ECLI:CZ:US:2016:2.US.617.16.1
sp. zn. II. ÚS 617/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nikoly Velasové, zastoupené Mgr. Radimem Obertem, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 5 To 484/2015, a výroku o uložení trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 4 T 130/2015, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze a výroku o uložení trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť má za to, že jimi došlo k porušení ústavních principů, zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jejích základních práv, zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkové protokolu k Úmluvě.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze podle ustanovení §253 odst. 1 trestního řádu zamítl odvolání stěžovatelky, jímž brojila proti ústavní stížností rovněž napadenému výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byl obžalovanému (J. V.) uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roků (podle ustanovení §283 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 a §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku) a také trest propadnutí věci [podle ustanovení §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku], týkající se věcí vyjmenovaných ve výroku napadeného rozsudku, neboť byl uznán vinným ze spáchání přečinu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku (§285 odst. 1 trestního zákoníku) a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (§283 odst. 1 trestního zákoníku).
3. Městský soud v Praze v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení svůj zamítavý výrok vůči odvolání stěžovatelky odůvodnil tím, že stěžovatelka není ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 nebo §247 odst. 1 trestního řádu osobou oprávněnou podat proti uvedenému výroku o trestu rozsudku obvodního soudu odvolání. Městský soud tak nepřisvědčil odvolacím námitkám stěžovatelky, v nichž namítala nezákonnost uvedeného výroku o trestu propadnutí věci z důvodu toho, že ve výčtu jím postihnutých věcí se nacházejí i movité věci (notebook, mobilní telefon a příslušenství), které byly ovšem v jejím výlučném vlastnictví, nikoliv obžalovaného (pachatele), jak vyžaduje ustanovení §70 odst. 3 trestního zákoníku. Městský soud k tomu nadto dodal, že "pokud byl výrokem o trestu dílčím způsobem porušen zákon, resp. porušeno vlastnické právo (stěžovatelky), může se ona svého případného nároku domáhat jinak, ať již cestou mimořádného opravného prostředku (v úvahu by připadala stížnost pro porušení zákona dle §266 násl. tr. řádu podaná z jejího podnětu ministrem spravedlnosti), či cestou ústavní stížnosti, či cestou civilní žaloby (na vydání věci, event. náhradu škody) proti státu či odsouzenému."
4. V podstatě shodnou argumentaci a námitky stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, v níž polemizuje s právním závěrem městského soudu ohledně přípustnosti jí podaného odvolání, jenž se dle jejího názoru nachází v rozporu s účelem citovaného ustanovení §246 odst. 1 trestního řádu, který měl městský soud povinnost zkoumat [na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2920/09 (N 14/60 SbNU 141)]. "Zákonodárce do výčtu oprávněných osob a rozsahu, ve kterém mohou rozhodnutí soudu napadnout odvoláním, nemohl zahrnout situaci stěžovatelky, neboť nemohl tuto nezákonnou situaci předvídat." Stěžovatelka uvádí, že je zcela zjevně osobou, do jejíž právní sféry (vlastnického práva) bylo rozhodnutím obvodního soudu zasaženo, a proto měl odvolací soud dovodit přípustnost odvolání. Nadto opětovně namítá, že výrok o trestu rozsudku obvodního soudu je nezákonný z důvodu nesplnění podmínek pro uložení trestu propadnutí věci ve smyslu ustanovení §70 trestního zákoníku a obvodní soud měl proto postupovat podle ustanovení §101 trestního zákoníku upravujícího zabrání věci, jež nejsou ve vlastnictví pachatele.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatelky neshledal.
6. Stěžovatelka namítá, že městský soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že je osobou neoprávněnou k podání odvolání ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 trestního řádu. Argumentuje především analogickým použitím závěrů z cit. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2920/09, podle něhož "[b]ylo povinností odvolacího soudu - s poukazem na shora nastíněnou teleologii - vyložit §247 odst. 1 tr. ř. v kontextu s §228 odst. 1 tr. ř. tak, že stěžovatel je osobou aktivně legitimovanou k podání odvolání; to proto, že bylo rozhodnuto nalézacím soudem též o jeho právní sféře (byla mu uložena povinnost k náhradě škody)". Stěžovatelka tvrdí, že i v jejím případě bylo výrokem o trestu propadnutí věci rozhodováno a zasaženo do její právní (majetkové) sféry, jelikož se ve výčtu jím postihnutých věcí nacházejí i movité věci, které byly ovšem v jejím výlučném vlastnictví, nikoliv obžalovaného.
7. S tímto názorem se Ústavní soud nicméně neztotožňuje, neboť stěžovatelka se nachází ve zcela odlišném procesním postavení, než stěžovatel v řízení ústícím do vydání cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 2920/09, a proto jeho závěry nelze na její případ aplikovat. V daném případě totiž Ústavní soud konstatoval protiústavnost postupu odvolacího soudu, který v odvolacím řízení nejen, že nenapravil zřejmou protiústavnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který v rozporu s ustanovením §228 odst. 1 trestního řádu uložil povinnost k náhradě škody osobě odlišné od obžalovaného, která stranou řízení ani nebyla (stěžovatel), ale navíc protiústavním výkladem (rozporným s účelem) citovaného ustanovení §247 odst. 1 trestního řádu znemožnil dotčenému stěžovateli se cestou odvolání bránit proti danému rozhodnutí, zasahujícímu do jeho právní (majetkové) sféry. V takovém postavení se nicméně stěžovatelka v nyní projednávaném případě nenachází, neboť takovými procesními prostředky ochrany proti jí namítanému zásahu do své právní (majetkové) sféry, aniž by se Ústavní soud jakkoliv vyjadřoval k jejich oprávněnosti, disponuje, o čemž ji ostatně v odůvodnění napadeného usnesení poučil i městský soud. Přestože Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru městského soudu, pokud za takový prostředek označil hned v této fázi řízení ústavní stížnost, a to z důvodu nedostatečného zohlednění principu její subsidiarity, jenž před podáním ústavní stížnosti vyžaduje přednostní vyčerpání všech dostupných procesní prostředky k ochraně práva dotčené osoby, za zcela správný považuje jeho poukaz na ochranu práv stěžovatelky soukromoprávními procesními prostředky ("cestou civilní žaloby na vydání věci, event. náhradu škody proti státu").
8. Stěžovatelka totiž ve své argumentaci směšuje dvě fáze rozhodování soudu v trestním řízení, které je však třeba rozlišovat, a to z důvodu odlišných procesních aspektů i důsledků, které vyvolávají. Na straně jedné jde o samotné rozhodování soudu o trestu propadnutí věci podle ustanovení §70 trestního zákoníku, v němž musí rozhodující soud mj. zkoumat naplnění zde vymezených zákonných podmínek pro uložení takového trestu, tedy také podmínku, zda pachateli skutečně náleží trestem postihnutá věc nebo jiná majetková hodnota. Jak ostatně zdůrazňuje doktrína, "otázku vlastnictví či obdobného práva jiné osoby než pachatele řeší soud, vzniknou-li o tom pochybnosti, jako otázku předběžnou; bylo-li o vlastnictví k věci nebo o obdobném právu k jiné majetkové hodnotě již pravomocně rozhodnuto v občanskoprávním řízení, je trestní soud vázán tímto rozhodnutím, protože nejde o otázku viny (§9 odst. 1 trestního řádu) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 918-919). Pokud však v době po uložení takového trestu přesto takové pochybnosti vyvstanou, resp. ze strany třetí osoby, která není osobou zúčastněnou daného řízení a tedy ani není osobou oprávněnou podat proti výroku o trestu odvolání (ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 nebo §247 odst. 1 trestního řádu), je posléze namítáno, že je (oprávněným či domnělým) vlastníkem dané věci, v takovém případě je třeba postupovat podle ustanovení §345 a násl. trestního řádu, jež upravují onu druhou fázi, a to vykonávací trestní řízení (výkon trestu propadnutí majetku). Ta jsou analogicky použitelná i na výkon trestu propadnutí věci či náhradní hodnoty (§349b trestního řádu), přičemž podle ustanovení §346 odst. 4 trestního řádu lze takové námitky ("vlastnické právo") uplatnit pouze "podle předpisů občanskoprávních." (obdobně srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 919).
9. V tomto ohledu tak Ústavní soud konstatuje, že městský soud nijak nepochybil, pokud v daném případě dospěl k závěru, že stěžovatelka není osobou oprávněnou k podání odvolání ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 trestního řádu a proto je zamítl s odůvodněním, že k ochraně svého vlastnického práva může využít soukromoprávní procesní prostředky, a nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích základních práv či ústavních principů, jak předestřela v ústavní stížnosti.
10. Dalšími námitkami stěžovatelky v ústavní stížnosti, jimiž brojila proti samotnému výroku o trestu rozsudku obvodního soudu, se Ústavní soud nezabýval, neboť, jak již bylo výše zdůrazněno, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě učinil městský soud v řízení o stěžovatelkou podaném odvolání proti výroku o trestu rozsudku obvodního soudu, anebo dokonce, aby přezkoumával zákonnost trestu vysloveného v uvedeném rozsudku obvodního soudu. Stěžovatelka nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu