ECLI:CZ:US:2016:2.US.661.16.1
sp. zn. II. ÚS 661/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Hubené, advokátky se sídlem Praha 2, Vinohradská 343/6, proti usnesení Nejvyššího soudu dne 7. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 3805/2015-113, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, č. j. 17 Co 471/2014-101, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2014, č. j. 18 C 146/2014-85 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2015, č. j. 18 C 146/2014-110, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 4 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v článku 6 odst. 1 a v článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v článku 3, článcích 10 a 87 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s postupem soudu prvního stupně, který ji neosvobodil od placení soudních poplatků, čímž jí znemožnil přístup k právu. Také odvolací soud dle stěžovatelky pochybil, když usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že nová žádost o osvobození od soudních poplatků byla podána opožděně, po vydání usnesení o zastavení řízení. Stěžovatelka upozorňuje, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu platí, že bylo-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku napadeno odvoláním a nenabylo tudíž právní moci, musí soud o případném návrhu na osvobození od soudních poplatků podaném sice po vydání usnesení o zastavení řízení, avšak do pravomocného skončení řízení, rozhodnout. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání s odůvodněním, že neuvedla údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jenž je obligatorní náležitostí dovolání a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat. Stěžovatelka má za to, že dovolací soud nevzal v úvahu obsah spisu, jeho rozhodnutí tak vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 146/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2014, č. j. 18 C 146/2014-85, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2015, č. j. 17 Co 471/2014-101 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo.
5. Ústavní soud se v minulosti již v mnoha případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti.
6. Soud prvního stupně žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka nijak nereagovala na výzvu soudu, kterou jí uložil vylíčit a prokázat její osobní, majetkové a sociální poměry vyplněním standardního tiskopisu. Soud tedy neměl z důvodu absence součinnosti stěžovatelky dostatek podkladů pro úvahu o tom, zda jsou splněny v její věci předpoklady pro osvobození od soudních poplatků či nikoliv. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka v odvolání tvrdila, že uvedený tiskopis předložila, byla soudem vyzvána k prokázání tohoto svého tvrzení. Vzhledem k tomu, že na tuto výzvu stěžovatelka opět nereagovala, bylo odvolacím soudem rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrzeno s odůvodněním, že stěžovatelka nedoložila své majetkové poměry ani v průběhu odvolacího řízení.
7. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné, přesvědčivé a odpovídající skutkovému stavu, jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatelky. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně odůvodnily a nastínily, jaké úvahy je k učiněným závěrům vedly. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelkou přehodnocovat.
8. Ústavní soud je dále nucen konstatovat, že ani námitky stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu nejsou důvodné. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud je jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a občanského soudního řádu, vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně §237 o. s. ř. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatelka, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání, nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby tato objektivní kritéria posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna, rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, kdy uvedl, že „odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné.“ Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Po seznámení se s dovoláním stěžovatelky musí dát Ústavní soud Nejvyššímu soudu za pravdu, že stěžovatelka požadovaným způsobem nevymezila, v čem přesně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze uvedla, že odvolací soud nevzal v úvahu, že předložila prohlášení o osobních, majetkových a sociálních poměrech již před vydáním rozhodnutí soudem prvního stupně. Na základě této skutečnosti stěžovatelka navrhovala, aby Nejvyšší soud „otázku hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo byla rozhodována rozdílně, posoudil, a aby mi přiznal osvobození od soudního poplatku, nebo věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.“ Pokud na základě takto koncipovaného dovolání Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, nelze v tomto postupu spatřovat vybočení z mezí ústavnosti, když je patrné, že své závěry o odmítnutí dovolání adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu k dané problematice.
9. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce v tom, že by se její věcí dovolací soud řádně nezabýval. Z obsahu vyžádaného spisu naopak vyplývá, že je to stěžovatelka, kdo nedbal řádně uplatnění svých práv. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že stěžovatelka je advokátkou, tedy osobou práva znalou. To platí i pro námitky stěžovatelky vztahující se k judikatuře týkající se zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Není zřejmé, jak by tato judikatura měla dopadat na danou věc, kdy byla zamítnuta žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků z důvodu, že stěžovatelka nedoložila své osobní, majetkové a sociální poměry v řízení před soudem prvního stupně, ani v dovolacím řízení. Stejně tak odvolací soud nepotvrdil usnesení soudu prvního stupně s tím, že nová žádost o osvobození od soudních poplatků byla podána opožděně po vydání usnesení o zastavení řízení, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž s odůvodněním, že si soud nemohl ověřit její tvrzení o tom, že předložila formulář prohlášení o svých osobních, majetkových a sociálních poměrech.
10. Pokud stěžovatelka ústavní stížností napadá taktéž usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2015, č. j. 18 C 146/2014-110, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 5. 2015, č. j. 18 C 146/2014-106, jímž byla stěžovatelka vyzvána asistentkou soudce k zaplacení soudního poplatku z dovolání, je v této části ústavní stížnost podána opožděně, když citované usnesení bylo stěžovatelce doručováno vhozením do schránky dne 16. 7. 2015. Stěžovatelce nelze ani přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud pochybil, když odmítl dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2015, č. j. 18 C 146/2014-110, neboť toto usnesení nebylo dovoláním napadeno, a dovolací soud se jím tudíž ve svém napadeném usnesení vůbec nezabýval.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 3805/2015-113, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, č. j. 17 Co 471/2014-101, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2014, č. j. 18 C 146/2014-85 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl, ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jakožto návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu