ECLI:CZ:US:2016:2.US.576.16.1
sp. zn. II. ÚS 576/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 11. 2014, č. j. 8 T 103/2013-528, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015, č. j. 10 To 140/2015-568, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, č. j. 8 Tdo 1246/2015-40, za účasti Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 18. 2. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že stěžovatel byl v záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu uznán vinným zločinem a přečinem podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 odst. 3 trestního zákoníku (ohledně přečinu) a podle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (ohledně zločinu), za což mu okresní soud uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 3 roky s podmíněným odkladem na 5 let. K odvolání stěžovatele krajský soud prvostupňové rozhodnutí podle ustanovení §258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o trestu a nově stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 2 roky s podmíněným odkladem na 3 roky, když zohlednil výši stěžovatelem způsobené škody, jakož i jeho dosavadní bezúhonnost. Dovolání stěžovatele bylo jako zjevně neopodstatněné Nejvyšším soudem odmítnuto. Podstata stěžovatelem spáchané trestné činnosti měla spočívat v tom, že jako zástupce obchodní společnosti objednával u obchodních partnerů služby (stavební práce a závoz nafty), ačkoliv jako zástupce společnosti věděl, že tato je předlužena a nebude moci dostát svým závazkům.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud postupoval v rozporu s trestním řádem, neboť důkazy hodnotil odlišně od prvostupňového soudu, a to aniž by je znovu provedl. Konkrétně poukázal na to, že prý okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelem zastupovaná společnost dobře fungovala a bylo v jejích silách hradit všechny závazky. Naopak odůvodnění rozsudku krajského soudu je založeno na tom, že stěžovatel věděl, že jím zastupovaná společnost nebude mít prostředky na uhrazení svých závazků. Nadto, skutková podstata trestného činu podvodu u stěžovatele nemohla být splněna pro nedostatek zavinění, neboť údajně nebylo prokázáno, že chtěl dodavatelům jím zastupované společnosti způsobit škodu úmyslně. Soudy se rovněž nevypořádaly s jeho návrhem na provedení důkazu v podobě znaleckého posudku vztahujícího se k posouzení celkového hospodářského stavu zastupované společnosti.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí, což teprve by mohlo založit jeho kognici. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů prováděného těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
6. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy též dostatečným způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina a že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
7. K argumentaci stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
8. Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v tom, že se okresní a krajský soud neshodly v hodnocení toho, zda stěžovatelem zastupovaná společnost byla nebo nebyla bonitní. K tomu nicméně Ústavní soud uvádí, že tuto stěžovatelem tvrzenou disproporci neshledal, neboť ji stěžovatel ve skutečnosti dovodil jen tím, že vytrhl z kontextu jeden ze závěrů okresního soudu. Okresní soud, stejně jako soud krajský, přitom vyšel z toho, že stěžovatelem zastupovaná společnost byla ve špatné finanční situaci. Okresní soud k této skutečnosti toliko poznamenal (str. 6 napadeného rozsudku), že "neodkláněl-li" by stěžovatel příjmové toky společnosti na účet své manželky, byla by finanční situace společnosti dobrá, neboť měla dostatek zakázek a inkasovala takové platby, že by podle všeho bylo v jejích silách uhradit všechny dluhy. Skutečnost, že daná společnost své závazky neplnila, proto byla dána především skutečností, že ji o podstatnou část příjmů připravil právě stěžovatel. Ani stěžovatel přitom tento závěr ve svém důsledku nezpochybňuje, tím méně v ústavní stížnosti nevysvětluje, co by případným znaleckým posudkem vztahujícím se k hospodářské kondici společnosti mělo být vlastně objasněno.
9. Argumentuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti tak, že v rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že chtěl dodavatelům jím zastupované společnosti způsobit škodu, pak přehlíží - v této souvislosti lze odkázat na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu - že naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu je v případě stěžovatele spatřováno v úmyslu nepřímém, a to tak, že byl srozuměn s tím, že dodavatelům společnosti svým jednáním způsobí (resp. může způsobit) škodu. K tomu také ostatně došlo a v rámci trestního řízení to bylo jednoznačně prokázáno. Jako nepřiléhavé Ústavní soud naopak v této souvislosti hodnotí, poukazuje-li stěžovatel na zásadu ultima ratio a uvádí-li, že dodavatelé jím zastupované společnosti si za škodu - pokud jim tedy vůbec nějaká vznikla - mohou sami, neboť někteří z nich měli vůči stěžovatelce pohledávky již z dřívějška (stěžovatel konkrétně odkazuje na pohledávku ve výši 17.034 Kč). I když Ústavní soud nebude tento argument stěžovatele poměřovat měřítkem mravnosti, nemůže přehlédnout, že stěžovatel svou trestnou činností způsobil škodu v řádech statisíců korun. Nahlíženo oborem stavebnictví pak stěžovatelem zmiňovaná částka - řečeno obrazně - představuje hodnotu pohonných hmot pro provoz stavební techniky na jeden den. Rozhodně pak nelze dodavatelům spolupracujícím se stěžovatelem zastupovanou společností přičítat k tíži, že i přes tento dluh ve spolupráci pokračovali a nepředpokládali, že nebude zaplacena ani druhá objednávka.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu