ECLI:CZ:US:2016:2.US.629.14.2
sp. zn. II. ÚS 629/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. října 2013 č. j. 70 Co 140/2013-206, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a V. Š., zastoupené Mgr. Gabrielou Strakovou Nezhybovou, advokátkou se sídlem Hranice, Tř. 1. máje 1617, a nezletilé K. Š., zastoupené opatrovníkem Městským úřadem Hranice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. února 2014 a doplněna podáním ze dne 27. května 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základního práva vychovávat a pečovat o své dítě podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále též "soud prvního stupně") ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 0 Nc 177/2011-129 byla nezletilá dcera stěžovatele svěřena do střídavé výchovy rodičů v intervalu jednoho týdne tak, že v každém lichém kalendářním týdnu v roce bude v péči matky a v každém sudém kalendářním týdnu v péči stěžovatele, který je jejím otcem (výrok I). Současně bylo rozhodnuto o povinnosti obou rodičů platit si navzájem výživné nezletilé ve výši 3 000 Kč a jeho splatnosti (výroky II až V). Uvedená úprava práv a povinností rodičů k nezletilé měla platit i po jejich rozvodu (výrok VI). Ve zbytku bylo rozhodnuto o povinnosti každého z rodičů zaplatit polovinu nákladů řízení státu (výroky VII a VIII) s tím, že navzájem právo na náhradu nákladů řízení nemají (výrok X). Předmětný rozsudek byl vykonatelný doručením rozsudku oběma z nich (výrok IX).
3. Z uvedeného rozsudku se podává, že v průběhu řízení o úpravě práv a povinností na dobu před i po rozvodu navrhla matka, aby byla nezletilá svěřena do její péče a aby byl současně upraven její styk se stěžovatelem. Stěžovatel i opatrovník nezletilé, jímž byl ustanoven Městský úřad Hranice, naopak žádali její svěření do střídavé péče obou rodičů. Ze shodných tvrzení rodičů vzal soud prvního stupně za prokázané, že nevedou společnou domácnost nejméně od podání návrhu dne 16. května 2011. V březnu 2011 si matka pořídila vlastní byt, kam se počátkem roku 2012 přestěhovala. Od té doby vede každý z rodičů svou domácnost, přičemž oba se střídali ve faktické péči o nezletilou v intervalu jednoho týdne. Oba rodiče bydlí přibližně 500 metrů od sebe, každý ve srovnatelné vzdálenosti od mateřské školy. Oba shodně konstatovali dobrý vztah nezletilé ke každému z nich, aniž by jakkoliv zpochybňovali schopnost toho druhého o ni pečovat. Náklady na školku a stravné ve školce hradili společně. K jejich péči neměla žádné připomínky ani mateřská škola, kterou nezletilá navštěvovala. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, dospěla k závěru, že pro dítě se jeví jako vhodná střídavá péče, na kterou je dítě zvyklé, a která by uspokojila jeho potřebu mít skutečně oba rodiče. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně svěřil nezletilou do střídavé výchovy rodičů. Zohlednil přitom, že se o ni tímto způsobem již starali a že dle závěrů znaleckého posudku jsou oba schopni nadřadit její zájem nad zájmy své a jsou schopni se dohodnout na všech věcech, které se jí týkají.
4. K odvolání matky byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ze dne 23. října 2013 č. j. 70 Co 140/2013-206 tak, že nezletilá byla svěřena do výchovy matky s účinností od právní moci tohoto rozsudku, a to i pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Stěžovateli byla současně stanovena povinnost platit výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně (výrok I). Oběma rodičům byla uložena povinnost zaplatit polovinu nákladů řízení státu (výroky II a III), žádnému z nich nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
5. Odvolací soud věc posoudil z hlediska existence podmínek podle §26 odst. 2 a 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro svěření dítěte do střídavé výchovy, mezi něž patří především způsobilost obou rodičů dítě vychovávat, jejich zájem o výchovu, jakož i zájem dítěte, jehož potřeby tak budou lépe zajištěny. Mezi další podmínky pak patří schopnost rodičů navzájem komunikovat a spolupracovat, a návazně - bez pomoci třetí osoby - dokázat řešit a vyřešit záležitosti, které se týkají dítěte. Důležité je i to, aby si každý z rodičů byl vědom nepostradatelnosti a významu druhého rodiče pro výchovu dítěte a aby navzájem nezapojovali dítě do svých konfliktů a problémů.
6. Přestože se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, při jejich hodnocení shledal, že ve věci nezletilé podmínky pro svěření do střídavé výchovy dány nejsou. V tomto ohledu se odlišovalo jeho hodnocení znaleckého posudku, vypracovaného výše uvedenou znalkyní. Podává se z něj sice závěr, že rodiče nakonec jsou schopni se dohodnout na potřebných věcech, slovu "nakonec" je zde ovšem třeba rozumět tak, že rodiče nejsou schopni se dohodnout na potřebných věcech spontánně, bez problémů. O tom měla svědčit i zjištěná kontroverze mezi nimi. Rodiče na doporučení znalkyně vyhledali odbornou psychologickou pomoc ve formě konzultací u psycholožky, která ve své zprávě ze dne 6. srpna 2013 konstatovala, že vzájemná komunikace mezi rodiči je stále obtížná, poznamenaná emocemi. Bez cizí pomoci (opatrovník, psycholog) se jím opakovaně nedaří nacházet kompromisy ani přijímat společná rozhodnutí nejen v zásadních věcech, ale ani v drobnostech. Jakkoliv odvolací soud neměl pochybnost, že oba rodiče mají dobré výchovné schopnosti a na nezletilé velmi citově lpí, musel přihlédnout k tomu, že po přibližně roku a půl faktického trvání střídavé péče nezletilá začala vnímat napjaté vztahy mezi rodiči a protichůdnou atmosféru v rozpadlé rodině a neuměla si s touto situací poradit. V září 2012 se při vyšetření znalkyní projevovala až neuroticky, byla psychomotoricky nepokojná a znalkyně u ní zjistila vysokou hladinu úzkosti a napětí. Rovněž psycholožka, u které probíhaly konzultace obou rodičů, opakovaně upozorňovala na nutnost bedlivého zvážení vhodnosti střídavé výchovy s ohledem na napjaté vztahy mezi rodiči, kteří - i když se nezletilé maximálně věnují - si vzájemně nedůvěřují, vzájemně se podezřívají z účelového jednání a očekávají "podraz" od toho druhého. Jak dále zjistil odvolací soud, situace je komplikovanější tím, že v průběhu odvolacího řízení nezletilá onemocněla cukrovkou, přičemž charakter tohoto onemocnění mimo jiné vyžaduje, aby žila v klidném prostředí a nebyla účastníkem střetu mezi rodiči. K takovýmto střetům přitom - za její přítomnosti - docházelo dokonce i v průběhu její hospitalizace. Taková rodinná atmosféra při fakticky realizované střídavé výchově podle odvolacího soudu nebyla a není v zájmu sedmiletého dítěte.
7. Při svém závěru, že další pokračování střídavé výchovy není v zájmu nezletilé, nepovažoval odvolací soud za směrodatné její stanovisko, ani stanovisko jejího opatrovníka. Nezletilá se sice vyjádřila, že střídavý pobyt u každého rodiče jí vyhovuje, při hodnocení tohoto vyjádření bylo třeba v souladu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte brát ohled na její rozumovou vyspělost. Ve věku 6 let a 8 měsíců ještě nemohla adekvátně posoudit všechny sporné otázky problematiky své výchovy a dopad na její další vývoj a život. Stanovisko opatrovníka pak nebylo závazné. Bylo povinností odvolacího soudu, aby sám zhodnotil, zda střídavá péče je v zájmu nezletilé. Smyslem střídavé výchovy není, aby teprve motivovala, resp. přímo nutila, rodiče ke vzájemné domluvě a spolupráci ohledně dítěte. Komplexní spolupráce rodičů již musí existovat v době jejího nařízení, resp. musí existovat alespoň náležitá záruka dosažení budoucí kvalifikované komunikace mezi rodiči, k čemuž však v dané věci neměla vést ani postupná spolupráce rodičů s psycholožkou v průběhu posledních dvou let. Odvolací soud si byl vědom i právních závěrů obsažených v nálezu ze dne 2. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167) [všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz], podle něhož nelze postavit rozhodnutí soudu na premise, že neschopnost toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, je nutně překážkou střídavé výchovy. Uvedený nález se ale týkal odlišné věci, kdy komunikaci odmítal toliko jeden z rodičů, nebyly k dispozici žádné odborné názory znalce na střídavou výchovu a matka odmítala jakoukoliv odbornou psychologickou terapií. Jak vyplývá z výše uvedeného, projednávaná věc se odlišuje ve všech těchto prvcích.
8. Poněvadž odvolací soud neshledal, že by byly dány podmínky pro střídavou výchovu, musel rozhodnout, kterému z rodičů dítě svěří. Po zohlednění nejlepšího zájmu nezletilé dospěl k závěru, že ačkoliv mají oba rodiče velmi dobré výchovné schopnosti a jejich citová vazba k nezletilé, která je má oba ráda, je velmi silná, aktuálně je pro ni vhodnější vychovávající osobou matka než otec. Již v době, kdy žili rodiče ve společné domácnosti, to byla především matka, která se o dceru starala po všech stránkách včetně zdravotní a zajišťovala i chod celé domácnosti. Matka je nejen schopna o nezletilou řádně pečovat, ale je také schopna adekvátně reagovat na neobvyklé situace a organizačně samostatně zajistit potřeby dítěte. Byla to ostatně ona, kdo na jaře 2013 při návratu nezletilé z týdenního pobytu u stěžovatele ihned zaregistrovala její nestandardní zdravotní problémy a okamžitě zajistila její vyšetření. Matka s ohledem na stále ještě útlý věk dcery je s ní úzce spjata biologicky i emočně, její průběžná přítomnost jí poskytuje kvalitní ženský vzor chování. Zároveň si je vědoma významu role otce v životě dítěte, což je jednoznačně prokázané tím, že na mimosoudní úrovni akceptovala dokonce i střídavou péči, přestože s ní nebyla srozuměna. Lze tedy důvodně předpokládat, že bude bezproblémově umožňovat časté kontakty stěžovatele s nezletilou. Tomu totiž náleží právo, aby se dále podílel na její péči a výchově, což bude moci být realizováno širokým stykem s ní. K úpravě samotného styku již ale odvolací soud nepřistoupil, neboť v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebylo zahájeno řízení o jeho úpravě.
III.
Argumentace stěžovatele
9. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že problematický dialog a z toho pramenící spolupráce mezi rodiči, způsobený zejména odlišnými požadavky v rámci výkonu péče o nezletilou, kdy matka striktně odmítá stěžovatelem navrhovanou střídavou péči, nemůže vést k závěru, že za této situace je pro nezletilou vhodnější výlučná péče jednoho z rodičů. Rozdílný názor a problematická spolupráce je pravidelným doprovodným jevem prakticky všech řízení o výchově a výživě dětí, nedojdou-li rodiče k dohodě o této výchově a výživě smírnou cestou. V této souvislosti připomíná právní závěr obsažený v nálezu ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), podle něhož bude-li mít předmětný nesouhlas iracionální či nepřezkoumatelný důvod, nebo bude-li v řízení prokázáno, že jde o nesouhlas spočívající na důvodu prokazatelně nemajícím negativní vliv na zájem dítěte, nemohou soudy na tomto nesouhlasu vystavět rozhodnutí, kterým návrhu na svěření dítěte do střídavé péče nevyhoví. Stěžovatel naopak nesouhlasí, že by se projednávaný případ relevantně odlišoval od situace posuzované v nálezu sp. zn. I. ÚS 2661/10. Zdůrazňuje, že rodiče mají právo na péči o své dítě a stejně tak má na tuto péči právo dítě. Svěření dítěte do střídavé péče nejlépe odpovídá i naplnění čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být zájem dítěte prioritním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí.
10. Odvolací soud měl podle stěžovatele nedostatečně přihlédnout k závěrům učiněným v rámci řady znaleckých posudků či odborných vyjádření, které víceméně shodně střídavou péči doporučily. Pakliže pozdější znalecký posudek zjistil u poškozené stav úzkosti, nelze dovodit, že šlo o stav průběžný, a nikoliv jen jednorázový. Rovněž nelze spekulovat, zda tento duševní stav nezletilé mohl či nemohl být zapříčiněn jejím aktuálním zdravotním stavem, resp. zda je tento stav způsoben praktikovanou střídavou péčí, jak dovodil odvolací soud. Ve prospěch střídavé péče se vyjádřil i opatrovník.
11. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro které byla nezletilá svěřena právě do péče matky. Samotná skutečnost, že matka zajišťovala chod domácnosti, když byl stěžovatel pro tuto domácnost aktivně výdělečně činný (v době podání ústavní stížnosti měl mít naopak časově méně náročné povolání než matka), stejně jako nesprávný a nepodložený závěr, že to byla především matka, která se o dceru starala po všech stránkách včetně zdravotní, nemohou vést k upřednostnění jednoho z rodičů před druhým. Z předložených důkazů vyplynulo, že stěžovatel opakovaně docházel s nezletilou na preventivní prohlídky i v době, kdy její matka pobírala rodičovský příspěvek. Byl to on, kdo u ní zpozoroval zvýšenou únavu den před jejím předáním matce a oznámil jí to, načež bylo dítě vyšetřeno a byla mu zjištěna nemoc. Nelze přisvědčit dnes již obecně překonanému a znaleckými posudky vyvrácenému závěru o biologicko-emočním svazku matky a dcery. Jednání matky, které bylo příčinou rozvodu, navíc nesvědčí ani o závěru o kvalitním vzoru ženského chování. Předpoklad, že matka bude bezproblémově umožňovat časté kontakty stěžovatele s nezletilou, se nenaplnil, neboť tento kontakt mu je umožňován jen dvakrát týdne na dobu 3,5 hodiny (do níž spadá i výtvarný kroužek, trvající 1,5 hodiny) a co 14 dní o víkendu. Stěžovatel vytýká postupu odvolacího soudu, že neprovedl některé důkazy navržené k prokázání jím tvrzených skutečností. Rovněž měl přihlédnout k přání nezletilé, když tato s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost již byla schopna situaci adekvátně posoudit, resp. zhodnotit, zda jí určitá situace vyhovuje, či nikoliv.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 0 Nc 177/2011 a vyzval účastníka i vedlejší účastnice řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. V případě nezletilé směřovala výzva vůči jejímu opatrovníkovi, kterým byl usnesením ze dne 13. května 2014 č. j. II. ÚS 629/14-40 pro toto řízení ustanoven Městský úřad Hranice.
13. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci ve vyjádření ze dne 10. dubna 2014 shrnul hlavní části odůvodnění napadeného rozsudku. V projednávané věci se střídavá výchova fakticky realizovala od roku 2012, po celou dobu však absentovala shoda rodičů o výchově nezletilé. Důvodem matčina nesouhlasu přitom nebyla snaha o obstrukci (v minulosti na stěžovatelem prosazovanou střídavou výchovu přistoupila), nýbrž její přímá zkušenost s tím, že střídavá výchova neprobíhá ku prospěchu nezletilé. Kromě přetrvávající problematické komunikace mezi rodiči odvolací soud přihlédl k tomu, že právě v průběhu střídavé výchovy se začaly u nezletilé projevovat stavy úzkosti a tenze a že posléze onemocněla cukrovkou, což jsou problémy somatické s psychickým podtextem. S ohledem na její zdravotní stav je proto v jejím zájmu, aby byla dalších sporů mezi rodiči ušetřena a aby jí bylo vytvořeno klidné prostředí, které střídavá výchova v tuto chvíli nezaručuje. Ústavní stížnost by podle odvolacího soudu měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
14. Vedlejší účastnice, matka nezletilé, ve svém vyjádření ze dne 27. března 2014 obsáhle shrnula vývoj péče o nezletilou od doby, kdy se stěžovatelem přestala žít ve společné domácnosti. Nikdy nezpochybňovala jeho láskyplný vztah k nezletilé, od počátku ovšem považovala za nejlepší, aby byla svěřena do její péče, neboť o ni od narození převážně pečovala a zajišťovala veškeré její potřeby jak po stránce duševní, tak po stránce tělesného vývoje. Rovněž argumentovala úzkým mateřským sepjetím s nezletilou, jedním stabilním domovem, klidem a psychickou pohodou nezletilé. Podle jejího názoru je nezletilá v její péči spokojená, přičemž se stěžovatelem se stýká každý sudý týden v kalendářním roce v pondělí a středu od konce vyučování do 18:30 hod a od pátku od konce vyučování do neděle po tomto pátku následující do 17:00 hod a každý lichý týden v úterý a čtvrtek od konce vyučování do 18:30 hod. Vedlejší účastnice potvrdila i existenci neshod mezi ní a stěžovatelem ohledně výchovy a běžných záležitostí nezletilé, jakož i jejich snahu je řešit prostřednictvím třetích osob. Zde odkázala na zprávu psycholožky, kterou za tímto účelem se stěžovatelem opakovaně navštívili a která by právě díky četným návštěvám rodičů měla být schopna objektivně posoudit vhodnost střídavé výchovy. Tato psycholožka se přitom vyslovila v tom smyslu, že považuje životaschopnost takovéto výchovy za nejistou a z jejího pohledu by v úvahu přicházela péče jednoho z rodičů se zachováním co nejširšího styku dítěte s druhým rodičem. Vedlejší účastnice dodala, že předmětné neshody nadále přetrvávají, v současnosti jsou však řešeny bez toho, aby tím byla nezletilá jakkoliv zatížena. Ústavní stížnost navrhla zamítnout.
15. Možnost vyjádřit se využil i Městský úřad Hranice jako opatrovník nezletilé. Ve svém přípisu ze dne 26. května 2014 uvedl, že prioritním hlediskem při rozhodování o svěření dítěte do výchovy musí být zájem dítěte, pročež se mu jako vhodná jeví střídavá péče, na kterou byla nezletilá zvyklá a která uspokojuje její potřebu mít oba rodiče. Ve prospěch střídavé péče se vyslovila i nezletilá v dubnu 2014, kdy byla vyšetřena znalcem v souvislosti s rozhodováním o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, aby se s ní mohl účastnit poloviny jejího lázeňského pobytu. Stanovisko opatrovníka obsahovalo i shrnutí některých okolností týkajících se jejího onemocnění, jakož i jednáni rodičů v souvislosti se zápisem nezletilé na základní školu. Stěžovatel v mezidobí opatrovníkovi sdělil, že považuje rozsah styku, který mu umožňuje vedlejší účastnice, za nevyhovující a velmi krátký. Matka se zas na opatrovníka obrátila s tím, že jí stěžovatel nevrací nezletilou v požadovaný čas. S oběma rodiči bylo opakovaně jednáno, byli vyzváni k řádnému plnění rodičovských povinností a byly jim doporučeny konzultace v psychologické poradně.
16. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který využil svého práva na ně ve stanovené lhůtě reagovat. Ve svém podání ze dne 12. června 2016 považoval za žádoucí upřesnit nebo opravit některá tvrzení, která v nich zazněla. Odvolací soud podle jeho názoru nedostatečně zohlednil zájem dítěte. Neshody mezi stěžovatelem a matkou vznikaly hlavně poté, co nabyl právní moci napadený rozsudek (například problém s předáním pasu, který musel být řešen přes opatrovníka). Právě tehdy měla matka prohlásit, že ruší všechny dosavadní dohody. Od té doby u něj nezletilá nebyla na svátky, ačkoliv do té doby si tyto svátky oba střídali. Matce vytýká rovněž to, že není z její strany dostatečně informován o některých skutečnostech týkajících se nezletilé. Závěr, že by střídavá péče vedla k jejímu onemocnění - jak se naznačuje z rozsudku odvolacího soudu - nemá ve výsledcích provedených lékařských vyšetření žádnou oporu. Ve zbývající části svého vyjádření stěžovatel uvedl řadu skutečností, jež měly prokazovat jeho silný vztah k dceři a způsobilost ji vychovávat. Nadále je přesvědčen, že neexistují žádné překážky pro svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů, což by bylo nejen v souladu s jejím přáním, ale i v jejím nejlepším zájmu.
17. Součástí uvedeného podání byla i kopie usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 27. května 2014 č. j. 0 Nc 177/2011-295, posléze částečně změněného usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 19. června 2014 č. j. 70 Co 264/2014-308, kterým prvně uvedený soud uložil matce povinnost odevzdat nezletilou do péče stěžovatele po dobu poloviny jejího lázeňského pobytu a dále upravil jejich styk o letních prázdninách.
18. Z příslušného spisu bylo dále zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 20. ledna 2016 sp. zn. 0 Nc 177/2011-571 bylo rozhodnuto o úpravě styku mezi stěžovatelem a nezletilou. Podle tohoto rozhodnutí je oprávněn stýkat se s ní v každém sudém kalendářním týdnu od čtvrtku od 15.00 do neděle po tomto čtvrtku následující do 17.00 hodin a v každém lichém kalendářním týdnu od úterý od 15.00 hodin do středy po tomto úterý následující do 18.30 hodin. Pro období prázdnin byla stanovena zvláštní úprava.
V.
Vlastní posouzení
19. Ústavní soud předně konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu stěžovatele; jeho ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Zároveň je však zjevně neopodstatněná.
20. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
21. Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, tykajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, pak je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jeho úkolem je proto posoudit, zda obecné soudy příslušné normy podústavního práva, zde konkrétně ty, jež byly obsaženy zejména v §26 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2013, interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, tj. zda respektovaly (náležitě zohlednily) základní práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti, která jsou zaručena čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Pokud však jde o samotný rozsah styku a jeho modalit, jejich stanovení je věcí obecných soudů.
22. Dále je třeba uvést, že řízení před obecnými soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Ústavní soud vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být "nejlepší zájem dítěte" zjišťován a posuzován [viz např. nález ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 18 a násl.]. V případě, kdy obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Jestliže je rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z nich, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu. Konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [viz nález ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo nález ze dne 13. března 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645), bod 29].
23. Svěření dítěte do střídavé péče nicméně není automatické řešení při rozchodu rodičů. Ústavní požadavek na takovéto řešení, jenž lze dovodit z čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, se uplatní pouze za předpokladu, je-li dán o střídavou péči skutečný a upřímný zájem ze strany obou rodičů (subjektivní kritérium) a je-li takovéto svěření v nejlepším zájmu dítěte (objektivní kritérium). Mezi kritéria, která musí obecné soudy zohlednit z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a (4) přání dítěte. Dále mezi ně mohou patřit i případná další kritéria vyplývající ze specifických okolností konkrétního případu, nelze za ně však považovat nesouhlas jednoho z rodičů (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 nebo nález sp. zn. I. ÚS 3216/13).
24. Jsou-li všechny tyto podmínky splněny, uplatní se presumpce ve prospěch střídavé péče, jež ovšem může být vyvrácena za předpokladu, že k tomu existují pádné důvody. Střídavá péče by například nebyla v nejlepším zájmu dítěte, jestliže by pro něj vzhledem k jeho specifickému či psychickému stavu představovala nepřiměřenou zátěž (např. usnesení ze dne 15. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 2441/13), nebo jestliže rodiče, kteří jinak naplňují relevantní kritéria zhruba ve stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [např. nález ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), usnesení ze dne 23. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14 nebo nález sp. zn. I. ÚS 3216/13].
25. Ve zcela výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči (kterou je třeba odlišit od nesouhlasu jednoho z rodičů se střídavou péčí, jenž přípustným důvodem naopak není). Absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita nemůže vést k vyloučení střídavé péče, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která sleduje jen "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte. Již samotná střídavá péče totiž může být impulsem ke zlepšení komunikace a lepší spolupráci rodičů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 nebo nález sp. zn. I. ÚS 2661/10].
26. Obecně platí, že rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou z nich a hledat nejvhodnější způsob, jak mu vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní dopad na osobnostní rozvoj dítěte. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů nevedly ke zlepšení komunikace, mohou soudy střídavou péči vyloučit. Musí přitom zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při jeho svěřování do péče pouze jednoho z nich. Dítě by pak mělo být svěřeno právě do péče toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem [nález ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), bod 32].
27. Ve vztahu ke kritériu přání dítěte Ústavní soud připomíná, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." K tomu je ale třeba dodat, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [např. nález ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213)]. Při zohlednění přání dítěte musí obecné soudy vzít v úvahu jeho věk a rozumovou a emocionální vyspělost a posoudit míru objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. nález ze dne 26. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2661/10]. Zároveň musí zvážit způsob jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. I v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
28. Uvedená východiska se plně uplatní i ve věci stěžovatele. Jak je patrné z obsahu napadeného rozsudku, jakož i příslušného spisu, odvolací soud se obsáhle zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče. V tomto ohledu přitom neměl pochybnost o silné citové vazbě mezi nezletilou a jejími rodiči, jejich výchovných schopnostech, jakož i o nezbytnosti, aby se oba v co nejširší míře podíleli na péči o nezletilou. Pakliže střídavou péči přesto vyloučil, učinil tak z důvodu zajištění určité stability prostředí pro nezletilou, neboť výše popsaná přetrvávající konfliktní komunikace mezi rodiči pro ni představovala velkou zátěž, s kterou se neuměla dobře vypořádat. Odvolací soud zohlednil, že zatímco v době, kdy bylo započato s faktickou střídavou péčí, se nezletilá jevila jako bezstarostné dítě, při pozdějším vyšetření se již podle vyjádření znalkyně projevovala neuroticky a úzkostlivě. Požadavek na stabilitu prostředí byl navíc umocněn jejím onemocněním cukrovkou, které se projevilo v době rozhodování odvolacího soudu a jež nebylo možné přehlédnout.
29. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení, zda se jednalo o dostatečně silný důvod, který by navzdory splnění výše uvedených základních předpokladů bránil svěření dítěte do střídavé péče, nelze vést v ryze abstraktní rovině [srov. usnesení ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)]. Smyslem ústavněprávního přezkumu není striktní určení, že v konkrétní věci mělo být rozhodnuto jedním či druhým způsobem. Podstatné je, zda obecné soudy zohlednily všechny relevantní skutečnosti (včetně názoru nezletilého dítěte), které tou dobou bylo možné zjistit, a zda své úvahy náležitým způsobem odůvodnily. V projednávané věci tomu tak bylo. Z napadeného rozsudku je patrné, že odvolací soud zvažoval přípustné možnosti a přiklonil se ke svěření nezletilé do péče matky za současného zachování jejího širokého styku s otcem. Přestože některé části odůvodnění vyznívají ve smyslu určité preference soudu, aby byla nezletilá svěřena do péče matky (což nemůže být apriorním východiskem), Ústavní soud má za to, že toto rozhodnutí - s ohledem na jeho stěžejní důvody - jako celek obstojí. Ústavně zaručená základní práva stěžovatele, zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na péči o dítě podle čl. 32 odst. 4 Listiny, jím porušena nebyla.
30. Tyto závěry samozřejmě nebrání tomu, aby stěžovatel, je-li přesvědčen, že by nezletilá nadále měla být svěřena do střídavé péče obou rodičů, podal za tímto účelem nový návrh, který by byl předmětem posuzování ze strany obecných soudů.
31. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu