ECLI:CZ:US:2016:2.US.570.15.1
sp. zn. II. ÚS 570/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Brno, Hlinky 151/80, proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ve věci vedené pod sp. zn. KRPA-147861-11/TČ-2014-000095-ZST, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. února 2015, se stěžovatel domáhal, aby bylo Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, Službě kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, zakázáno pokračovat v porušování jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v provádění úkonů v řízení vedeném pod č. j. KRPA-147861-11/TČ-2014-000095-ZST. Současně navrhl, aby Ústavní soud tomuto orgánu přikázal postoupit spis vedený v označené věci místně příslušnému policejnímu orgánu v územním obvodu Brno - město.
2. Stěžovatel uvádí, že v předmětné věci byl Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy vyzván k podání vysvětlení podle §158 odst. 7 trestního řádu. Stalo se tak na základě podnětu k prošetření jeho jednání označeného jako pomluva, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, ke kterému mělo dojít tím, že společnost, jejímž je jednatelem a společníkem, zaslala Městskému soudu v Praze v insolvenčním řízení jako přílohu ke svému podání ze dne 21. března 2014 blíže specifikovaný a dosud nezveřejněný článek. V této souvislosti vznesl stěžovatel námitku místní nepříslušnosti policejního orgánu, v jejímž rámci poukázal na to, že jednání, k jehož vysvětlení byl vyzván, se stalo v Brně, kde je i jeho bydliště a sídlo jeho společnosti. V souladu s čl. 11 odst. 1 a 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 30 ze dne 21. dubna 2009 měl být proto místně příslušným policejní orgán v územním obvodu Brno. Policejní orgán, který ve věci jednal, se s tímto názorem ovšem neztotožnil a sdělením ze dne 3. září 2014 námitce stěžovatele nevyhověl s odůvodněním, že se jedná o distanční delikt a trestný čin vyšel najevo v Praze.
3. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, na které se stěžovatel obrátil se svou žádostí o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a trestního řádu, shledal uvedený postup policejního orgánu správným a zákonným, což stěžovateli sdělil přípisem ze dne 16. září 2014 č. j. 1 KZN 314/2014-12. Na toto sdělení reagoval stěžovatel podnětem k výkonu dohledu, adresovaným Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, k jehož vyřízení došlo přípisem ze dne 9. prosince 2014 č. j. 1 VZN 2012/2014-11. Navazující podání, které bylo učiněno vůči Nejvyššímu státnímu zastupitelství, tento orgán postoupil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, když neshledal žádný důvod k přezkoumání postupu posledně uvedeného státního zastupitelství.
4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým orgány činné v trestním řízení vyhodnotily námitku místní nepříslušnosti policejního orgánu. Tím měly porušit §18 trestního řádu, neboť pokud by byla založena místní příslušnost způsobem, jaký požaduje, byla by tím dána i místní příslušnost soudu. Nesprávným postupem policejního orgánu mělo být porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
II.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
5. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadeného postupu, musel se vypořádat s otázkou, zda k tomu jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky.
6. Ústavní stížnost směřuje proti postupu policejního orgánu, který podle stěžovatele není místně příslušný k provádění úkonů v trestním řízení, v jehož rámci byl vyzván k podání vysvětlení.
7. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se "jiným zásahem orgánu veřejné moci", proti němuž se lze rovněž domáhat ochrany ústavní stížností [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], zpravidla rozumí převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takovéhoto zásahu nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu. Jiný zásah naopak nelze spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něho vyplynuvšího rozhodnutí); takovéto vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci předmětného řízení [nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)].
8. Uvedené znamená, že aby bylo možné stěžovatelem namítanému postupu přiznat povahu "jiného zásahu orgánu veřejné moci", muselo by se jednat o takový zásah, jehož trvání nebude způsobilé zatížit z hlediska možného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod i navazující rozhodnutí, jímž toto řízení končí a jež by bylo přezkoumatelné Ústavním soudem. Tak tomu ale v daném případě není.
9. Policejní orgán především není zákonným soudcem, pročež ve vztahu k jeho postupu nelze vztáhnout záruky vyplývající z práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. I kdyby však bylo možné - byť jen v obecné rovině - připustit, že provedení některých úkonů v trestním řízení místně nepříslušným orgánem by mohlo mít již z tohoto důvodu za následek nezákonný zásah do práv stěžovatele, potažmo do jeho základních práv, takovýto zásah by nepochybně zatížil trestní řízení jako celek a k jeho odstranění by mohlo dojít v jeho rámci (v jeho dalších fázích), a to přinejmenším ze strany obecných soudů.
10. Z těchto důvodů nebyly splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti proti namítanému postupu policejního orgánu vůči stěžovateli. Ústavní soud proto podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu rozhodl o jejím odmítnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2016
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj