ECLI:CZ:US:2016:2.US.644.16.1
sp. zn. II. ÚS 644/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Slabého, zastoupeného JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou v Příbrami II., Střelecká č. 26, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2015, č. j. 8 Co 1480/2015-154, a proti rozsudku Okresního soudu Písek ze dne 21. 7. 2014, č. j. 6 C 282/2013-86, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu Písek jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 24. 2. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady Honebního společenstva Záhoří. Stěžovatelova žaloba byla v záhlaví citovaným rozsudkem zamítnuta, stěžovatel proto podal odvolání, které ale bylo usnesením okresního soudu odmítnuto jako opožděné. Ke stejnému závěru – tedy k opožděnosti stěžovatelova odvolání – dospěl krajský soud, který v záhlaví citovaným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje specifika svého povolání tesaře-pokrývače a s tím spojené časové vytížení, jakož i okolnosti zřízení tzv. „odnášky zásilek“ v rámci fakultativních služeb České pošty, s. p. Stěžovatel zejména zdůrazňuje uživatelské obtíže při využívání této služby při doručování zásilek určených do vlastních rukou. Pochybením pracovníků České pošty s. p. se prý stěžovatel nedozvěděl včas o rozsudku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, a z toho důvodu podal odvolání opožděně.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost ve vztahu k usnesení krajského soudu, citovanému v záhlaví. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud ve vztahu k usnesení krajského soudu v nyní projednávané věci neshledal.
6. Nyní projednávaná ústavní stížnost totiž neobsahuje takřka žádnou (natožpak ústavněprávní) argumentaci, jelikož se omezuje v podstatě jen na popis skutkových okolností týkajících se jeho pobytu a odnášky pošty. Stěžovatel tedy krajskému soudu, proti jehož rozhodnutí formálně brojí, prakticky nic nevytýká – tedy alespoň, co se vlastního zhodnocení stěžovatelova odvolání jako opožděného i podmínek doručování týká. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí využití návrhu na určení neúčinnosti doručení ve smyslu §50d o. s. ř., což je procesní prostředek, který stěžovatel s ohledem na podstatu nyní uplatněných podmínek mohl uplatnit.
7. Za této situace proto Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením krajského soudu nebyla porušena základní práva stěžovatele a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ve vztahu ke v záhlaví citovanému rozsudku okresního soudu pak byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Opožděným podáním odvolání proti meritornímu rozsudku totiž stěžovatel účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu