontážní závod - Odehnal, s. r. o., začal přezkoumávat neúčinnost převodu (prodeje) předmětné nemovitosti z roku 1999 z úpadce na žalobce]. Na základě tohoto rozhodčího nálezu uhradil žalobce společnosti RADEX, s. r. o., smluvní pokutu ve výši 10,000.000 Kč. Uvedený rozhodčí nález byl však posléze zrušen rozhodnutím soudu (k tomu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. června 2009, č. j. 21 C 303/2007-93, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2010, č. j. 23 Co 95/2010-150) s tím, že s ohledem na skutečnost, že předmětná nemovitost musela být vyloučena z konkursní podstaty z důvodu promlčení práva na uplatnění neúčinnosti právního úkonu (k tomu rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2008 sp. zn. 34 Cm 7/2007) a nebyl tedy důvod pro neuskutečnění jejího prodeje a odstoupení od smlouvy ze strany společnosti FISEP, s. r. o.; rozhodce tedy zavázal žalobce k plnění (smluvní pokutě), které je v rozporu s dobrými mravy, neboť v řízení vyšly najevo okolnosti, které nemohly být použity v rozhodčím řízení a které mohly pro žalobce přivodit příznivější výsledek [§31 písm. a) e), f) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 29. prosince 2011 (dále jen "zákon o rozhodčím řízení")]. Touto okolností bylo právě výše citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 34 Cm 7/2007, které v době rozhodování rozhodce nebylo známo, resp. k jeho vyhlášení došlo až poté, co rozhodce vydal rozhodčí nález.
3. V ústavní stížností napadených rozhodnutích se jedná primárně o otázku, zda je dána odpovědnost rozhodce za škodu vůči osobě, která byla rozhodčím nálezem zavázána k zaplacení smluvní pokuty, v situaci, kdy byl tento rozhodčí nález soudem později zrušen z důvodu jeho nezákonnosti. Soudy dovodily, že na danou věc se vztahují obecná pravidla o odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), která jsou ovšem limitovaná charakterem rozhodčího řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozsudku ze dne 21. října 2014, č. j. 25 Cdo 2790/2013-267, uvedl, že institut zrušení rozhodčího nálezu soudem není v rámci právního řádu chápán jako řádný opravný prostředek, nýbrž pouze jako přezkum toho, zda byly splněny podmínky pro delegaci soudní pravomoci soukromoprávnímu subjektu a splnění zásadních předpokladů jeho činnosti. K otázce, zda soud může v řízení o odpovědnosti rozhodce za škodu způsobenou rozhodčím nálezem, který byl následně soudem zrušen z důvodu uvedeného v §31 písm. f), resp. g) zákona o rozhodčím řízení, meritorně přezkoumávat postup rozhodce, a tudíž zjišťovat porušení právní povinnosti, v daném případě postup v rozporu s procesním právem a posouzení věci v rozporu s hmotným právem, jako otázku předběžnou, pokud samotný zákon o rozhodčím řízení s takovým důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu nepočítá, se Nejvyšší soud vyjádřil v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že zákon o rozhodčím řízení jako "lex specialis", neupravuje výslovně odpovědnost rozhodců, přichází v úvahu pouze obecná odpovědnost upravená v §420 obč. zák. K předpokladům této odpovědnosti patří porušení určité právní povinnosti, tedy protiprávní úkon, existence škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou, přičemž zavinění na straně škůdce se předpokládá (§420 odst. 3 obč. zák.). Dovolací soud uzavřel, že při posouzení nároku na náhradu škody uplatněného proti rozhodci sice nelze zcela vyloučit oprávnění soudu přezkoumat postup rozhodce v rozhodčím řízení, avšak odpovědnost rozhodce lze shledat pouze při naplnění předpokladů obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. a současně tehdy, jestliže protiprávní jednání rozhodce (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu) bezprostředně vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení, např. tehdy, jestliže nebyla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv nebo se procesním postupem rozhodce (rozhodčího soudu) jedna ze stran dostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě byl rozhodčí nález zrušen z důvodu uvedeného v §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. března 2012, tj. na základě závěru, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení, ztotožnil se Nejvyšší soud se závěrem odvolacího soudu, že za této situace se při rozhodování sporu stranami určený rozhodce nedopustil protiprávního jednání, jež by vedlo ke vzniku tvrzené škody.
II.
4. Stěžovatel v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejvyššímu soudu vytýká rozpornost jeho rozhodnutí, nelogičnost a svévolnost, jakož i značnou povrchnost. V této souvislosti podrobně rekapituluje obsah dovolacích námitek, k nimž se Nejvyšší soud dle názoru stěžovatele vyjádřil velmi spoře a nepřesvědčivě, anebo je vůbec neřešil. Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že odpovědnost rozhodce je možné shledat při naplnění předpokladů obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. a současně tehdy, jestliže protiprávní jednání rozhodce bezprostředně vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení. Nejvyšší soud ve finále odmítl přezkoumat zákonnost postupu rozhodce v rozhodčím řízení, neboť v důvodu, pro který byl jeho rozhodčí nález zrušen [§31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení ve znění do 31. března 2012)], nelze spatřovat protiprávní jednání rozhodce. V rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom chybí zdůvodnění, proč porušení povinnosti spočívající v povinnosti rozhodce aplikovat platné právo, není protiprávním jednáním. Dále stěžovatel namítá, že další důvod, pro který by byl rozhodčí nález zrušen, je procesní pochybení rozhodce, který nepřerušil rozhodčí řízení, ačkoliv tak z důvodu probíhajícího soudního sporu vyvolaného konkursem učinit měl. Za takové pochybení by rozhodce již odpovědnost nesl. Pro řízení o náhradě škody vůči rozhodci rovněž poukazuje na to, že rozhodce není osobou s výsadním postavením a nevztahuje se na něj žádná imunita, ve smyslu neodpovědnosti za své jednání, kterýžto závěr lze vyvozovat z odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel dále rozebírá různé absurdní důsledky, k nimž vede výklad odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospívá k závěru, že uvedené rozhodnutí vytváří nerovnost mezi účastníky řízení.
5. Stěžovatel rovněž podrobně popisuje skutkové okolnosti uzavření zprostředkovatelské smlouvy, důvody pro podání žaloby, oprávněnost svého nároku a celkové okolnosti vedoucí k rozhodčímu řízení, jakož i samotné rozhodčí řízení a argumenty v něm uplatňované a konečně i okolnosti, které vyústily v rozhodnutí Krajského soudu v Brně o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty. V souvislosti s rozhodčím řízením zdůrazňuje, že neporušil žádnou povinnost, pro kterou by mu mohla být uložena smluvní pokuta, která je navíc nepřiměřená a nemravná. Rozhodci opakovaně vytýká, že předložený spor nerozhodl v souladu s hmotným právem, což bylo jeho povinností. Dále rozebírá, jakým způsobem měl rozhodce postupovat, aby dostál svým povinnostem [podle stěžovatele měl zejména přerušit řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do doby, než bude rozhodnuto o incidenčním sporu (vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty) Krajským soudem v Brně].
6. Stěžovatel dále rozebírá problematiku a důsledky související se skutečností, že stěžovatel vystupoval v rozhodčím řízení jako spotřebitel. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171), z něhož vyplývá, že spotřebitel musí mít možnost domoci se efektivně své hmotněprávní ochrany a sjednání rozhodčí doložky nemůže otevřít prostor pro libovůli v rozhodování rozhodce, na kterou stěžovatel opakovaně upozorňuje. Soudům vytýká, že rezignovaly na ochranu stěžovatele jako spotřebitele, přičemž aprobovaly protiprávní jednání rozhodce. Věnuje se dále rozboru otázky, zda je odpovědnost rozhodce podmíněna zrušením rozhodčího nálezu. Zde vyslovuje přesvědčení, že tomu tak není a rozhodce by měl být odpovědný bez ohledu na eventuální zrušení rozhodčího nálezu. Podotýká, že důvody, pro které je možné rozhodčí nález zrušit, nelze ztotožnit s důvody, pro které je rozhodce odpovědný za způsobenou škodu podle §420 a násl. obč. zák. S ohledem na odůvodnění rozsudků, jimiž byl rozhodčí nález zrušen, stěžovatel konstatuje, že pokud by ve věci rozhodovaly soudy a nikoliv rozhodce, nikdy by mu nebyla uložena povinnost k zaplacení smluvní pokuty ve výši 10,000.000 Kč.
7. V další části ústavní stížnosti se pak stěžovatel věnuje otázce procesního charakteru, zda lze procesní vadu spočívající v tom, že v mezidobí od odročení jednání soudu prvního stupně za účelem vyhlášení rozsudku do okamžiku samotného vyhlášení bylo do spisu založeno zásadní vyjádření protistrany, jehož argumentaci soud prvního stupně použil, aniž by však toto vyjádření poskytl druhému účastníkovi, zhojit tím, že je toto vyjádření doručeno druhému účastníkovi až při jednání odvolacího soudu, s tím, že stanovisko obsažené v tomto vyjádření bylo způsobilé ovlivnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že tuto vadu nešlo zhojit prostřednictvím odvolacího soudu, ale bylo třeba, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání. V tomto postupu soudů spatřuje stěžovatel porušení rovnosti účastníků řízení [poukazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2003 sp zn. III. ÚS 202/03 (N 134/31 SbNU 193), či nález ze dne 10. června 2010 sp. zn. II. ÚS 2189/09 (N 124/57 SbNU 551) a další četnou judikaturu i Evropského soudu pro lidská práva týkající tzv. rovnosti zbraní]. Přestože dle názoru stěžovatele došlo výše uvedeným postupem k porušení práva na spravedlivý proces, navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nezrušil pouze z tohoto důvodu, neboť jejich zrušení by nevedlo ke vlastní změně rozhodnutí soudů.
8. Závěrem ústavní stížnosti pak stěžovatel polemizuje s náhradou nákladů řízení, která byla rovněž nesprávně vyřešena. Za nemravné a nespravedlivé považuje, že žalovanému jako advokátovi, v jehož možnostech je bránit se sám (bez pomoci dalšího advokáta) byla přiznána náhrada nákladů řízení, a to v řízení proti spotřebiteli, kterému způsobil značnou újmu svým protiprávním jednáním. Podle stěžovatele měly soudy aplikovat §150 o. s. ř., který by sloužil k odstranění nepřiměřené tvrdosti.
III.
9. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal vyjádření od účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení a od Obvodního soudu pro Prahu 3 příslušný spis.
10. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve vyjádření konstatoval, že stěžovatel převážně rozvíjí svoji představu o tom, jak mělo být ve věci rozhodnuto a opakuje již jednou v dovolání předestřené otázky, které ovšem nemohly být předmětem dovolacího přezkumu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na nich nespočívalo. Polemika stěžovatele s názorem, že předpokladem odpovědnosti rozhodce je zrušení nálezu, není přiléhavá již proto, že v případě stěžovatele byl rozhodčí nález zrušen a tedy případné nesplnění této podmínky nebylo důvodem neúspěchu žalobce v řízení. Z pohledu odpovědnosti za škodu není jejím předpokladem pouze protiprávní jednání, ale i vznik škody. Zrušení rozhodčího nálezu z procesních důvodů není postačujícím předpokladem pro náhradu škody, jestliže žádná škoda nevznikla (např. proto, že nálezem přiznané a zaplacené plnění mělo oporu v hmotném právu).
11. Městský soud v Praze uvedl, že rozhodoval v souladu s procesními předpisy a neporušil žádné z ústavně zaručených práv stěžovatele. Rovněž se vypořádal se stěžovatelovou odvolací argumentací.
12. Obvodní soud v Praze 3 jako účastník řízení odkázal na obsah spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí a vyslovil přesvědčení, že nedošlo k porušení práv stěžovatele.
13. Vedlejší účastník řízení zpochybňuje stěžovatelovy námitky. Podle vedlejšího účastníka stěžovatel v ústavní stížnosti namítá pouze to, že napadená rozhodnutí nejsou spravedlivá a nebyla podle jeho názoru vydána v souladu s platným hmotným právem. Vyslovuje přesvědčení, že v dané věci nenastala situace, která by umožňovala zásah Ústavního soudu.
14. Stěžovatel v rozsáhlé replice polemizuje zejména s vyjádřením vedlejšího účastníka řízení a Nejvyššího soudu. Ve vztahu k vyjádření Nejvyššího soudu opakovaně poukazuje ohledně odpovědnosti rozhodce na skutečnost, že Nejvyšší soud neaplikoval platné právo, nýbrž konstituoval právo neexistující, když neshledal předpoklady jeho odpovědnosti. Stěžovatel v replice dospívá k závěru o opaku, že předpoklady odpovědnosti rozhodce byly jednoznačně dány (rozhodčí nález byl zrušen, přičemž je irelevantní, že k tomu došlo z procesních důvodů).
15. Stěžovatel v replice rovněž velmi podrobně polemizuje s argumentací vedlejšího účastníka a následně ji zpochybňuje. Základem repliky je i v tomto případě zdůrazňování svévolné aplikace §420 obč. zák. obecnými soudy. Rovněž poukazuje na své postavení spotřebitele, přičemž neposkytnutí mu ochrany je v rozporu s již výše citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 2164/10. Poté rozebírá jednotlivá tvrzení vedlejšího účastníka a vyslovuje vlastní právní závěry (vesměs zcela opačného vyznění).
IV.
16. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
17. Ústavní soud úvodem předesílá, že ústavní stížnost je především polemikou se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Přestože lze některým argumentům stěžovatele přiznat logičnost a jistou oprávněnost, nemá tato skutečnost vliv na věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. V podstatě se totiž ze strany stěžovatele povětšinou nejedná o nic jiného než o zpochybňování právních závěrů obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
18. Stěžovatel velmi podrobně rozebírá pochybení, kterých se měl dopustit rozhodce, a proč by měl nést odpovědnost za své jednání. V tomto směru je možné odkázat především na rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho pasáže týkající se povinnosti stěžovatele primárně uplatnit nároky vůči osobě, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Touto osobou nebyl totiž rozhodce, nýbrž společnost RADEX, s. r. o., v jejíž prospěch byla smluvní pokuta stěžovatelem vyplacena. Tuto odpovědnost za bezdůvodné obohacení nelze bez dalšího přenášet na osobu rozhodce (byť z pohledu stěžovatele by takový postup v situaci, kdy bylo se společností RADEX, s. r. o., zahájeno insolvenční řízení, a to na základě návrhu stěžovatele, a následně prohlášen konkurs, byl jistě výhodnější). Stěžovatel se upozorňováním na pochybení rozhodce snaží dosáhnout změny náhledu na stávající věc. K tomu lze však podotknout, že rozhodčí řízení, třebaže bylo z pohledu stěžovatele příčinou, která vyvolala toto řízení o náhradě škody, není a ani nemůže být předmětem ústavněprávního přezkumu.
19. Z podkladů, které má Ústavní soud k dispozici, se podává, že na majetek stěžovatele byl sice oprávněnou společností RADEX, s. r. o., podán návrh na nařízení exekuce pro výkon rozhodčího nálezu (doručený Městskému soudu v Brně dne 18. října 2007), avšak stěžovatel ještě před samotným zahájením exekučního řízení (dne 16. října 2007) vymáhanou jistinu ve výši 10,000.000 Kč, jakož i náklady rozhodčího řízení uhradil, a proto v této části bylo exekuční řízení zastaveno. Tuto skutečnost zmiňuje Ústavní soud proto, že stěžovatel dobrovolné plnění odůvodňoval nepřijatelností hrozby exekuce jeho domu, ale za dané situace exekuce kvůli jistině vůbec neproběhla. I pokud by však byla exekuce nařízena, měl by stěžovatel v průběhu samotného exekučního řízení možnosti jak jejímu bezprostřednímu výkonu zabránit, a to např. návrhem na odklad exekuce podle §54 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud nikterak nehodlá nabádat účastníky řízení, aby se vyhýbali plnění svých povinností, avšak s ohledem na specifičnost daného případu a zejména jednoznačné přesvědčení stěžovatele o nesprávnosti rozhodčího nálezu, jakož i s ohledem na skutečnost, že stěžovatel bez většího prodlení inicioval řízení o zrušení rozhodčího nálezu, se víc než jindy v této souvislosti nabízí připomenutí zásady vigilantibus iura. Vzhledem k tomu, že stěžovatel zvolil dobrovolné plnění a nevyužil žádný z případných postupů, které se v rámci exekučního řízení za daného stavu k oddálení exekuce nabízely (a Ústavní soud nemůže apriori vyloučit, že stěžovatel by mohl být v tomto směru úspěšný), je poněkud opožděné a z pohledu Ústavního soudu i alibistické, domáhat se náhrady škody vzniklé v důsledku vlastní liknavosti po osobě, která její vznik přímo nezpůsobila.
20. Co se týče otázky soudního přezkumu rozhodčích nálezů, je možné připomenout např. nález Ústavní soudu ze dne 8. března 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441), v němž bylo mj. řečeno, že výčet důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu je taxativní a neobsahuje důvod spočívající v rozporu s hmotným právem nebo s veřejným pořádkem. Ústavní soud zde uzavřel, že otevření možnosti přezkumu rozhodčích nálezů soudem pro rozpor s hmotným právem je pochybné jak z pohledu výkladu důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu, tak z hlediska koncepčního. Možnost zrušení rozhodčího nálezu soudem podle §31 zákona o rozhodčím řízení tedy představuje pouze zpětnou kontrolu zaměřenou na řešení otázek, zda byly splněny základní podmínky pro to, aby byl spor v rozhodčím řízení projednán a autoritativně rozhodnut, a nikoli přezkum věcné správnosti rozhodnutí. Institut zrušení rozhodčího nálezu soudem tak není v rámci právního řádu chápán jako řádný opravný prostředek, nýbrž pouze jako přezkum toho, zda byly splněny podmínky pro delegaci soudní pravomoci soukromoprávnímu subjektu a splnění zásadních předpokladů jeho činnosti. Z uvedeného lze dospět ke konstrukci, kterou ve stávajícím ústavní stížností napadeném rozhodnutí zvolil Nejvyšší soud a podle níž odpovědnost rozhodce lze shledat pouze při naplnění předpokladů obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. a současně tehdy, jestliže protiprávní jednání rozhodce (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu) bezprostředně vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení, např. tehdy, jestliže některá strana rozhodčího řízení nedostala dostatečnou možnost k uplatnění svých procesních práv nebo v důsledku procesního postupu rozhodce vznikla nerovnost mezi jednotlivými stranami. V dané věci byl však rozhodčí nález zrušen nikoliv pro protiprávní jednání rozhodce ve smyslu porušení základních principů rozhodčího řízení, nýbrž v podstatě pro jeho odlišný (a jak se posléze ukázalo nesprávný) právní náhled na věc. Tato skutečnost (nesprávné právní posouzení věci) ovšem sama o sobě nemůže založit majetkovou odpovědnost rozhodce za takové vadné rozhodnutí. V tomto směru nemá Ústavní soud proti napadeným rozhodnutím z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
21. Rovněž stěžovatelova argumentace spotřebitelským charakterem vztahu, z něhož vzešla povinnost k úhradě smluvní pokuty, a z toho vyplývající povinnosti aplikovat závěry z nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10, jsou z pohledu nyní řešené věci irelevantní. Tyto námitky totiž měly svůj význam v rozhodčím řízení, popř. v následném exekučním řízení, avšak pro stávající řízení o nároku na náhradu škody uplatněné vůči rozhodci postrádají jakýkoliv smysl. Navíc nelze přehlédnout, že uvedený nález se primárně týkal otázky určitosti rozhodčích doložek, což však rovněž není předmětem ústavněprávního přezkumu ve stávající věci.
22. Ústavní soud nesdílí ani námitku procesního charakteru, že nelze zhojit vadu řízení spočívající v tom, že stěžovateli nebylo k dispozici vyjádření protistrany, které bylo zásadní pro rozhodování před soudem prvního stupně, přičemž tento nedostatek nemohl být napraven v řízení odvolacím. Ústavní soud při posuzování takových pochybení vychází z toho, že v civilních věcech není právo na několik opravných instancí ústavně zaručeno, a to ani Listinou ani Úmluvou, jakožto základní právo; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě [srov. např. usnesení ze dne 18. června 2002 sp. zn. III. ÚS 298/02 (U 18/26 SbNU 381)]. Proto zpravidla není v rozporu s právem na spravedlivý proces, resp. se zásadou rovnosti účastníků řízení, pokud se vyjádření protistrany dostane do dispozice druhého účastníka řízení až v dalším stadiu řízení. Podstatné pro zachování práva na spravedlivý proces totiž vždy je, aby měl účastník řízení reálnou možnost se k němu vyjádřit a eventuálně reagovat na argumentaci v něm obsaženou. Z tvrzení stěžovatele i z vyžádaného spisu se přitom podává, že stěžovateli tato možnost zůstala zachována a v odvolacím řízení ji rovněž využil.
23. Pokud stěžovatel namítal, že mu soudy uložily uhradit žalovanému náklady řízení a neaplikovaly na něj moderační právo ve smyslu §150 o. s. ř., pak přehlíží značnou zdrženlivost, s níž Ústavní soud přistupuje k otázkám náhrady nákladů řízení [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Tato zdrženlivost se uplatní o to více, měl-li by Ústavní soud obecnému soudu omezovat možnost uvážení, zda v tom kterém případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva naplněny [srov. k tomu například usnesení z 25. června 2015 sp. zn. III. ÚS 1183/15]. Ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti přesvědčivé argumenty pro aplikaci §150 o. s. ř. v jeho věci netvrdí, když v podstatě setrvává jen v rovině svého přesvědčení, že považuje za nemravné a nespravedlivé, aby byla žalovanému jako advokátovi, v jehož možnostech je bránit se sám (bez pomoci dalšího advokáta) přiznána náhrada nákladů řízení. Pro danou věc je podstatné, že soudy vyšly ze zásady procesního úspěchu ve věci a při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tedy aplikovaly §142 odst. 1 o. s. ř. Takový postup není v rozporu s právem na spravedlivý proces.
24. Co se týče dalších stěžovatelem zmiňovaných pochybení, nemůže Ústavní soud nepřipomenout zásadu, vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva, Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].
25. Ústavní soud závěrem a nad rámec výše uvedeného podotýká, že rovněž nemohl přehlédnout, že ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že úpadce společnost RADEX, s. r. o., neměla žádný majetek, a byl podán návrh na zrušení konkursu na tuto společnost pro nedostatek majetku, z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku (viz https://isir.justice.cz/) se podává, že důvodem pro zrušení konkursu nebylo, že by neměl úpadce žádný majetek, nýbrž skutečnost, že zde není žádný věřitel, když všechny pohledávky za majetkovou podstatou byly uspokojeny. Ke zrušení konkursu přitom došlo za situace, kdy stěžovatel svoji pohledávku ve výši 10,000.000 Kč, kterou měl za společností RADEX, s. r. o., z titulu bezdůvodného obohacení, postoupil za úplatu jejímu jednateli PhDr. Radomíru Redkovi. Pakliže stěžovatel nyní požaduje po rozhodci zaplacení náhrady škody ve stejné výši z titulu jeho odpovědnosti, přičemž není pochyb o tom, že stěžovatel jako postupitel za postoupení pohledávky obdržel úplatu (její výše není z dokumentů dostupných v rámci insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 6615/12 sice zřejmá, avšak je evidentní, že vzápětí poté došlo ke zrušení konkursu), jedná se o jednání, které může přinejmenším vzbuzovat určité pochybnosti stran úmyslu stěžovatele. To však Ústavnímu soudu nyní nepřísluší hodnotit.
26. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu